Szczurek: Jakmile se jednou naučíte státní správu reformovat, už necouvnete

Je prospěšné, že zvýšení minimální mzdy zabije firmy, které se spoléhají na levnou pracovní sílu, říká člen Evropské fiskální rady Mateusz Szczurek.

Mateusz Szczurek má za sebou působivou kariéru. Ve čtyřiačtyřiceti letech je členem vedení Evropské fiskální rady, která se snaží krotit nevyrovnané rozpočty členských států. Předtím působil v Evropské bance pro obnovu a rozvoj a byl ministrem financí pravicových vlád v rodném Polsku.

Jako úředník přitom uznává, že prodrat se evropskými směrnicemi a předpisy není jednoduché, a objasňuje, proč se v jeho zemi podařilo tak rychle budovat dálniční síť.

„V Polsku jsme zvládli stavět pořádně dálnice teprve kolem roku 2010 a z tohoto pohledu nám nesmírně pomohl fotbalový šampionát, který se konal v roce 2012. Byl to katalyzátor, že věci prostě musíme stihnout. Tento faktor nám pomohl zreformovat státní správu, protože jakmile se to jednou naučíte, už pokračujete,“ objasňuje evropský úředník, který do Česka přijel na konferenci o roli fiskálních rad v členských zemích.

V Česku i Polsku jsme zhruba třicet let od přechodu na tržní hospodářství. V obou zemích je však hodně lidí naštvaných, že většina velkých firem je vlastněna zahraničními investory. Jak hodnotíte transformaci našich ekonomik?

My velmi často zapomínáme na slovo trpělivost. V politice je toto slovo téměř nemožné použít. Ale když se podíváte na seznam největších firem v regionu, už nejsou všechny vlastněné zahraničními investory. Vyžaduje to totiž čas, než firmy založené před třiceti lety vyrostou do velikosti, kdy začnou ohrožovat zahraniční konkurenci.

A takové firmy existují a vidíme je čím dál častěji. Jsou to takzvaní skrytí šampióni. Jsem si jist, že v Česku jich také pár bude. Skrytá jsou jejich jména proto, že se často jedná o B2B firmy a veřejnost je příliš nezná. A vidíme, že tento proces pokračuje, jak naše firmy dělají akvizice v západní Evropě, v Kanadě, Spojených státech. Prostě to trvá.

A důvod pro naštvanost lidí?

To je nešťastné. Celý proces totiž není jednoduchý, zvláště pro malé členské státy. Spíš než Česko jsou v tomto ohledu zajímavé příklady Slovenska a Maďarska. Jsou integrovány do evropských dodavatelských řetězců, export v poměru k HDP se přibližuje sta procentům. Současně je však u nich domácí přidaná hodnota v exportu téměř nejnižší ze všech států OECD. Mají velké obraty, ale velmi málo domácí přidané hodnoty. Česko je na tom v tomto ohledu lépe. Ptáte-li se, jestli je důvod pro naštvanost lidí, tak do jisté míry ano.

Chybí tu totiž cosi jako další krok. Vezměte, že vytváříte průmyslovou základnu, schopnosti, dovednosti a kvalitní pracovní sílu a předpokládáte, že se dodavatelské firmy postupně budou osamostatňovat, že jako vedlejší produkt budou vznikat nové inovativní firmy zejména v automotive, například létající automobily. Souhlasím však, že moc rychle k tomu nedochází. Jednodušší je to pro větší státy jako Polsko či Rumunsko, kde je větší domácí trh, diverzifikovanější ekonomika.

Zkrácení pracovní doby? Na takový experiment nejsou lidi, zní z byznysu

Firmy pod domácí kontrolou obecně vytvářejí menší přidanou hodnotu než ty pod zahraniční kontrolou. Tak je tomu i v Česku. Když tedy chce premiér Polska do roku 2023 téměř zdvojnásobit minimální mzdu, nezasáhne to logicky hlavně domácí firmy?

Co se týče přidané hodnoty, nevede dělicí čára ani tak mezi domácími a zahraničními podniky, jako spíše mezi malými a velkými. Existuje také množství středně velkých až velkých firem pod domácí kontrolou, které mají poměrně vysokou produktivitu. V našem regionu je mnohem větší propast v produktivitě mezi malými a velkými firmami než v západní Evropě.

Myslíte, že zvýšení minimální mzdy tento problém vyřeší? Mluvil jste v tomto ohledu o kreativní destrukci. Nebyla by však ta destrukce malých firem příliš rozsáhlá?

Podíváme-li se na to pozitivně, zvýšení minimální mzdy zabije určité sektory ekonomiky a firmy, které se spoléhají na levnou pracovní sílu. Kdo může platit vyšší mzdy a kdo si to může dovolit? Jsou to firmy, které jsou produktivnější a kde každý pracovník vyprodukuje vyšší přidanou hodnotu, než je minimální mzda.

Například vaše automobilka Škoda si může snadno dovolit zaplatit víc, než je minimální mzda. Nebude s tím mít problém, takže takový krok přivítá. Díváme-li se na to pozitivně, dobrým firmám to usnadní život a budou mít lepší přístup k pracovní síle, kterou budou moci školit a lépe zaplatit. To je v podstatě velmi dobrá zpráva.

Musel byste to však udělat na vrcholu hospodářského cyklu, kdy je nezaměstnanost velmi nízká. Jinak by škody byly enormní.

Má to samozřejmě i své stinné stránky. Předně, samotný proces je disruptivní, protože přeškolení pracovníků ze starých oborů nebo jejich přesunutí někam jinam zabere čas, může to být dekáda nebo ještě déle, mluvíme-li o zaostalejších regionech. A pak to má také sociální dopady. Například Japonsko dotuje pěstování rýže ze sociálních důvodů, protože to nikdy nebude ekonomicky životaschopné.

Proto jsou debaty o zemědělství, obchodu a ochranářství tak obtížné, protože za určitou hranicí obchodní ochrany, když snížíte cla na nulu, dochází k tak obrovské realokaci lidí, zisků v rámci ekonomiky, že je to politicky velmi problematické. Změníte strukturu ekonomiky.

Na konferenci v Praze jste poznamenal, že se vůči sobě Evropská unie a členské státy chovají často neomaleně. Proč to podle vás tak je?

Není to nic nového. Dokonce i v nejlepších časech tady bylo vždycky pokušení svádět různé věci na Brusel. Už v období před rokem 2004, kdy se naše země chystaly přistoupit k Evropské unii, nastávalo hodně změn. Některé se někomu nemusely líbit, jiné byly naprosto neutrální, avšak vzhledem ke všeobecné podpoře vstupu do Evropské unie bylo jednoduché ohánět se tím, že „to přistoupení k Unii vyžaduje“ a připojit různé vládní doplňky, které neměly s Evropskou unií nic společného.

Později se k tomu přidala praxe „pozlacování“ evropských regulací, což samozřejmě není jen středoevropská specialita - můžeme to pozorovat i v jiných zemích včetně Velké Británie. Spočívá v tom, že implementujete evropskou směrnici či zákon, přidáte k tomu něco, co považujete za užitečné, a pak se zdá, že evropské regulace jsou nesmírně složité.

Využívají lokální politici Evropskou unii jako výmluvu?

Ano, děje se to a myslím, že se tomuto pokušení musíme za každou cenu vyhýbat. Protože to má svoje náklady. Náklady jsou často dlouhodobé a jedním z výsledků je brexit. Jestliže si stěžujete na Brusel dlouhé roky, média se toho chytnou a skončí to výsledkem referenda, který jsme viděli ve Velké Británii. Když se podíváte na proces vytváření evropského práva a když si skutečně některý zákon přečtete, je jeho text často překvapivě prostý a velmi nevtíravý.

Například digitální identita. Unie vytváří regulaci na evropské úrovni, která je nesmírně důležitá z hlediska e-governmentu. Evropská unie členským státům nechává volnost, aby ji realizovaly podle svého uvážení: může ji provozovat stát, může to být systém, kdy bankovní identitu poskytují ve spolupráci se státem banky (bankami ověřovaná identita občanů se připravuje v Česku - pozn. red.) a podobně.

Jediné, co EU vyžaduje, je, že musíte informovat o tom, jaký jste si vybrali systém, aby ostatní věděli, co provozujete, a zajistit, aby byl kompatibilní se systémy ostatních členských států. Je to hezké, jednoduché a logické. Ponechává to mnoho kompetencí na národní úrovni. Avšak způsob, jak se tento zákon vykládá či implementuje, může vyvolávat dojem, že to celé diktuje Brusel, což často není pravda. Nicméně abyste mohli nějakou politiku bezvýhradně obhajovat a využít ji ke svému prospěchu, a nikoli si stěžovat na Brusel, musíte být přesvědčeni, že je správná. Ale to platí více méně pro všechno.

Většina členských států fiskální pravidla Evropské unie moc nedodržuje. To zrovna odolnost a stabilitu Evropské unie do budoucna nezvyšuje...

Jeden pohled na věc je, že buď pravidla dodržujete, nebo nedodržujete. Skutečnost je však v praxi složitější, protože i když státy fiskální pravidla nedodržují, mají přesto tato pravidla vliv na utváření hospodářské politiky. Jednotlivé státy vidí určitý rámec a posouvají se správným směrem. Jak rychle se posouvají, samozřejmě závisí na důvěryhodnosti postihů, na důvěryhodnosti pravidel, takže i tento mírný vliv může být postupně mírnější a mírnější, když se pravidla nedodržují řadu let. Takže to, co fungovalo posledních deset let, už za dva roky fungovat nemusí. Je to příklad Rumunska, které bylo první potrestanou zemí, ale nic se nestalo. Prostě pokračují dál.

Mnohem závažnější však je, že většina států kvůli dluhům po krizi osekala výrazně takzvané produktivní investice, tedy hlavně do infrastruktury, výzkumu a vývoje. Jaké to podle vás bude mít důsledky?

Problém je mnohem širší a nelze to svádět pouze na fiskální pravidla. Na veřejné investice má vliv víc faktorů. Úspěšně provést veřejné investice je čím dál složitější a nemluvíme teď jen o stavbě dálnic. Jsou tu pravidla zadávání veřejných zakázek, pravidla na ochranu životního prostředí. Tato pravidla sama o sobě nejsou špatná, ale od státu vyžadují větší schopnosti. Laťka se prostě zvedla příliš a některé státy nejsou schopny těmto požadavkům dostát dokonce ani tehdy, když mají peníze téměř zadarmo.

Přečtěte si:

Recese: už je tady zase

Možná je předpisů prostě hodně. Sám jste na konferenci zmínil, že ani sami úředníci často fiskální pravidla pořádně nedokážou vysvětlit.

Ano. A jednodušší to nebude. V Polsku jsme zvládli stavět pořádně dálnice teprve kolem roku 2010 a z tohoto pohledu nám nesmírně pomohl fotbalový šampionát, který se konal v roce 2012. Byl to katalyzátor, že věci prostě musíme stihnout. Tento faktor nám pomohl zreformovat státní správu, protože jakmile se to jednou naučíte, už pokračujete.

Jedna věc je stavět dálnice z veřejných peněz. Když se ale pustíte do PPP projektů, je to složitější politicky, odborně a v Evropě není mnoho států, které to umějí. Potřebujete silný stát, který umí vyjednávat se soukromými partnery realizovatelné projekty, které vás za pět let nemile nepřekvapí.

Dobytí Frankfurtu. Lagardeovou čekají v čele Evropské centrální banky politické hry

Vrátím se ke své otázce. Jaké důsledky bude mít podinvestovanost infrastruktury, ke které v Evropě dochází?

Důsledkem je promarněná příležitost. Ekonomický růst je jen jedním z měřítek, dalším je kvalita života pro občany, firmy, rodiny. Jestliže nejste schopni nebo nechcete tyto věci udělat, když se ekonomice daří a úrokové sazby jsou na nule, pak už lepší doba pro dlouhodobé investice nepřijde. Zejména v částech Evropy, kde je mezera ve veřejných investicích velká.

V některých západoevropských státech není problém ani tak s výstavbou nové infrastruktury, ale udržováním té stávající, což je mimochodem jasným příkladem hlouposti, jak šetřit peníze na udržování stávajícího kapitálového vybavení, protože tím vůbec nic neušetříte. Místo abyste si vypůjčili peníze na investice za -0,3 či -0,4 procenta a provedli to, co tak jako tak musíte udělat, čekáte, až vás to v budoucnu bude stát víc.

Zdá se, že dobré časy končí. Promarnili jsme tedy svoji šanci?

Dobré časy jsou období, kdy bychom měli šetřit peníze a nechat soukromý sektor fungovat, protože existuje mnoho příležitostí investovat, trh práce není ochablý, takže není třeba ekonomiku rozehřívat. Mluvíme-li o promarněných příležitostech, je to především čas promarněný na zvyšování naší palebné síly, abychom mohli stabilizovat hospodářský cyklus, až přijdou horší časy. Teprve až přijdou, přichází chvíle, kdy by měl veřejný sektor začít investovat víc.

V Polsku se vám to při minulé krizi podařilo. Čím to bylo?

Záměrné to bylo jen do jisté míry. Měli jsme také štěstí, protože evropské kohezní fondy mohou mít rušivý i stabilizační efekt. Jestliže se je naučíte využívat a máte množství peněz, které utratíte, když je hospodářský cyklus na dně a nikdo jiný neinvestuje, je to fantastické. Jestliže se topíte v evropských penězích na vrcholu cyklu - jako v prvním desetiletí 21. století třeba Portugalsko - může to mít velmi negativní dopad.

Jak říkám, je třeba mít trochu štěstí. V současném rozpočtovém rámci Evropské unie není jednoduché využít prostředky záměrně ke stabilizaci ekonomiky. Prostředky tu jsou a pak nejsou, záleží na tom, v jakém období sedmiletého rozpočtového rámce se nacházíme.

Dále čtěte:

Dříči, nebo neproduktivní zmatkaři? Češi stráví v práci za rok o 11 dní více, než musí

Všichni ji chtějí, ale není pro každého. Kdo má na to pracovat z domova?

Vláda chce přidat 1500 korun všem státním zaměstnancům, zruší nejnižší tabulku tarifů

Česká ekonomika se přehřívá. V žebříčku stability klesla o tři místa