Pokles ceny zemního plynu, který zveřejnil Energetický regulační úřad, vyvolal pozoruhodné ohlasy jak u ekonomů, tak i v médiích. Nejčastější reakce zněla: „no dobrá, ale…“. Česká národní skepse, odhalená již kdysi skvělým jazykozpytcem Pavlem Eisnerem ve spojení „tak nevím“, projevila se měrou vrchovatou. Stojí tedy za to trochu si objasnit, jak to vlastně s cenou plynu je.
Investiční signál.
Česká republika získává svůj zemní plyn ze dvou zdrojů: z Ruska k nám proudí asi 75 procent dodávek, z Norska zbývající čtvrtina. Neměli bychom sice zapomínat ani na domácí těžbu; ta však představuje pouze zlomek z celkové spotřeby, pohybující se v současnosti okolo 9,5 miliardy krychlových metrů ročně. Je nutné také konstatovat, že za posledních deset let nebyly dodávky plynu spotřebitelům ani nijak omezovány, ani ohrožovány. Plynárenství tak představuje nejspolehlivější energetický systém v Česku.
Na druhé straně však zemní plyn rozhodně nepatří mezi nejlevnější zdroje, jimiž je možné krýt svou energetickou spotřebu. Ostatně ani investice do výstavby zařízení, umožňujícího pohodlné vytápění, není zrovna laciná. Cena zemního plynu se tak stává významným investičním signálem, na kterém především závisí rozhodnutí o volbě způsobu vytápění. Vzpomeňme období v polovině devadesátých let, kdy státní podporu získávaly jak plynové kotle, tak i elektrické „přímotopy“. Argumentem přitom bylo, že „přímotop“ je také ekologicky příznivým způsobem vytápění, jako by výroba elektrické energie se svým ekologickým impaktem snad ani neexistovala. To vše se odehrálo za situace, kdy ceny elektrické energie a plynu pro obyvatelstvo nekorespondovaly s jejich reálným ekonomickým obsahem a byly podporovány křížovými dotacemi. Za této situace musela řada odběratelů považovat následné vyrovnávání cen energií za podvod, který byl na nich spáchán. Současné problémy řady starostů, kteří prováděli plynofikaci obcí se státní podporou, a nejsou schopni doložit postačující míru využívání plynu v obci, jsou tedy přímým důsledkem staré dotační politiky.
Koruna a dolar.
Proč však panuje u odběratelů a části veřejnosti i nadále skepse vůči zemnímu plynu? Především je nutno říci, že plyn je standardním importovaným zbožím, na jehož cenu má vliv několik faktorů. Zřejmě největší je vliv směnného kursu české koruny vůči americkému dolaru, za nějž je plyn obchodován. Jestliže koruna vůči dolaru sílí, cena plynu klesá; oslabuje-li, potom roste. Určitý vliv má přirozeně i cena ropy a ropných produktů na světových trzích, od nichž se cena plynu s devítiměsíčním zpožděním odvozuje. S ulehčením lze však konstatovat, že vliv pohybu cen ropy má na cenu plynu význam podstatně nižší, což je dáno dlouhodobými importními kontrakty, uzavřenými s oběma dodavateli. Lze tedy učinit jednoduchý závěr: cena zemního plynu pro odběratele bude kolísat tak, jak se bude pohybovat kurs koruny vůči americkému dolaru a jak uzná Energetický regulační úřad za vhodné. Jakkoliv není větší kolísání ceny plynu v zájmu ani jeho tuzemských dodavatelů, neboť zhoršuje míru předvídatelnosti vlastního ekonomického rozvoje, k těmto pohybům bude docházet zcela běžně. Zákazník si tak musí zvyknout na skutečnost, že jeho účet u plynárny nebude úplně stabilní.
Vodárenský efekt.
V poslední době se hojně diskutuje o problému možného vlivu zvýšení ruského exportního cla na cenu zemního plynu. Řada ekonomů to považuje za možný signál pro následný cenový růst v Česku. Pravda je ovšem taková, že exportní clo je vnitřní záležitostí vztahu mezi státem a Gazpromem. Ruská vláda se zkrátka rozhodla ukrojit si větší podíl z krajíce zisku, vytvářeného exportem plynu. Promítnutí vyššího cla do prodejních cen je – vzhledem k dikci dlouhodobých importních kontraktů – prakticky nemožné. Zdá se tedy, že z tohoto mraku pršet nebude.
Případný pokles zájmu o používání zemního plynu může navíc přinést i „vodárenský“ efekt, spočívající ve vzniku bludného kruhu „čím nižší spotřeba, tím vyšší cena“. Každá společnost, provozující dopravní infrastrukturu – plynárenství nevyjímaje – má většinu nákladů pevně stanovenou. Plynárenskou soustavu je nutno udržovat v bezpečném provozně-technickém stavu bez ohledu na to, zda jí plynu prochází hodně nebo málo. Tyto náklady nekorelují s objemem prodaného plynu; klesne-li tudíž výnos z prodeje plynu pod hranici pokrytí nákladů na údržbu a provoz plynárenské soustavy, je oprávněný požadavek na růst ceny plynu. Naštěstí je česká plynárenská soustava v natolik dobrém stavu, že by spotřebitelé neměli být při současné úrovni odběrů žádným způsobem ohroženi.
Podivná koncepce.
K příznivějšímu názoru veřejnosti na spotřebu zemního plynu nepřispívá ani dikce současných návrhů státní energetické koncepce, předložených ministerstvem průmyslu a obchodu. Zemní plyn je v nich chápán když ne přímo jako palivo „protistátní“, tak alespoň jako energie okrajového významu. Důvody k exkomunikaci plynu jsou dva: dovoz plynu zhoršuje strategickou bezpečnost státu (a současně zatěžuje státní zahraničně-obchodní bilanci), a navíc vytváří nežádoucí konkurenční prostor pro domácí energetické suroviny, zvláště pak uhlí, jehož těžbu stát preferuje. Vyjmenovaný počet těchto preferencí je značný; společné je, že všechny mají svůj původ v názorech české uhelné lobby. Pravdou je, že jakkoliv je podíl zemního plynu na celkové bilanci primárních zdrojů energií v České republice asi pětinový, v případě vytápění je významně vyšší a vytváří tak uhlí nepříjemnou konkurenci.
V podmínkách svobodného trhu si však lze jen s obtížemi představit, jak chce stát direktivně či nepřímými nástroji účinně ovlivňovat strukturu energetického trhu.
Budoucnost patří plynárenství.
Již za necelé čtyři roky končí veškeré výjimky, které si Česká republika v oblasti energetiky vymohla v Bruselu. Vedle liberalizace energetického trhu, která může přispět k poklesu cen energií pro odběratele, bude klíčovou změnou i sjednocení sazeb daně z přidané hodnoty. Jestliže se dnes plyn i elektřina prodávají se sazbou DPH 22 procent, má centralizované teplo do roku 2007 výjimku, a za teplo se platí daň pouze pět procent. Nezbytné sjednocení sazby DPH tak znamená jednorázové zdražení dodávek tepla do veřejné sítě o sedmnáct procent (při nynějších sazbách). Centralizované zásobování teplem se tak může skokem dostat mimo rámec konkurenceschopnosti na energetickém trhu. Jen těžko si lze představit, že v panelových sídlištích budou v bytech instalována kamna na uhlí. Co to bude znamenat pro těžbu, která nynějším soustavám CZT dodává palivo, si lze snadno představit. Pokud se tedy státní energetická koncepce má opravdu nazývat koncepcí, měla by reflektovat i skutečnost, že v oblasti vytápění je úloha zemního plynu nezastupitelná a bude i nadále posilovat.
Plynárenství představuje stabilizovaný obor ve všech státech Evropské unie. Všichni exportéři plynu doufají v růst spotřeby a připravují pro to technické předpoklady. Kolísání ceny plynu je normálním jevem; jestliže se nepodivujeme pohybů cen pohonných hmot, neměli bychom být zaskočeni ani změnami cen zemního plynu, které navíc nebudou nikdy mít takovou dynamiku, jako pohonné hmoty. Plynu opravdu patří budoucnost; jestliže vás někdo přesvědčuje o opaku, bude dobré vědět, za kterou konkurenční energetickou skupinu hovoří.
