To se ví, kamenem si teď hodí každý. Problémy eura a jižních zemí Evropské unie spustily další vlnu učiněných orgií euroskepticismu. Václav Klaus může s malichernou ješitností sám sebe poplácávat po ramenou ve stylu: Vidíte, já to říkal.
Foto: Profimedia.cz
Průměrný hospodský kverulant zase splete páté přes deváté a od lamentace nad placením řeckých průšvihů se zaručeně dostane až k nadávání na bruselské byrokraty, kteří mu přece málem zakázali i nakládaného utopence. Krize eura dala prostě novou hůl do ruky každému, kdo má pifku na cokoliv, co zavání značkou EU.
Nadávat na Unii je přitom dvojnásob absurdní tady v Česku, kde na ní zatím jenom vyděláváme. Po vstupu do EU rapidně vzrostl zahraniční obchod i turistický ruch. Na dotacích přitékají z Unie každý rok miliardy eur. Znechucení mají právo být tak možná Němci, kteří platí účty za polovinu Evropy. Ale my Češi? My nárok žehrat nemáme zatím ani omylem.
Ale což, skepse vůči Unii je holt jen podmnožinou českého folkloru nadávání na všechno a na všechny. Ovšem znepokojující je to, že panice propadají i vůdčí evropské státy. Přitom za záchranu stojí Řecko, měna euro i koncept silně integrované Evropy. V panice posledních dní a blahobytu posledních let se už skoro zapomnělo na zásadní myšlenku, která za spojenou Evropou stojí. Dějiny kontinentu byly stovky let vlastně jen jedinou nepřetržitou brutální válkou. Mačkají se tu lidnaté národy na malém prostoru, navíc většinou bez jasných přirozených přírodních hranic. To, že je tu od apokalypsy dvou světových válek mír, bereme jako samozřejmost. Ale ve skutečnosti je to ten nejcennější a zároveň nejkřehčí výdobytek, za který vděčíme z velké části právě vzniku evropského společenství. Stojí za to držet Unii jednotnou, stojí za to držet euro coby nejviditelnější symbol. I když to bude drahé. Stokrát horší by byl chaos v rozkmotřené Evropě, kde by stál jih proti severu.
