Podobná scéna se opakuje po stovkách barů a restaurací světa od Berlína přes Londýn až po Seattle každý večer: venku se setmí, v lokále zůstávají štamgasti nebo hosté, kteří předtím vícekrát absolvovali kolečko od stolu k venkovnímu popelníku a zpět, takže přítomnost nekuřáků se zdá vyloučená.
Barman zatáhne záclony a učiní prohlášení. To může být dlouhé nebo krátké, tiché nebo hlasité. „Od této chvíle je zavřeno,“ řekne třeba hostinský a roznese popelníky. Štamgastům zazáří líce radostí a škrtnutím zapalovače odhlasují, že konspiraci rozumějí.
Tradiční americká přímočarost dokáže proměnit takový „disclaimer“ od majitele podniku ve stylistický skvost. „U nás se nekouří. Jestli to nechcete respektovat, nemám žádnou zákonnou pravomoc, jak vás k tomu donutit,“ opakuje večer co večer nejmenovaný barman v Chicagu. Jeho kolega v Seattlu volí obdobná slova: „Zákony státu Washington zakazují kouření ve veřejných prostorách. Jestli vás nachytám, uděláte nejlépe, když budete mít špačky schované v těchto dózičkách.“
Je to kamufláž - případná kontrola se soustředí na pátrání po nedopalcích, jež v nádobkách s úzkým hrdlem a vodou nejsou tak snadno vizuálně ani pachově identifikovatelné. A jestli v baru sedí nějaký konfident, jeho nahrávka nebude působit dosti průkazně. Konfidentem v dnešním orwellovském světě může být zapálený aktivista, jenž ve volném čase dokumentuje mobilním telefonem kuřáky, kteří nestojí dost daleko od nějaké veřejné instituce, ať už dětského hřiště nebo ropné rafinerie. Mnohem častěji je to ale někdo od barmanovy konkurence.
Cigarety Churmans slibovaly v roce 1945 15 minut rozkoše a uspokojení.
Oblíbené tvrzení protitabákové lobby, že po celoplošném zákazu kouření většině restaurací tržby vůbec neklesnou, je stejně tak pravda jako demagogie. V každé zemi postižené celoplošným zákazem se totiž asi čtvrtina barů ocitne ve finanční tísni, jíž se majitelé snaží čelit porušováním zákona. Silnějším konkurentům pak stačí posílat udání tak dlouho, dokud nešťastník decimovaný pokutami nevyhlásí bankrot a jeho zákazníci nepřejdou k němu. V anketách rozesílaných magistrátem pak odpovídá, že obchody jdou dobře, zákaz nezákaz. Poslední dobou se dokonce zlepšují (když už se ptáte). Ti z poražených, kteří vyhlazovací válku přežijí, přecházejí do undergroundu.
Helmut Schmidt by tu také kouřil
Záznamy o podzemní činnosti jsou kusé, odbojáři netouží po publicitě. Jistou výjimkou bylo hnutí Act Now (přeložit se to dá jako konejte i hrajte) v Minnesotě, kde se celý řetěz restaurací změnil přes noc na divadelní spolky (v divadelních hrách je povoleno kouřit).
Podívejte se na další historické reklamy na kuřivo:
Hosté v roli herců většinu času hráli sami sebe, a to v jednom nekonečném představení s neoficiálním názvem Jak jsme žili před zákazem. Trvalo dva roky, než se úřadům podařilo tisíce ochotníků od nového koníčku odradit a zabavit jim divadelní propriety čili popelníky.
Čtěte komentář: Co kuřáci netuší aneb Jak by s jejich zlozvykem zatočil volný trh, po kterém tolik volají
Většina provozoven po světě proto volí přesně opačný přístup. Vycházejí z premisy, že po hostinském nikdo nemůže chtít, aby věděl o všem, co se v jeho podniku šustne. V severní Evropě došli v umění nevidět a neslyšet nejdál. Německá pohostinství jsou známá různými výklenky na chodbách, do nichž můžete na pár minut zapadnout s cigaretou a tvářit se, že jste číšník nebo kuchař. Někteří provozovatelé mívají v podniku cosi jako třináctou komnatu, obyčejně opatřenou cedulí „hotelový pokoj“ či „soukromý byt“. Ta je vybavena popelníkem a barman ponechá občasnou přítomnost hosta bez komentáře.
Německo má v odporu proti zákazům kouření dlouhou tradici, dokonce i nekuřáci je tu považují za „pitomý americký import“. Donedávna měli Němci slavného maskota, totiž legendárního exkancléře Helmuta Schmidta. Ten si ještě v 96 letech zapaloval všude, kam vešel, včetně luxusních restaurací a televizních studií. Úřady většinou bezmocně lomily rukama a soudci z úcty k legendě odkládali trestní oznámení ad acta.
Vojákovi Búrské války chybělo ledacos. Cigarety to nebyly.
Schmidt byl nadlouho posledním zástupcem homo sapiens na západní polokouli, jemuž takové chování bez újmy procházelo. Podle konsenzu lékařských kapacit ve Spojeném království byl totiž Schmidt asociálem, který nejenže hazardoval se zdravím lidí ve svém okolí, ale představoval též hrozbu pro zdárný vývoj německých dětí. Vzhledem k tomu, že se svého odporného návyku ani nepokoušel zbavit, lze usoudit, že trpěl mentální poruchou a měl být léčen psychiatrem.
Cecilka a její příběh
Má se Německo, v němž kouří až 35 procent dospělé populace, vůbec znepokojovat tím, co si o jeho tolerantním postoji k pasivnímu kouření myslí „pokroková“ Británie, v níž je dnes pouhých 16 procent kuřáků? Poctivě řečeno, mělo by. Každý trend, který se v posledních stech letech v souvislosti s nikotinem rozšířil po světě, má kořeny právě v Anglii.
Kuřák hrdina. Yul Brynner ze Sedmi statečných si dokázal připálit a současně střílet protivníky jako kuželky. Mezi oběma činnostmi musela být nějaká souvislost.
Byl to sir Walter Raleigh, jenž v 16. století tabák Evropě představil. Prvním hrdinou, na něhož měla jeho pravidelná konzumace viditelně blahodárný vliv, byl Sherlock Holmes, který si zapaloval pokaždé, když potřeboval něco vyřešit. Právě v Anglii začala ve 20. letech masová produkce cigaret, když výrobci pomocí agresivního marketingu přesvědčili konzumenty, že zahaleni v tabákovém kouři působí neobyčejně osobitě, až si sami začali připadat tak nějak svobodnější.
Byl to Angličan Lennox Johnston, jenž ve 30. letech objevil škodlivost tabákového kouře. A bylo to Spojené království, jež dalo vzniknout protikuřáckému tažení, které se záhy rozšířilo do zbytku světa a v jehož čele Anglie stojí dodnes.
Kouřové signály. V restauracích Česko dokouřilo
Všechno odstartovala jistá dáma jménem Cecilia Farrenová, když se na konci 70. let zamilovala do jednoho zapřisáhlého nekuřáka. Ten nečinil celkem nic, co by pro zapřisáhlé nekuřáky bylo neobvyklé, tedy zarputile ji plísnil za její „odporný návyk“ a dával pravidelně na výběr mezi svou jasnou bytostí a špinavým tabákem. Nakonec dosáhl svého, čímž pro něj věc skončila.
Nikoli však pro Cecilii. Ta si ze zkušenosti odnesla ponaučení, že „hodnota lásky miliónkrát převyšuje hodnotu cigaret“, a stala se šiřitelkou nového náboženství. V důsledku toho se její soukromá peripetie replikovala jako RNA z jednoho páru na druhý, až odnaučila kouřit skoro celý svět. Cecilia je pramatkou nového lidského druhu - doživotně odnaučeného kuřáka.
Svou misi v roce 1983 formulovala slovy: „Musíme mobilizovat nekuřáky k boji proti názoru, že kouření je normální.“ Založila aktivistické komando, které do konce dekády vytlačilo kouření z kin, jídelen a veřejné dopravy. Zhruba ve stejné době v USA zahájil činnost kalifornský aktivista Stanton Glantz, jenž vlastní misi v roce 1986 zarámoval do dvou bodů:
1. Kouření je asociální chování.
2. K vymýcení kouření bude třeba státních donucovacích prostředků.
Je zajímavé, že zatímco v Británii se tažení proti nikotinu formovalo „zdola“ a ucházelo se o podporu liberálů, v USA šlo o iniciativu financovanou miliardáři (nadace CDC -Gates, Bloomberg), farmakoncerny a federálními penězi určenými původně na výzkum. Proponenty byly pravicové kruhy, jež kampaň vedly současně s bojem za právo na nošení zbraní.
Tím se uvolnily obrovské prostředky, takže do konce tisíciletí se na obou stranách Atlantiku podařilo aktivistům kouření „denormalizovat“. K úspěchu přispěl fakt, že šlo do značné míry o rozkopávání otevřených dveří, neboť v žádném historickém období nekouřila v ani jediné západní zemi více než polovina populace, byť se aktivistům podařilo vyvolat dojem právě opačný.
Lední medvěd sliboval v roce 1946 cool kouření s cool filtry.
Příštími cíli aktivistů bylo tabák démonizovat, kuřáky stigmatizovat a kouření vytlačit z veřejných prostor, což se do první dekády 21. století skutečně podařilo.
Cíle pro příští dekádu jsou tyto:
1. Kuřácké chování je třeba patologizovat.
2. Konzumaci tabáku je nutné vytlačit z pracovišť a soukromých příbytků.
3. Nespolupracující nekuřáky je záhodno odkázat do péče psychiatrů.
Musím být mentálně nemocný
Aktivisté to ovšem takhle neříkají, veřejnost by se mohla vyděsit. Je třeba postupovat krůček za krůčkem jako v minulosti. Zprvu šlo přece jen o jídelny. Pak o všechny restaurace. Pak o prostranství dva metry od vchodu. Pak pět metrů od vchodu. Pak o školy a nemocnice. Pak o vlastní auta, když jsou v něm děti. Dnes místní úřad v Brightonu jedná o zákazu kouření na městské pláži. Úřad v Bristolu o zákazu na náměstí. Další úřady se snaží zakomponovat do nájemních smluv klauzuli, v níž se nájemník zaváže v bytě nekouřit. „Pozor na ně - lžou, až se jim od huby práší,“ píše jeden z takových nájemců v diskusním vlákně na serveru Tenant.
Letušky se na diskusním serveru Quora zase chlubí tím, jak neposlušného kuřáka, který si tajně zapálil na záchodě, vysadili v Tripolisu, kde uvízl na několik týdnů ve vězení. Právník v časopise Forbes radí, jak lze odebíráním vzorků moči odhalit kuřáka, který svůj návyk skrývá před zaměstnavatelem: „Lze jej pak sledovat, zda plní všechny úkoly, a když ano, zvýšit mu pracovní náplň.“ Dětské hřiště v Nottinghamu zase od loňska vítá návštěvníky veršovánkou v rádoby dětském rukopise: „Buďte laskaví a nekuřte, nás to nebaví.“ Hřiště v Cardiffu též sází na rýmy: „Zde je místo pro děti, kouř nám ničí životy.“ Skotský parlament nedávno projednával návrh zákona, na jehož základě by šlo pokutovat kuřáky kdekoli v areálu nemocnice tisíci librami. „ Vidina dlouhé procházky kuřáky odradí a donutí vystřízlivět,“ uvedl v rozpravě předkladatel návrhu.
Některé věci se dají padělat, jiné ne. Rok 1973.
Takový přístup je zcela v souladu se směrnicí, již nedávno publikoval místopředseda Asociace plicních lékařů Stephen Spiro: „Je namístě zavést rutinní proceduru, jejímž účelem bude posoudit, zda by pacient s plicním onemocněním, a nakonec každý pacient s kuřáckým návykem, nemohl těžit z návštěvy zařízení pro léčbu mentálních poruch.“ Lékaři určitě nepřišlo na mysl, že jeho doporučení zní jako opsané z manuálu KGB pro zacházení s odpůrci režimu, možná i proto, že stejnou rétoriku o lékařích začínají přebírat samotní kuřáci.
„Já přece vím, že na cigaretách není vůbec nic dobrého,“ napsal nedávno jeden autor v deníku Guardian, „ale stejně po nich toužím. Musím být duševně nemocný.“ Text vyšel v liberálním listu jinak liberální země, jejíž premiér a náruživý kuřák Winston Churchill dokázal kdysi uhájit svobodu pro celý kontinent před sociopatem a fanatickým nekuřákem Adolfem Hitlerem. Tři čtvrtě století poté se role Británie a Německa vyměnily, aspoň co se mezinárodního izolacionismu a zdravého rozumu týče.
Přečtěte si také:
