V knižním rozhovoru Můj život v sametu aneb Zrada přichází z Kremlu Miroslav Štěpán ukázal i humornější tvář totality
Největší chybou komunismu bylo rovnostářství, které lidem říkalo, že budou mít stejně, ať budou nebo nebudou dělat, přiznal po letech někdejší prominentní komunista Miroslav Štěpán.
* V roce 1974 jste se stal předsedou pražské organizace SSM. Jak vás na tuhle funkci vybrali?
Působil jsem tehdy na okresním výboru KSČ v Praze 6 a celé se to stalo dost náhodou. Mezi prvním a druhým dnem voleb v roce 1971, který v podstatě odstartoval takzvanou normalizaci, jsem měl noční službu v místním aparátu strany, což staří mazáci vždy házeli na mlaďase, jako jsem byl já. Asi ve dvě hodiny v noci najednou někdo volá z vrátnice, že dole je nějaký, slušně řečeno, velmi veselý soudruh, v ruce drží tašku a dobývá se nahoru. Prý jde za manželkou. Došlo mi, že to je Drahomír Kolder, někdejší člen politbyra, který do Prahy přišel z Ostravy. Vyšel nahoru, na stůl položil zpola vypitou lahev slivovice, nalil mi a dodnes si doslova pamatuju, jak řekl: „Ty cype jeden, ty vole jeden, tady nebudeš!“ Já mu říkám: „No počkej, soudruhu Koldře, jak to myslíš, že tady nebudu? O tom ty nerozhoduješ! Mně řekli, že tady mám perspektivu a že tady jednou budu i tajemníkem!“ A on na to: „Ty cype, tady se na to vyser, tady můžeš být vždycky! Víš ale, kde tě potřebujeme? Ty musíš jít do mládeže! Tam musí přijít nějaký mladý chlapík jako ty! Já se za tebe přimluvím!“
* Říkal jste, že se díváte na seriál Okres na severu, jeden z prorežimních seriálů, který dnes jako lacinou zábavu vysílají komerční televize. Jeho scénář napsal Jaroslav Dietl, především kvůli Nemocnici na kraji města dodnes oslavovaný autor, jinak ale velký televizní prominent komunistického režimu. Jaký byl vlastně jeho vztah k režimu?
Nedávno v televizi hovořila jeho někdejší manželka Magdalena Dietlová. Říkala, že aby Jaroslav mohl tvořit velké věci, musel někdy udělat i takováto díla. Myslím, že úplně tak to nebylo. Dietl byl schizofrenní, názorově byl tak i tak. Ve skutečnosti totiž byl renesanční komunistický umělec, který se samozřejmě postupem času přetransformoval do té průmyslové podoby kultury. Některá jeho díla jsou lepší, jiná horší. Všechna ale mají společného jmenovatele: jsou to dokumenty doby, které v podstatě podporují socialismus. A navíc mají i schopnost zprostředkovávat socialismus lidem tak, že mu uvěří.
* Řekl jste, že vás mrzí, že jste se nikdy nesetkal s Václavem Havlem. Proč?
Chtěl bych se s ním sejít proto, abych pochopil, jestli byl skutečně tak vzdělaný, tak chytrý a tak výjimečný, nebo šlo spíš o uměle stvořenou ikonu. Protože v každém zápase je potřeba stvořit nějaké ikony. Všichni v jistých dobách hovořili o Havlovi, ve skutečnosti ale bylo hrozně málo lidí, kteří ho doopravdy znali a věděli, jaký skutečně je. Dodnes jsme taky neprovedli hlubší analýzu lidí kolem Charty 77, což byla spíš sekta než jakési větší hnutí oslovující širší veřejnost. Pokud totiž z této komunity vyšly nějaké věci k hlubšímu zamyšlení, a že tam takové jistě byly, pocházely většinou ze skupiny bývalých členů KSČ vyloučených po roce 1968.
* Je pravda, že jste v listopadu 1989 počítal s nasazením Lidových milicí?
Určitě jsem milice nechtěl použít proti lidem, počítali jsme s nimi pouze k ochraně sídla ÚV KSČ. Někde jsem se dočetl, že jsem připravoval příjezd armády do Prahy, což není pravda. Ale nepovažoval bych tehdy za špatné, kdyby se třeba večer, až město bude zklidněné a lidé odejdou z náměstí, projelo centrem pár reálně myslících lidí z armády a dali tím najevo, že jsme ještě tady a je nutno s námi počítat. Musím říct, že se tehdy objevily i horší nápady. Doufám, že to nikdo nemyslel vážně a spíš se to jen tak šířilo jako lidová tvořivost, sám jsem neslyšel, že by to někdo vážně navrhl. Objevil se nicméně nápad, že nad Letnou proletí, přehlídkově hodně nízko, několik nadzvukových letadel. Na to ovšem někdo namítl, že by Praha pak strašně smrděla.
* Před Vánoci 1989 vás zatýkali lidé z vašeho vlastního bezpečnostního aparátu, kteří určitě nebyli školení zatýkat nejvyšší funkcionáře KSČ.
Myslím, že pro ně to byl ještě mnohem větší náraz než pro mě! Přijeli nějakou škodovkou, hodně smutnou, a řekli, že mají úkol předvést mě na místní oddělení Veřejné bezpečnosti na sídlišti Kamýk. Jak byli vystresovaní, nechali mě asi patnáct minut sedět bez pout v nastartovaném autě s rozsvícenými světly! Kdybych chtěl ještě udělat nějaký svůj poslední vtip, projel bych se párkrát Prahou.
* V čem byla největší chyba komunismu?
Základní chybou bylo ono rovnostářství, které lidem říkalo: Nic neděláš, a máš se dobře; děláš hodně, a máš se stejně. To bylo opravdu zoufalé sdělení, asi nejhorší chyba. l
Můj život v sametu aneb Zrada přichází z Kremlu vydalo v roce 2013 nakladatelství Malý princ
O autorovi| Petr Holec • holecp@mf.cz
