V z e s t u p a p á d k a r i é r y H u g a M . ...
Nikdo, kdo jej znal, tomu zprvu nemohl uvěřit. Sebevražda - něco takového se prostě k osobě Huga Michaela Sekyry nehodilo. Sebevědomý manažer si uměl vždy poradit a nikdy se nevzdával.
Nehodilo se to ani k jeho image chladného, energického a sebevědomého manažera, kterého volali vždy, když se nějaký podnik ocitl v krizi. Nedokázal zvládnout svou vlastní životní krizi? „Ještě před pár dny jsem si s ním domlouval několik důležitých schůzek, ale nevšiml jsem si, že by mohl mít nějaké problémy, říká jeho bývalý kolega a exministr Rudolf Streicher.
Ve středu 18. listopadu dopoledne diskutoval Sekyra s pozvanými manažery, bankéři a novináři v hotelu Renaissance o situaci českého hospodářství. Účastníci se setkali se Sekyrou takovým, jak ho znali - suverénním a výmluvným. Podle jednoho z novinářů vypadal, „jako by na něj čekal nějaký velký úkol . Pouze v zákulisí působil napjatě. Za žádnou cenu nechtěl mluvit o plánovaném návratu do koncernu Chemapol. Jakmile se ho na to někdo zeptal - tak popisují organizátoři krátkou scénu před diskusí - roztřásl se a zpotil. V této době byl Hugo Michael Sekyra zjevně již pod velkým tlakem. Dalšího dne byl mrtev. Rakouská policie označila příčinu smrti jako „sebevraždu . Tomu, že by se jednalo o vraždu, nic nenasvědčuje. Mnohé představitele světa velkého byznysu, kteří znali jak Sekyru, tak českou ekonomickou scénu, však toto vysvětlení nepřesvědčuje. Jsou toho názoru, že angažmá v Chemapolu nakonec stálo Sekyru život.
Budu manažerem
Hugo Michael Sekyra se narodil roku 1941 v Mannesdorfu, malé obci východně od Vídně. Své rodiče sám označoval za „národně uvědomělé . Jeho otec byl vesnický lékař. Malý Hugo Michael měl od malička jasné představy o svém povolání: nejpozději jako třicetiletý se chtěl stát úspěšným manažerem. Navštěvoval renomované vídeňské gymnázium ve Wasagasse a poté vystudoval právnickou fakultu - v neposlední řadě proto, že tehdy všichni úspěšní manažeři studovali práva.
Nejprve ovšem uvízl ve středním managementu: stal se asistentem generálního ředitele Spojených železáren Ranshofen-Berndorf, největšího rakouského výrobce hliníku. Když zde Sekyra začátkem šedesátých let začínal, byl to vzorový podnik zestátněného rakouského těžkého průmyslu. Později se měl stát největším fiaskem Sekyrovy profesionální kariéry. Mezi těmito dvěma událostmi se však rozprostírá období třiceti let.
Během nich se politický, společenský a hospodářský život v Rakousku úplně změnil: roku 1970 se k moci dostala socialistická strana (SPÖ). Její předseda Bruno Kreisky měl poprvé v rakouských dějinách možnost vytvořit čistě socialistickou vládu. Společensky a kulturně to znamenalo rozhodující otevření země, hospodářsky naopak kurs směrem ke kvazikomunistickému systému: vlajkovou lodí rakouské ekonomiky se stal zestátněný průmysl, k němuž patřily prakticky všechny velké ocelárny a který dostal zavádějící název „Rakouská průmyslová akciová společnost (ÖIAG). Akcie byly ovšem v rukou státu a do vedení podniku zasahovaly politické zájmy: nejdůležitější ředitelé a manažeři museli mít alespoň rudou stranickou knížku. Často byli jen figurkami v rukou odborových bosů, kteří seděli zároveň v parlamentu a v dozorčích radách. Ve velkých podnicích určovali podnikovou politiku odbory. Podniky byly nerentabilní, musely si brát stále větší půjčky. Propouštět však nemohly, neboť platila věta spolkového kancléře Kreiskyho: „Raději několik milionů šilinků dluhů než tisíc nezaměstnaných.
Sauna ve dvou
Roku 1983 ztrácí SPÖ absolutní většinu a zestátněný průmysl prakticky bankrotuje. Jedno je jasné: pokud mají přežít alespoň některé podniky, je třeba je vyčlenit a privatizovat. Pro tento úkol hledá tehdejší ministr zestátněného průmyslu Rudolf Streicher vhodného manažera a nalézá Huga Michaela Sekyru.
Sekyra prošel od roku 1967 mnoha odděleními chemického koncernu Chemie Linz a roku 1985 se měl stát předsedou představenstva finančně ohrožené papírny Laakrichen. Také tento podnik měl za úkol ozdravit.
Na ministra Rudolfa Streichera udělaly Sekyrovy výkony zjevně velký dojem. Nabídl relativně mladému a nezkušenému manažerovi ozdravení Rakouské průmyslové akciové společnosti: tento koncern měl v roce 1985 na kontě ztrátu 12,5 miliardy šilinků.
Téměř nikdo Sekyrovi nevěřil a mnozí jej od tohoto úkolu zrazovali. Sekyra sám si představoval, že by jako manažer mohl prosadit svoji koncepci podobně, jako tomu bylo v soukromém sektoru. V zestátněném průmyslu však chtěli do věci mluvit všichni: vídeňští politikové, „knížata ze spolkových zemí, malí starostové, odboráři. Sekyra navíc nebyl členem socialistické strany: zamlada stál jako člen studentského svazu Svobodné strany (která se později pod vedením Jörga Haidera dostala na pozice extrémní pravice) politicky velmi napravo, po ukončení studií však přešel do akademického spolku socialistické strany. Politika pro něj byla spíše pragmatickou záležitostí. Sekyra chtěl nahoru, stát se velkým manažerem. To mohl jen s politickou podporou.
Ctižádostivý pětačtyřicátník největší rakouský sanační projekt přijal: „Kdo je pozván, aby se stal šéfem ÖIAGu, a odmítne, musí se cítit jako špatný občan.
Streicher a Sekyra záhy navázali dobré osobní vztahy nejen profesionální - dokonce spolu jezdili lovit (Sekyra byl vždy vášnivý nimrod) a společně chodili večer do sauny. „Soukromě se mi však nikdy opravdu nesvěřoval, prohlašuje dnes Streicher v Magazin News: „Byl extrémně závislý na profesionálním úspěchu. Manažerům, kteří jako on působí na špičkových postech, se nejedná jen o materiální příjmy, nýbrž o reputaci jakožto osobní majetek.
Také další bývalí kolegové popisují Sekyru jako velmi labilního člověka, který měl sklon k silnému kolísání nálad: hned byl nadšený a euforický, hned hluboce zklamaný a depresivní.
Hrobař průmyslu
Koncem osmdesátých let však Sekyrovi všechno vycházelo. Spolu se svým ÖIAGem vyplul na vlně konjunktury nahoru. Hugo Michael Sekyra se stal miláčkem svého ministra. Vydělával 3 miliony šilinků ročně a mohl si dovolit život na vysoké noze: koupil sobě a své rodině zámek v Altaussee, mondénním letovisku vídeňské smetánky v Solné komoře. Sekyra neskrýval svou ješitnost: nosil košile s ručně vyšívanými iniciálami HMS a jezdil služebním vozem s poznávací značkou HMS 1. Jeho žena Elfriede vlastnila obchod s kroji v Altaussee s odbočkou v maďarském Debrecínu. Také jeho syn se věnoval obchodování s kroji.
Sekyra platil za studeného profesionála a tvrdého sanačního úředníka, který se staral jen o čísla, a nikoli o osudy propuštěných dělníků. Svou image charakterizoval následovně: „Kdo jde do bitvy, nesmí si nadělat do kalhot - jinak prohraje, zněla jedna z jeho oblíbených vět.
Koncem osmdesátých let přejmenoval Sekyra ÖIAG na „Austrian Industries a nejpozději roku 1992 se chtěl se svým koncernem dostat na burzu. Události však vzaly jiný spád: konjunktura skončila, pád železné opony přivedl na trh nové konkurenty. Během několika let rakouský těžký průmysl zbankrotoval. Zestátněné hliníkárny v Ranshofenu (Horní Rakousy) měly ztrátu 13 miliard šilinků (1 šilink - 2,4 koruny). To stálo Sekyru místo: politikové si myli ruce, obětním beránkem se stal Hugo Michael Sekyra, který musel odejít.
Na krátkou dobu Sekyra z rakouské ekonomiky úplně zmizel: „Nebudete mi věřit, jak budu šťastný, až se konečně stanu soukromou osobou, prohlásil tehdy v jednom interview. Zanedlouho se však ocitl opět na scéně: jako dozorčí předseda ocelářského koncernu Bohler-Udde-holm a v holdingu rakouského podnikatele Herberta Liauniga s názvem „Auricon .
Sekyra se nikdy úplně nevyrovnal s tím, že podniky, které začal sanovat, dnes skvěle prosperují, jemu samotnému že však za to nikdo nikdy nepoděkoval. U rakouské veřejnosti platil spíše za hrobaře zestátněného průmyslu.
První liga, ale v ČR
Nabídka, kterou dostal od českého chemického gigantu Chemapol Group, pro něj zřejmě nebyla jen výzvou, nýbrž i zadostiučiněním vůči Rakušanům: konečně mohl ukázat, co v něm vlastně je. „Auricon pro mě byl tak trochu malý. V Chemapolu však zase kopu v první lize, řekl po svém nástupu do Prahy. „Tady se stejně jako u ÖIAGu jedná o velký podnik. Tady se točí velká kola. Sekyra byl ve svém živlu: vyčleňovat závody, zakládat nové ekonomické skupiny, sanovat, pronikat na burzu. Bylo to přesně to, co už dělal v ÖIAGu - a koneckonců úspěšně, i když z toho nic neměl. Jediným slabým bodem nového pražského místa byl prý velmi nízký plat, jakási náhrada za výlohy. „Pokud by však měla sanace úspěch, mohl získat prostřednictvím opcí na akcie firmy významný podíl na jejím majetku, říká Rudolf Streicher.
Sekyra zřejmě peníze velmi potřeboval, protože i v Rakousku se vrhl do ekonomického dobrodružství, jež mu mohlo finančně velmi uškodit: od bývalého rakouského ministra hospodářství Ericha Schmidta totiž zakoupil firmu Novafrost, exportující zmražené ovoce ze Slovenska. V době, kdy Sekyra firmu převzal, na tom už nebyla nejlépe: Schmidt, stejně jako další rakouští podnikatelé v postkomunistických zemích, prostě sáhl vedle. Bankroty některých východních projektů, za něž se zaručilo město Vídeň, způsobily roku 1997 skandál středního rozsahu.
Na Sekyrův Novafrost nebyly žádné záruky, manažer údajně ručil dokonce svým osobním majetkem. Na druhé straně měl Novafrost obrat jen asi 10 milionů šilinků (24 milionů korun). Tedy malý podnik - a i když se této firmě nevedlo v posledním roce dobře, protože slovenská úroda vzala za své při povodních, nemohly být Sekyrovy dluhy tak velké, aby jako otrlý manažer ztratil nervy.
Bez dopisu
Naopak české klima jej zcela otevřeně vyčerpávalo. Sekyra nepočítal s nápaditostí svých protivníků. Nepopřál sluchu ani varováním svých přátel, kteří mu radili, aby si v Čechách nepálil prsty. Dokonce ještě po brutálním vyhazovu z Chemapolu 8. října tohoto roku to chtěl zkusit ještě jednou. Sekyra nebyl typ, který se snadno vzdává. „Když se jednou smíříme s porážkou, život jde dál, řekl jednou.
Zdálo se, že Hugo Michael Sekyra ještě počítá s dlouhým a vzrušujícím životem. Několik týdnů před smrtí si koupil drahý bílý Mercedes Cabriolet, kromě toho si se známými domluvil termíny společných loveckých výletů. Zjevně si byl naprosto jist, že ho banky v jeho plánech na opětovné převzetí AliaChemu plně podpoří.
V Praze se pak muselo něco zhatit. Již ráno 19. listopadu bylo každopádně jasné, že Chemapol nezíská zpět tak rychle, popřípadě vůbec ne. O posledních hodinách Sekyry toho není moc známo. Ještě dopoledne musel nasednout do svého mercedesu a odjet do Vídně. Sám. Měl tedy dost času na to, aby si všechno rozmyslel. Určitě nejednal v afektu. Přesto se zatím nenašel dopis na rozloučenou. Co dělal v posledních hodinách ve Vídni, zůstává nejisté. Když Sekyrova hospodyně otevřela v pátek v půl sedmé ráno dveře do jeho bytu na vídeňském Börseplatzu, nalezla už jen mrtvolu ve velké kaluži krve. Sekyra se zastřelil zřejmě svou loveckou zbraní, karabinou Steyr-Mannlicher, ranou do hlavy. Podle policie nastala smrt ve čtvrtek asi kolem půl šesté večer.
