Vídeň v těch dnech připomínala jeden velký kávový večírek. „Včera večer jsme šli do Prátru a našli tam plno lidí, přestože byl pracovní den; všichni pak chtěli naposled pít v Prátru kávu a bylo na nich vidět, jak jim chutná,“ poznamenal si jeden ze současníků. Napoleon nedokázal porazit Británii na moři, a tak se rozhodl, že „národ kramářů“ zničí ekonomicky.
Vnutil Evropě obchodní blokádu Británie a přes kanál La Manche přestalo rázem proudit nejen průmyslové, ale také koloniální zboží: káva a třtinový cukr, kterým se sladila.
Káva se v Evropě pěstovat nedala, zato cukr se vyrábět dal. Šlo jen o to, jestli z řepy, nebo z javoru. Dlouho to vypadalo, že zvítězí javor, který rostl volně po lesích. Kolem roku 1810 už existovalo deset pokusných javorových cukrovarů a preferoval je také rakouský císař František, který se osobně zasadil o to, aby byly navrtány stromy v laxenburském zámeckém parku.
Jenže podceňovaná řepa víc vyhovovala možnostem manufakturní velkovýroby a brzy - nehledě na to, že kníže Auersperg nechal na svých panstvích vysázet přes 140 tisíc javorů - začala vítězit. První řepný cukrovar na našem území vznikl roku 1810 v Žákách u Čáslavi, druhý o rok později v Liběchově a pak ještě několik dalších. Vlastenecká hospodářská společnost navíc roku 1813 zřídila učební cukrovarnický ústav v Klementinu a v oběžníku slibovala, že „každému je možno dáti se v této pracovně vyučovati ve výrobě sirupu a cukru z buráku (řepy - pozn. red.)“.
Éra sladké nejistoty: Po 50 letech končí regulace trhu s cukrem
Jenže k ničemu to nakonec nebylo. Napoleon skončil na Svaté Heleně a třtinový cukr začal zase volně proudit do Evropy. České řepné a javorové cukrovary nebyly schopny cenově konkurovat, a tak již v roce 1816 zase všechny zanikly.
Druhý pokus
Ve Francii ovšem řepné cukrovary fungovaly dál a mnoho se toho změnilo i v Rakousku. Střídavé hospodaření nahrazovalo trojpolní systém, káva v lepší společnosti stále více vytlačovala čokoládu, a spotřeba cukru proto rostla - a hlavně kolem roku 1820 padly zemědělské ceny; obilí se prodávalo pod výrobní cenou a šlechtické velkostatky hledaly cokoli, co by se rentovalo.
První cukrovar této nové éry vznikl roku 1829 v Kostelním Vydří. Ze zprávy jihlavského hejtmana Gersche pro dvorskou kancelář zhruba víme, jak fungoval. Nejdřív se řepa nastrouhala na krouhadle, kterým otáčeli dva volové a obsluhoval ho jeden muž a dvě děti (zvládli zpracovat 15 až 20 centů řepy za hodinu), pak se lisem vytlačila řepná šťáva, ta se vařila, mísila s kyselinou sírovou, čistila vápnem, odpařovala, zase čistila přidáním s podia (kostního uhlí), krve, bílku či mléka, poté se sirob nalil do plechových forem a tam po třech týdnech vykrystalizoval cukr. Zbytek se vypálil na „koňak“.
Vzorový cukrovar moc nevynášel, ovšem roku 1831 podle něj vznikly hned čtyři další. Nejvýznamnější z nich postavil pro knížete Thurn-Taxise v Dobrovici u Mladé Boleslavi německý cukrovarník Karel Weinrich. Kníže byl spořivý, a tak obětoval dobrovický zámek: řepa se uskladnila ve sklepeních, zámecká kaple se zbourala, z refektáře vznikl seník, nástěnné malby se otloukly, královská síň se přeměnila ve varnu a sušírnu cukru. Stálo ho to 40 tisíc zlatých a tři další roky pokaždé dalších tři tisíce zlatých prodělal.
Jenže pak konečně získal dostatek řepy a cukrovar mu v příštích letech vynášel 20 tisíc zlatých ročně (cukrovar stále existuje a je největším v Česku). Byl to skvělý byznys a napodobovatelů bylo najednou spousta. Jen během prvního „cukrového“ boomu (1835 až 1838) vzniklo 62 nových cukrovarů, potom byl několik let klid, ovšem mezi roky 1849 až 1851 se jich vyrojilo dalších 35. Navíc se začaly prosazovat inovace: děti a voly nahradily hydraulické lisy a parní stroje. V roce 1847 je mělo už 13 cukrovarů a o desetiletí později již všechny až na dva.
Opatřete si akcie našich cukrovarů
Cukr poprvé Rakousko vyvezlo v roce 1860 a o pět let později bylo v jeho produkci soběstačné. Během třetího „cukrového“ boomu (1868 až 1872) vzniklo v Českých zemích dalších 105 cukrovarů a jejich celkový počet (214) poté už nikdy nebyl překonán. Časopis Průmyslník (list věnovaný „veškerému průmyslu“, jenž razil heslo „Bez průmyslu - není blahobytu“) se tak mohl v březnu 1870 rozplývat: „Cukrovarnictví české za posledních právě dob znamenitě zkvétá, a to zajisté jen z příčiny té, že domácí naše výroba cukru jest podnikem právě tak solidním, jakož je výnosným (…) Jest již věru na čase, aby kapitalisté naši na místě losů a papírů státních, které náhodám i nepředvídaným případům jsou podrobeny, raději sobě hleděli opatřiti akcie našich cukrovarů.“
Bylo to poněkud předčasné, protože v květnu 1873 přišel krach na vídeňské burze. České cukrovarnictví se ale z krize rychle oklepalo a až do první války - pravda s řadou výkyvů - rostlo. Začátkem 90. let produkovaly české země zhruba 90 procent cukru v Rakousko-Uhersku a více než desetinu veškerého cukru vyrobeného ve světě. Vývoz strmě rostl a jeho hodnota se blížila desetině celkového rakousko-uherského vývozu.
Zabiják, nebo přírodní produkt? Cukrovarníci se brání tažení proti sladkému
Češi byli na svůj cukr patřičně pyšní a cukrovarnictví proto roku 1891 na Jubilejní zemské výstavě mělo svůj vlastní pavilon. Měli ho, pravda, rovněž turisté a rybáři, jenže ten cukrovarnický stál prý za to. „Z daleka již bělá se tu jako hora vysoká homole cukru, představující denní spotřebu cukerní v Čechách,“ psala Zlatá Praha a Národní listy hrdě připomínaly, že o pavilonu se pochvalně zmínil francouzský tisk, a vypočítávaly, že výroba cukru zaměstnává 40 tisíc lidí a za posledních 15 let se při ní spálilo 18 milionů tun uhlí, což byla tenkrát nějaká pochvala.
Proč jsem to jen dělal?
Jestliže zakladateli byla nejdřív hlavně šlechta, buržoazie se jí brzy vyrovnala a těsně před první válkou podnikly na české a hlavně moravské cukrovary „run“ vídeňské banky. Už v 70. letech začaly navíc masově vznikat rolnické akciové cukrovary - odpověď zámožných sedláků na kartelové dohody cukrovarů. Rolnické cukrovary získaly sice všemožnou podporu agrární strany - umění kompromisu se v čele Ústřední jednoty řepařů učil pozdější agrárnický premiér Antonín Švehla -, přesto byly ze všech nejohroženější: měly málo kapitálu, zato pořádné dluhy, a drobní akcionáři se navíc často nedokázali dohodnout.
Co bylo třeba k založení rolnického akciového cukrovaru, ukazuje bakalářská práce Veroniky Daďové - Historie hulínských cukrovarů. Povolení ke zřízení cukrovaru dostala v lednu 1909 pětice mužů: dva velkostatkáři a zároveň starostové okolních vesnic (neboli ti, kteří měli peníze a vliv), budoucí ředitel cukrovaru Josef Vykoukal (ten, kdo tomu rozumí) a pak místní zemský poslanec a spolu s ním advokát z nedaleké Kroměříže (ti, kteří se postarají). Cukrovar pak vydal 3500 akcií po 400 korunách, přičemž každý vlastník se zavázal, že ročně dodá na akcii 150 metráků „pravé, zdravé, dobře očištěné (…) řepy cukrovky, kteráž musí obsahovat 15 procent cukru v řepě“. Byla to sice povinnost, ale zároveň jistota odbytu.
K první hádce došlo na valné hromadě ještě před samotnou stavbou: o to, jestli bude cukrovar stát v Třeběticích, nebo v Hulíně. Nejdřív vyhrály Třebětice, ovšem agitátoři, jak poznamenal Týdeník Haná, „rozráželi jednotnost Holešovska pivem a za misku guláše kupovali hlasy“, a tak opakovaná volba vyzněla pro Hulín. Spory o cokoli byly na denním pořádku a Vykoukal si také v podnikové kronice trpce ulevoval: „To mám za to, že jsem obětoval cizím zájmům klid rodiny, zdraví, ba i jmění. Proč jsem to jen dělal?“ Hulínský cukrovar patřil přesto k těm úspěšným a šťastně vydržel až do znárodnění.
My stachanovci
K předválečné prosperitě se první republika dokázala vrátit jen na chvilku - v roce 1923 činila hodnota vyvezeného cukru skoro 15 procent celého československého exportu a o dva roky později se v českých a moravských cukrovarech vyrobilo nejvíce cukru (1 097 000 tun) v naší historii -, poté však přišel trvalý úpadek. Světový trh s cukrem se nasytil, jeho ceny padly a Československo navíc přistoupilo k několika mezinárodním dohodám, které na vývoz uvalily kvóty.
České cukrovarnictví se již nikdy úplně nevzpamatovalo. Kniha Stachanovské methody v řepařství a cukrovarnictví sice slibovala, že „podle zkušeností sovětských stachanovců a našich úderníků můžeme vypěstovat dvakrát, třikrát i vícekrát tolik cukru na hektaru, než vypěstujeme dosud“, ovšem to se soudruhům nikdy nepodařilo.
