Ředitel Raiffeisenbanky původně zvažoval dráhu vědce
Kdybych neprošel společností McKinsey, nemohl bych být generálním ředitelem banky. Myslí si to Lubor Žalman (44), který už šest let stojí v čele tuzemské bankovní pětky. Vyjmenovává tři důvody. Za tři roky se coby poradce podle svých slov dozvěděl o bankovnictví a pojišťovnictví víc než za sedm let své předchozí bankovní kariéry. Dále poznal, co znamená produkovat špičkovou kvalitu, což ho dodnes baví. A konečně si nastavil jinou laťku ohledně kvality lidí, s nimiž chtěl pracovat. Přitom během studií vůbec netušil, že něco jako profese konzultanta existuje. Jako ostatně řada jeho kolegů.
Dvě hodiny čekání Na gymnáziu ho bavila fyzika. Koketoval ale i s obory jako herectví nebo studium jazyků. A přání části rodiny bylo, aby se stal lékařem. Nakonec zvítězilo to, co jej bavilo, a Lubor Žalman vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Karlovy univerzity. Plánovanou kariéru vědce ale „zhatil“ pád železné opony. „Najednou jsem měl silný pocit, že tahle země nepotřebuje vědce, ale lidi, kteří by ji hospodářsky postavili na nohy. Neměl jsem ovšem jasnou představu, co bych chtěl dělat,“ popisuje Žalman. Aniž přesně věděl, co které slovo znamená, reagoval na novinový inzerát nabízející kurzy „asset and lability managementu“. Tím začala jeho kariéra v bankovnictví. Dlouhých sedm let strávil v Komerční bance. Poté zamířil k McKinsey. „Znal jsem se s jejich lidmi, protože pro Komerční banku pracovali,“ vzpomíná. Zdůrazňuje ale, že o místo u poradců si neřekl. „A McKinsey má velice přísnou politiku, že nesmí oslovovat zaměstnance svých klientů,“ dodává. Proto musel počkat, až skončí jeho pracovní poměr u Komerční banky. Až pak se nový zaměstnavatel ozval. Nová práce se od té původní podstatně lišila. V očích Lubora Žalmana asi takto: „Přišel jsem ráno do kanceláře, sedl si za stůl a dvě hodiny čekal, až konečně přijde někdo, kdo mi řekne, na čem mám pracovat. Po dvou hodinách jsem pochopil, že už nikdy nikdo takový nepřijde. Tak jsem se ze židle zvedl a šel si práci hledat sám.“ Vystudovaný fyzik se věnoval převážně bankovnictví a pojišťovnictví, výjimkou byl jen projekt pro chemický konglomerát. Sám ale říká, že nikdy typickým konzultantem nebyl. Hlavně tím, že byl starší než jeho kolegové, čerstvě opustivší brány univerzit. A také podle svých slov není typ, který by se této profesi mohl věnovat celý život. Po necelých čtyřech letech proto změnil pracovní kurz. Na rok zamířil do finanční skupiny PPF. Na jaře 2004 se stal šéfem Raiffeisenbank. Dnes je přesvědčen, že jeho současná práce není ještě zdaleka u konce. Naopak má prý až teď pocit, že začíná být v bance generálním ředitelem. „Doteď jsem byl spíš COO (provozní ředitel – pozn. red.). Zabýval jsem se až příliš každodenním chodem banky a technickými věci, jako je nastavení produktů a podobně.“ Což jsou podle něj věci hlavy. A jeho instituce prý potřebuje mnohem víc srdce. Až bude z Raiffeisenbank jednou odcházet, byl by Lubor Žalman rád, aby po něm „zůstala“ silná firemní kultura a hodnoty. Z pragmatičtějšího pohledu usiluje o to, aby se jeho banka posunula v tuzemsku z páté na třetí pozici (podle výše aktiv – pozn. red.). „A v našich cílových segmentech bychom chtěli být jedničkou. To je pro nás ještě důležitější než být celkově třetí největší,“ doplňuje. Doporučil by Lubor Žalman kariéru v McKinsey své patnáctileté dceři, o níž říká, že ji musí odhánět od učení? „Snažím se jí naučit, že život je víc než práce. Mám ale dojem, že se mi to nedaří,“ říká. Kdyby jeho dcera jednou přišla s tím, že se chce o kariéru u konzultantů pokusit, řekl by jí, ať to zkusí. Ovšem, dokud je mladá. Protože tahle země není pro staré.
