Josef Mánes má v dějinách českého výtvarného umění velkou samostatnou kapitolu. Možná menší, ale nikoli nevýznamné, by si ovšem zasloužili i jeho příbuzní: otec Antonín, strýc Václav a sourozenci Qiudo a Amálie.
Malířská rodina Mánesů:
Josef Mánes má v dějinách českého výtvarného umění velkou samostatnou kapitolu. Možná menší, ale nikoli nevýznamné, by si ovšem zasloužili i jeho příbuzní: otec Antonín, strýc Václav a sourozenci Qiudo a Amálie.
Výstava Malířská rodina Mánesů, která byla otevřena na sklonku minulého týdne v paláci Kinských na pražském Staroměstském náměstí, je první soubornou výstavou děl všech Mánesů. Počin významný tím spíše, že mnoho příležitostí seznámit se s jejich tvorbou nebylo - Josef měl poslední velkou výstavu v roce 1971, ostatní ji neměli nikdy, jejich díla se občas stávala součástí tematických expozic. Národní galerii se podařilo shromáždit takřka čtyři stovky olejů a kreseb, z nichž řadu vzhledem k uvedeným okolnostem veřejnost uvidí vůbec poprvé - týká se to hlavně tvorby Amálie, která vlastní obrazy ani nesignovala. Olejům a kresbám Josefa, nepochybně nejproslulejšího z celé rodiny, je vyhrazeno celé jedno podlaží. I nepoučený divák může velmi dobře - také díky chronologickému uspořádání - sledovat jak barvitý vývoj umělcova výtvarného názoru, tak až překvapivě velké tematické spektrum jeho obrazů. Josef proslul jako krajinář stejně jako portrétista, přitom virtuózně zvládal i figurální tvorbu (většinou s historickými náměty - monumentální historizující díla byla Josefovým hlavním uměleckým zájmem, realizovat jich ale mohl jen málo) i realistickou „botanickou“ kresbu. Stejnou rozmanitost nabízí i co do stylu: rokoko, romantizmus i realizmus i řada „přechodových“ poloh, když v jeho posledních pracích (například plátno Římské ruiny) jsou již patrné náznaky impresionizmu. Milovník různorodých dojmů si na své přijde i v prvním podlaží, kde jsou vystaveny práce dalších čtyř Mánesů. Osou této části expozice jsou krajinářské oleje Josefova otce Antonína, na kterou tematicky navazují plátna jeho dcery Amálie, jejíž krajiny mají jemnější rukopis. Krajinářské tvorbě se věnoval i Václav Mánes, v pražské umělecké obci první poloviny XIX. století se ale profiloval především jako malíř náboženských obrazů. A zase z trochu jiného soudku čerpal Quido, který po sobě zanechal početné žánrové obrázky povětšinou z českého venkova. To všechno dohromady je nejen průřezová výstava obrazů z mánesovské dílny, ale také dějiny českého malířství XIX. století.
(Malířská rodina Mánesů, NG Praha, palác Kinských, 20. 6. 2. 11.)