Evropa se mohla stát tahounem vývoje už před více než pěti tisíci lety. Příchod nových obyvatel však starší kultury smetl, a prostor dostala Mezopotámie s Egyptem. Pravěké dějiny Evropy jsou obecně považovány na nezáživné téma, které v podstatě nestojí za řeč. Roztroušené vesnice chudých zemědělců, pár střepů keramiky a sem tam kus bronzu – koho by to s výjimkou několika archeologů zajímalo? Jenže takový pohled na dávnou historii našeho kontinentu se ukazuje být zavádějícím.
Nálezy mohutných kamenných staveb, prvního písma i měst obývaných až 30 tisíci lidmi ukazují, že dějiny Evropy vůbec nebyly tak bezvýznamné, jak se z učebnic dějepisu může zdát. Dokonce se zdá, že dávní Evropané v pátém a čtvrtém tisíciletí před naším letopočtem v ničem nezaostávali za svými kolegy z Blízkého východu. V mnohém byli i napřed.
Jenže měli tu smůlu, že je smetly další migrační vlny. Šanci místo nich dostali staří Sumerové, Babyloňané a Egypťané, kteří měli čas a příležitost svou kulturu rozvinout. Díky tomu dnes mají prominentní pozici v učebnicích dějepisu. A my se více o tajemném písmu z Balkánu nebo prvních městech na Ukrajině dozvídáme až v posledních letech.
Pravěké bunkry z kamene
Začněme záludnou otázkou: Kde se nacházejí nejstarší kamenné budovy na světě? Není to ani v Egyptě, ani v Mezopotámii. Svým stářím je hravě překonávají chodbové chrámy v západní Francii. Za ten nejstarší je považován chrám Barnenez v Bretani, jehož nejstarší část pochází přibližně z roku 4850 před naším letopočtem. Je tedy o více než dvě tisíciletí starší než egyptské pyramidy.
Jen pro srovnání: přehled nejstarších budov na internetové Wikipedii obsahuje na prvních pozicích jen stavby ve Francii a na britských ostrovech. Chrám Ggantija na Maltě se začal stavět někdy okolo roku 3600 před naším letopočtem. Nejstarší z velkých kamenných staveb Egypta – Chasechemvejova pevnost v Abydosu a Džoserova pyramida – pocházejí „až“ z 27. století před naším letopočtem.
Čtěte: Smůla pánů tvorstva. Dinosaury zahubila absurdní shoda nešťastných okolností
Představa o tehdejších obyvatelích Evropy jako o otrhaných chudácích, kteří primitivními nástroji obdělávají svá políčka, je zralá na přehodnocení. Dávní obyvatelé Bretaně dokázali už tehdy postavit kamennou stavbu o délce 72 metrů, šířce 25 a výšce až osm metrů. Do této umělé hory vede jedenáct chodeb.
Vzhledem chrám Barnenez může připomínat bunkry v českém pohraničí, ale jeho význam nebyl vojenský. Vlastně zůstává dodnes nejasný. Podobných staveb se ve Francii nacházejí dvě desítky. Původně jich mohlo být o mnoho více, ale v minulosti byly pro vesničany levným a dostupným zdrojem stavebního materiálu. Proto jsou nejlépe zachovány chodbové chrámy na ostrovech.
Jako třeba ten na ostrůvku Gavrinis u jižního pobřeží Bretaně. Velké kameny v chodbě jsou zde dodnes zdobeny magickými ornamenty. Kdo tyto tajemné budovy stavěl? Ti samí lidé, kteří v západní Evropě rozmístili tisíce menhirů, kamenných kruhů a dolmenů. Museli mít jisté technické znalosti i silnou motivaci. Kdo jiný by stavěl čtyři tisíce kamenů do řad v okolí bretaňského Carnacu nebo zvedal dvacetimetrový a 330tunový menhir u Locmariaqueru. Ten dnes leží na zemi, rozlomený na čtyři části.
Hitler nebyl nemocný. Měl jen absťák
Megalitická kultura kvetla v západní Francii po celé páté a čtvrté tisíciletí před Kristem. Později se rozšířila na britské ostrovy, kde zanechala řadu mimořádných památek. Nejznámější z nich je Stonehenge, jehož klíčová část vznikla dle archeologů v rozmezí let 2600 a 2400 před naším letopočtem. Zatímco stáří stavby dnes není těžké určit radiokarbonovou metodou, poznat smysl stavby je těžší. Různí vědci hovoří o místě pro druidské obřady, místě s léčivou energií i astronomickém významu stavby. Na poslední možnost sází astronom Gerald Hawkins. Ten v 60. letech minulého století s využitím počítače odhalil Stonehenge jako pravěké planetárium, ze kterého lze pozorovat pohyb Slunce, Měsíce i planet. Tehdejší lidé prý znali i cyklus oběhu Měsíce o délce 18,6 roku, který se vyplatí znát, pokud chcete spočítat datum zatmění.
Když jsme u matematických znalostí, skotský inženýr Alexander Thom přeměřil starodávné památky a tvrdí, že evropští stavitelé už před mnoha tisíciletími používali jednotný ukazatel délky – megalitický yard odpovídající 83 centimetrům. Ujal se prý všude od Skotska po jižní Španělsko. A možná nejen tam. Délku 365 yardů neboli 302 metrů měla záhadná obdélníková svatyně u Makotřas na Kladensku, zničená při stavbě dálnice D7.
Kód Enigma v Podunají
Prvními kamennými chrámy a první délkovou jednotkou však evropská prvenství nekončí. Již v šestém tisíciletí před naším letopočtem vznikají v různých částech Balkánského poloostrova první artefakty se znaky, jejichž interpretace je dodnes nejasná. Nadšenci v nich poznávají první známé písmo, mnozí archeologové je však považují jen za magické symboly či pravěký podpis majitele či autora předmětu. Centrem této kultury bylo Srbsko, nejznámější nálezy pocházejí z lokality Vinča nedaleko Bělehradu.
Známé naleziště dalo název celé této záhadné civilizaci – kultura Vinča. Její centrum, prozkoumané důkladněji až po roce 1982, však žádné velkoměsto nebylo. Podle archeologů se jednalo v podstatě o velkou vesnici ze dřeva a hlíny, ve které žily v době největší prosperity maximálně tři tisíce lidí. Věnovali se nejen zemědělství, ale i výrobě různých amuletů a figurek určených z části „na export“; některé výrobky jsou popsány podivným písmem.
Dřevěná velkoměsta. Evropané eolitické a eneolitické éry nežili jen v malých vesnicích. Na střední Ukrajině již tehdy vyrostla opevněná města osídlená až 30 tisíci obyvateli.
Přijde tedy Blízký východ o prvenství? Jen pro uvedení do souvislosti: v Mezopotámii, Egyptě a údolí Indu se první písemné záznamy objevují někdy mezi lety 3000 a 3500 před Kristem. První větší písemné dílo, které si zaslouží označit za literaturu, vytvořili Sumerové zhruba 2600 let před naším letopočtem.
Vyrývání různých symbolů do kamene či keramiky je staré jako lidstvo samo. Jenže kdy a kde se odehrál zlom, kdy se okrasné rytiny změnily v písemné záznamy? Německý jazykovědec Harald Haarmann tvrdí, že na Balkáně se už jednalo o plnohodnotné písmo tvořené 231 znaky. Nejčastěji používaná slova se zapisovala piktogramy, ve kterých není těžké poznat různá zvířata, osoby, slunce, vodu či stromy.
Jenže zbývajících 160 znaků je už značně abstraktních a jejich význam nelze uhodnout; podle Haarmanna se jedná o nejstarší slabičné písmo na světě. Bohužel však chybí klíč podobný Rosettské desce z Egypta, který by umožnil starodávné písmo rozluštit.
Možná to bouchne. Historie Projektu Manhattan, největšího vědeckého podniku všech dob
Haarmann není jediný, koho balkánské protopísmo uhranulo. Italský badatel Marco Merlini sestavil katalog 1178 nalezených nápisů a 971 popsaných artefaktů, které po sobě tajemná „dunajská civilizace“ zanechala. Víme, že se jednalo o první zemědělce, kteří na Balkán přišli snad z dnešního Turecka. Spekulativnější teorie hovoří o příchodu z oblastí, které zatopila stoupající hladina Černého moře.
Rozsah této kultury nezůstal omezen jen na Balkán – na severozápadě zasahovala až na Moravu a na severovýchodě hluboko do ukrajinských stepí. Úctyhodná je i délka trvání téměř neznámé kultury, která podle Merliniho vyryla první nápisy okolo roku 5800 a poslední kolem roku 3300 před Kristem. Smetena byla příchodem první vlny dravých a bojovných Indoevropanů, proti kterým nemělo původní mírumilovné obyvatelstvo Balkánu šanci.
Tajemné písmo však nezmizelo úplně. Harald Haarmann v knize Historie potopy světa (jediná z mnoha knih tohoto plodného autora, která byla přeložena do češtiny) tvrdí, že právě ze starého balkánského písma se vyvinulo krétské lineární písmo typu A i pozdější typ B. Ve všech případech se jedná o slabičné písmo a shodují se i některé konkrétní znaky.
Přímá demokracie na Ukrajině
Zajímavostí může být, že staré kultury Balkánu neměly žádné státní struktury či autoritativní vládce. Podobně jako města harappské kultury v údolí řeky Indu a v první fázi sumerská města v jižním Iráku se tedy nacházela ve stavu jakéhosi starověkého anarcho kapitalismu. Sociální rozdíly mezi lidmi přitom byly minimální a nezdá se ani, že by existoval zásadní rozdíl v pozici mužů a žen.
Díky písmu a řadě dalších nálezů víme o Sumerech mnohé, třeba i to, že vařili dvacet různých typů piva. Zato o pravěkých městech na území dnešní Ukrajiny nevíme skoro nic – kromě toho, že existovala a byla opravdu velká. Každá z lokalit označovaných dnes podle nejbližších vesnic Majdanecke, Taljanki, Dobrovody a Nebelivka měla podle odhadu archeologů nejméně 15 tisíc obyvatel, odvážnější odhady hovoří až o 30 tisících. Jen pro představu: První města aspoň s deseti tisíci obyvateli vyrostla v Mezopotámii někdy okolo roku 3500 před naším letopočtem a největší z nich Uruk překonalo laťku 30 tisíc až o několik století později. Praha se na podobné počty dostala až za vlády Karla IV.
Pavěda, nebo seriózní výzkum? Umělá inteligence rozpozná homosexualitu
Téměř neznámá městská kultura na Ukrajině prosperovala mezi lety 4000 a 3600 před naším letopočtem. Skutečný rozsah tamních sídel zmapovali archeologové až v posledních desetiletích a výsledek je ohromující. Za oválným opevněním z palisád se nacházely až tři tisíce dřevěných domů.
Několik desítek tisíc lidí samozřejmě nebylo možné uživit z polí v docházkové vzdálenosti. Města tedy musela mít širší zázemí, které dobrovolně, nebo pod nátlakem zásobovalo centra potravinami. Na druhou variantu to však příliš nevypadá. Studie Trypillia Mega-Sites and European Prehistory autorů Johannese Müllera, Knuta Rassmanna a Mychaila Videika uvádí, že žádné viditelné památky po autoritativní vládě ukrajinská praměsta neměla. Naopak, nalezli v nich sněmovní domy či centrální náměstí, kde byla nejspíš provozována přímá demokracie v eneolitickém provedení.
Invaze z východu
Autoři zmíněné knihy též předpokládají, že obyvatelé dávných měst na Ukrajině byli nábožensky založení. Dokládají to četnými nálezy oltářů i magickými kresbami na keramických nádobách a mísách. Staré svatyně mimo jiné sloužily k rituálnímu mletí obilí a přípravě chleba. Čtenář z jejich popisu dostává skoro až pocit, že zde lidé žili lépe a šťastněji, než se žije na Ukrajině dnes.
Tajemná městská civilizace na Ukrajině byla pravděpodobně smetena invazí prvních Indoevropanů z východu v polovině čtvrtého tisíciletí před Kristem – stejně jako o něco později uživatelé prvního písma na Balkáně či stavitelé prvních kamenných chrámů v západní Evropě. Z dnešního pohledu se tedy jedná o slepou uličku vývoje; přesto by byla škoda na tyto staré Evropany, kteří nedotáhli do konce přechod z pravěku do starověku, zcela zapomenout.
Masaryk měl chvíle, kdy se choval jako autokrat. Čtěte více v eseji:
Prezidentská demokracie
Přečtěte si také:
