Tajemství nigerijských penězovodů

11. 7. 2016

Ekonomie možná nezná termín „hospodářská eutanazie“, ale přesně to Nigérie léta úspěšně provádí

Letadlo přistane v hlavním městě Abudža, kolem se chvíli míhají světla letištního terminálu a potom už vládne hlavně tma.

Zapomeňte na válku, povstalci z Boko Haram jsou pro tuto chvíli bezpečně zahnaní do svých kotců na severu. Ovšem největší stát Guinejského zálivu vede válku sám proti sobě. Přesněji proti vlastní infrastruktuře.

Tmu přerušují kužely světel kolem Národní mešity či budovy Národního shromáždění. Ne že by Nigerijcům chyběla chuť stavět elektrárny – za poslední tři roky jich tu vzniklo šest plus 11 distribučních společností, do nichž bylo nainvestováno přes dvě a půl miliardy dolarů. Elektřina však neproudí.

Vysvětlení se různí – nejprve byly na vině sabotáže na plynovodech, jež pohánějí turbíny. Policie začala plynovody hlídat, ale dodávky se stejně nerozběhly. Teď prý úředníkům chybějí tarify, podle nichž by mohli regulovat ceny elektřiny.

Sedmá nejlidnatější země světa dnes produkuje ročně kolem čtyř tisíc megawattů, což by stačilo asi tak na pokrytí středně velkého města v západní Evropě. Podstatnou část spotřeby obstarávají generátory, jejichž rachot je slyšet všude.

„Dalo by se říci, že státní elektrárenství tvoří takovou zálohu pro provoz soukromých generátorů,“ zavtipkoval nedávno ředitel jedné z elektráren David Lapido.

Provozovatelem rozvodné sítě je státní monopol se zkratkou PHCN. Leckdo to překládá jako „Please Hold Candle Now“ (prosím, podrž svíčku).

Méně smyslu pro humor projevil v roce 2012 guvernér severního státu Sokoto, který si vzal k srdci staré nigerijské přísloví, podle něhož se „sladkými slovy ovoce nedomůžeš“. Nechal si předvolat vedení elektrárny, pokáral jej za několik výpadků denně a exemplárně několik manažerů seřezal koňským bičíkem. Moc si tím nepomohl, protože vedení pak otočilo vypínačem na celý měsíc.

Miliarda za měsíc

Příjezdové silnice do Abudži lemují čerpací stanice, jež prodávají benzin za státní regulovanou cenu 86 nairů (asi deset korun) za litr. Čekací doba před stojany může být pár minut, nebo také hodina. „Loni se běžně čekalo celý den,“ říká mi řidič jménem Goodwin. Proč? „Překupníci dotovaný benzin vozí za hranice, kde za něj dostanou mnohem víc,“ vysvětluje. Goodwinovi někdy nezbývá než nakoupit na „černém trhu“ – tedy naplnit si nádrž po 200 nairech za litr z rezavého barelu u bahnitého okraje silnice. Se subvencovaným kerosinem (oficiálně na vaření) je to ještě horší, místní jej okamžitě přeprodávají aerolinkám jako palivo.

Spočítat, kolik se v zemi, jež produkuje 2,4 milionu barelů ropy denně (tedy zhruba stejně jako Kuvajt, Venezuela nebo Katar), vzácného artiklu ztratí po cestě na exportní trh, je fakticky nemožné. Protéká doslova mezi prsty. Do plastových nádob údržbářů. Do neregistrovaných rezervoárů. Do nákladních lodí a tankerů, které účetně neexistují. Nigérie nemá skoro žádné rafinerie, takže většina obchodu probíhá směnou ropy za benzin. Často bez peněžní transakce. Mezinárodní instituce odhadují, že se ztratí zhruba každý pátý barel, ale může to být i dvojnásobek.

Jediný exaktní údaj o rozsahu korupce v Nigerijské národní ropné společnosti (NNPC) pochází od bývalého guvernéra centrální banky Lamida Sanusiho. Ač v NNPC nikdy neproběhl věrohodný audit, Sanusi z titulu své funkce odhadl, že mezi lednem 2012 a červencem 2013 manažeři všech článků vedení NNPC „odkláněli“ měsíčně ropu za zhruba miliardu dolarů. Sanusi byl za svou prostořekost ihned propuštěn, ovšem pro dnešního prezidenta Muhammadua Buhariho tento odhad představuje jakési základní vodítko, kolika peněz se při šikovném vyjednávání může domoci, až bude chtít sanovat skomírající státní rozpočet.

Velká část petrodolarů z rozkradené ropy se údajně nachází přímo v Nigérii. Už i peněžní ústavy v zemích jako Libanon, kam dříve z Abudži a Lagosu pravidelně létala letadla napěchovaná hotovostí, se podezřelé petrodolary z Guinejského zálivu zdráhají přijímat. Projíždíme kolem legendárního čedičového monolitu jménem Aso Rock na kraji města, kde podle Goodwina bydlí někteří z nejbohatších lidí Nigérie (má tu sídlo i prezident). Jestli se někde na planetě nachází opravdu silná koncentrace papírových dolarů na jednom místě, bude to zřejmě pod tímhle čedičem.

Umím skvělou masáž

„Jak se jmenuješ?“ pozdraví mě pohledná Nigerijka brzy poté, co jsem zaplatil za nocleh v místním tříhvězdičkovém hotýlku bez teplé vody asi třicet tisíc nairů (150 dolarů). Představí se jako Sylvia a kultivovanou angličtinou mi vypráví dlouhý příběh o tom, jak dokončila stavební inženýrství na univerzitě, ale musí ještě absolvovat roční rekvalifikační kurz, aby dostala místo v nějaké renomované firmě. Když se asi po hodině s pocitem příjemně strávené konverzace loučím, položí mi koketně ruku na rameno a zašveholí, tentokrát už trochu jiným přízvukem: „Umím taky skvělou masáž. Až do úplného konce! Nechceš vyzkoušet?“

„Dal jsem jí pět dolarů, aby mě nechala odejít,“ vyprávím druhý den Fatimě, tajemnici na ministerstvu financí, s níž mám pracovní oběd. „Musí si každá prostitutka v Nigérii tak složitě vymýšlet?“ zajímám se. „Nemyslím, že si vymýšlela,“ vyvede mě z míry distingovaná úřednice, „spousta inteligentních studentek odjíždí na víkend do Abudži, aby přivezly domů pár dolarů navíc. Obcházejí kolem hotelů a hledají zákazníky.“ Ale má to budoucí inženýrka zapotřebí?

„Asi má dítě. Nebo dvě. Starají se o ně prarodiče. To je na vesnici normální,“ vysvětluje.

Při placení účtu mi dochází, jak je Nigérie navzdory nízkému životnímu standardu drahou zemí. Ceny v restauracích dosahují západoevropské úrovně. Přesto žije podle oficiálních statistik skoro 30 milionů lidí za dva dolary denně. Spousta mladých má slušné vzdělání a několik smartphonů (každý od jiného operátora), ale nikdy neměli bankovní účet. V Nigérii se platí buď hotově, což obnáší nadité obálky, nebo přes mobilní aplikace.

Nigérie je bohatá země plná chudých lidí. Má úrodné zemědělské oblasti, v nichž farmáři produkují všechny představitelné komodity. Nemají je ovšem kde skladovat a doprava do měst je drahá a vede po prašných silnicích. Abudža a další metropole proto velkou část potravin importují ze zahraničí s vysokými dovozními cly a v nevýhodném kurzu.

Upravená krajina mizí deset kilometrů za hlavním městem a obce jako Nyanya, Masaka či Ado nabízejí ochutnávku nefalšované „černé“ Afriky. Po kraji silnice jde muž s hyenou na vodítku. Obchodníci nosí zboží na hlavě mezi auty na dálnici.

Kuchař vaří na vyskládaných kamenech.

Běžným pokrmem je „bush meat“ čili ugrilovaná směs všeho, co nabízí křovinatý terén – krysy, ještěrky, psy, opice.

Obaleno v pepři se to dá jíst.

V některých obchodech pracují děti v tradičních hábitech Jorubů a Hausů.

Když si jednu takovou dívku vyfotografuji, strhne se mela. Rychle se zformují dva tábory lidu – jeden hájí mé právo fotografovat, co se mi zlíbí, druhý hrozí lynčem, pakliže snímek ihned nevymažu.

Podle tři roky starého průzkumu neziskové organizace Cleen Foundation uvádí pět procent respondentů z Nigérie, že se v minulosti stalo obětí pokusu o vraždu.

Nakonec jsem se k nim nepřidal.

Rozzlobený muž prohlašující se za otce dívky se nechal uplatit pětidolarovkou a vrátil se k četbě jakési knihy, jejíž předsádka nesla slovo „spiritual“.

Bažina plná dolarů

Nigérie má ve světě děsivou pověst. Výběr titulů z přehledu literatury doporučené týdeníkem Economist: Tenhle dům spadl.

Náprava nenapravitelného. Rabovací mašina. Bažina plná dolarů. Situace není ve skutečnosti až tak zlá. V posledních měsících vypadá dokonce nadějně.

Zdrojem optimismu je prezident Muhammadu Buhari, který byl do úřadu jmenován právě před rokem. Těžko říci, jak se tento zázrak – totiž pokojné předání moci v demokratických volbách – mohl v Nigérii vůbec uskutečnit. Jedno z vysvětlení zní, že vláda Buhariho předchůdce Goodlucka Jonathana byla už tak nekompetentní, že nedokázala ani zfalšovat volby.

Tak či onak, Buhari je osobou, od níž se všeobecně očekává, že Nigérii postaví na nohy. Věc je ovšem zamotaná. „Potřebujeme oživit ekonomiku, zavést disciplínu a získat respekt světa,“ řekl Buhari v rozhovoru pro Financial Times, když se ujal úřadu. Jenže to neřekl loni – ona slova pronesl v roce 1983, když jako člen armádního velení provedl vojenský puč. Později popravil pár politických odpůrců, než byl o dva roky později sám při jiném puči odstaven.

Má zrovna tento člověk oživovat ekonomiku a vracet Nigérii respekt světa? Znalci poměrů jsou zajedno v tom, že jestli to nezvládne on, potom už asi nikdo. Buhari, muslimský generálmajor ve výslužbě původem ze severu, je svými voliči láskyplně nazýván „baba“ (táta). Posledních 30 let prý vedl asketický život a v životě nezpronevěřil jediný dolar. Říká se, že po nástupu do funkce svolal širší rodinnou radu, jen aby příbuzným oznámil, že v případě nějakých nepravostí s ním nemají počítat.

„Baba je opravdu docela jiný,“ odpovídá Fatima na mou námitku, že od získání nezávislosti před 56 lety se každý nigerijský vůdce zaklíná novými začátky, „změna je vidět všude, i u nás na ministerstvu. Všichni dělají s větší vervou a výsledky jsou znát.“ Fatima mi hrdě ukazuje Buhariho portrét, který si umístila na pracovní stůl.

Peníze za beztrestnost

Výsledky jsou znát? Dá se to říci. Nejprve bývalý generálmajor zpacifikoval Boko Haram, když vyslal generály stacionované do té doby v Abudži na základny blíže bojištím na severu. Potom od benzinových pump začaly mizet fronty, když se zprůhlednil systém subvencí. Centrem všeho dění přestal být hotel Hilton, kde se dosud konaly všechny důležité schůzky, a ministerstvům spolu s Národním shromážděním se vrátilo trochu prestiže. V Nigérii má bohatou tradici praxe zvaná „peníze za beztrestnost“. Prioritou Buhariho vlády prý není plnit věznice – nemá k tomu ani dostatečně nezávislou justici –, nýbrž získat zpět co nejvíce dolarů. Petrodolarů z bažiny.

Nějaké procesy snad nakonec proběhnou, ovšem soudy jsou ve vymáhání uloupených peněz bezzubé.

Většina z miliardy dolarů, jež si ve „zlatých časech“ na konci 90. let nakradl Sani Abacha, stále leží ladem v evropských bankách. A Buhari potřebuje naplnit státní kasu v časech, které srážejí ceny ropy na rekordní minima.

„Korupce kolem ropy v Nigérii není považována za nemorální. Korupce je totiž jediná věc, která v Nigérii funguje,“ řekl před časem jeden nigerijský biskup. Naštěstí zapomněl dodat – až navěky.

Spočítat, kolik se v zemi, jež produkuje 2,4 milionu barelů ropy denně, vzácného artiklu ztratí po cestě na exportní trh, je fakticky nemožné. Protéká doslova mezi prsty.