Součástí rakouské národní identity se stala takzvaná "Gemütlichkeit". Ne zcela přesně to lze přeložit jako „pohodovost“ a Rakušané si tuto vlastnost rádi přisuzují i proto, že je odlišuje od početnějších a pořádkumilovnějších Němců. Pokud bychom to však vztáhli na politickou situaci, nemá v současnosti v Evropě ke Gemütlichkeit blíže nikdo než Německo.
Příkladem jsou víkendové volby do Spolkového sněmu, které se liší od všech podobných hlasování poslední doby, ať už šlo o volby ve Francii, Nizozemsku, referendum o brexitu nebo brzké volby v Česku a při jiných okolnostech i celkem pohodovém Rakousku. Vítěz voleb je tedy předem jasný, žádné překvapení se nečeká. Nikdo nepochybuje o tom, že v čele země stane Angela Merkelová. Debaty se spíše vedou o tom, zda bude znovu kandidovat i v roce 2021, a aspirovat tak na kancléřku s nejdelším funkčním obdobím v novodobé historii Německa.
Vítězství Merkelové v podstatě bylo zřejmé i celé předchozí čtyři roky. V Česku se hojně objevovaly názory, že Merkelové láme vaz uprchlická krize, šlo ale o absolutní nepochopení německé mentality a tamní politické situace. Ve skutečnosti popularita kancléřky v době krize jen mírně poklesla a stále zůstávala vysoko nad tím, čeho obvykle dosahují všichni tuzemští politici. Tehdy ztracená procenta už dávno získala zpět.
Čím to, že v éře Evropy silných mužů s ještě silnějšími názory se u Němců už léta drží nenápadná kancléřka? Německý volič má se zbytkem Evropanů společnou jednu vlastnost. I on vyžaduje v nejisté době silného lídra. A takovým Merkelová schopná čelit Putinovi i Trumpovi bezesporu je. Že směřuje k dalšímu vítězství, je také výsledkem skutečnosti, že v podstatě nemá soupeře. Ještě nedávné vážné úvahy, že by se jim mohl stát třeba spolkový ministr vnitra Thomas de Maizière, jsou z dnešního pohledu zcela absurdní.
Otázka je jen, s kým…
Merkelová dokázala nejen v tomto funkčním období veškeré své potenciální soupeře ještě v počátcích umně odstavit od vlivu a moci. Na konzervativní straně politického spektra tak zůstává v podstatě jediným volitelným hráčem.
Německý volič se ale od evropského také v jednom zásadním bodě liší. Nechce kancléře přicházejícího s radikálním obratem a přeměnou systému. Politická konkurence to zkusila a chvíli to vypadalo, že Martin Schulz se svým programem sociální spravedlnosti zaměřeným na tvrdě pracující a špatně placené zaměstnance ve službách má šanci. Stejně jako pravicově populistická Alternativa pro Německo se svou protiuprchlickou a antievropskou rétorikou. Ukazuje se však, že potenciál voličů požadujících změnu kurzu je jen velmi omezený. A naopak, relativně slušnou šanci vrátit se do Bundestagu mají liberálové z FPD, jejichž lídr Christian Lindner se kancléřce ze všech soupeřů podobá pravděpodobně nejvíce.
Němci raději sází na to, co znají. A to je Merkelová, kterou občas mohou potkat s igelitkou ve frontě u kasy berlínského supermarketu. A proto ji v debatách i ti, kteří nakonec hodí hlasovací lístek někomu ze soupeřů, mají za „paní Merkelovou“. Jejich vlastní favorité přitom zůstávají pouhými Schulzi, Özdemiry, Lindnery či Weidelovými a označení pan či paní si ještě dlouho nevyslouží.
Čtěte další komentáře autora:
