Šachový velmistr a klavírní virtuos. Nebo to bylo naopak? Zničující úder přišel uprostřed života – Mark Tajmanov (7. února 1926 – 28. listopadu 2016) prohrál na Turnaji kandidátů ve Vancouveru roku 1971 s Bobbym Fischerem drtivě 0:6, a jako by to nestačilo, sovětští pohraničníci mu udělali při návratu osobní prohlídku. Našli u něj americké dolary a také – což bylo snad ještě horší – knihu od Alexandra Solženicyna. Můj život to změnilo v peklo, svěřil se v roce 2002. Přišel o mzdu, o možnost cestovat a vzápětí se s ním rozešla i manželka Ljubov Bruková, s níž tvořil světoznámé klavírní duo.
Vnitřní hlas
Syn učitelky hudby a stavebního inženýra byl odmalička zlatým hochem. V deseti letech zazářil ve filmu Beethovenův koncert jako nadaný houslista, přestože housle držel poprvé v ruce až před kamerou. Film dostal v roce 1937 cenu v Paříži a odměnou pro herce byla návštěva Paláce pionýrů v Leningradu, kde se jej ředitel optal, jakému studiu by se rád věnoval. „Poslechl jsem vnitřní hlas, který řekl ‚šachy‘,“ vzpomínal.
Vzápětí se jej ujal budoucí velmistr Michail Botvinnik a současně zahájil hudební studia, při nichž potkal budoucí klavírní partnerku Brukovou, do níž se zamiloval a s níž rozjel hvězdnou koncertní kariéru.
Dlouho nešlo říct, v čem je vlastně lepší – ještě před třicítkou byl šachovým velmistrem a střídal světové turnaje s koncertními sály a nahrávacími studii s Leningradským komorním orchestrem (ač do světa úřady manžele současně nepouštěly).
„Odpočívám u šachů od klavíru a u klavíru od šachů,“ říkal s oblibou. Někdy mu vítězství padala do rukou sama – jako to v případě turnaje kandidátů v roce 1970, kdy hru rychle ukončil jugoslávský šampion Milan Matulović. Později se rozšířila zpráva, že hru prodal za 400 dolarů, ale málokdo viní Tajmanova – to už spíše sovětské sportovní funkcionáře. O to větší šok nastal, když ve čtvrtfinále ve Vancouveru prohrál s Bobbym Fischerem 0:6.
Hřebík z rakve
Tajmanov později napsal řadu knih: v jedné třeba pojmenoval vlastní obranu založenou na nezvyklém rozmístění černých jezdců; v jiné se svěřil, že „hrát s Fischerem bylo jako hrát proti stroji, který nikdy neudělá chybu“. Vůbec ho nenapadlo, že sportovní svaz bude takový výsledek považovat za nemožný a bude jej podezírat, že výsledek prodal. Zachránilo mu kůži, že další světový turnaj se konal v roce 1973 v Leningradu a od předešlého vyzyvatele se účast automaticky očekávala, takže Sovětům hrozila mezinárodní blamáž. „Mohli jsme ten hřebík do rakve zatlouct úplně, nebo vytáhnout, řekl mi stranický činovník,“ napsal Tajmanov v knize Jak jsem se stal obětí Fischera.
Tajmanov se ale do konce éry SSSR věnoval už téměř výhradně klavíru, šachy komentoval hlavně v novinách (třeba souboje Karpova s Kasparovem). Změna nastala až v 90. letech, kdy exceloval na řadě turnajů pro šachisty nad 60 let. Po zbytek života cestoval a dával rozhovory. „Chápu šachy hlavně jako umění, hraju je jako umělec,“ řekl v roce 2002. Jeho nejoblíbenější fotografií byla prý ta z turnaje v Havaně roku 1964: „Přes mé levé rameno tam pozorně sleduje hru Che Guevara. Spřátelili jsme se a několikrát si zahráli.“ Jeho klavírní nahrávky s Ljubov Brukovou se mezitím staly součástí edice Velkých pianistů 20. století od Philips Records.
O autorovi| ?????????????????????? ; heger@mf.cz
