Sanace českých bank nás již vyšla na něco okolo dvou set miliard. Aby to nebylo málo, rozhodla se vláda podpořit také vybrané podniky. I ty se budou moci těšit na finanční injekci, jež půjde na účet státu, a tedy z našich kapes. A nebude se to týkat jen subjektů s výraznou státní účastí. Je v tržní ekonomice možné, aby systém finančního sanování velkých podniků řešila vláda pomocí peněz daňových poplatníků?
Pokusy najít partnery pro české koncerny ztroskotaly hlavně na tom, že zájemci chtěli převzít jen jejich určité části. Proto bylo rozhodnuto o české cestě privatizace těchto, na naše poměry, gigantů. Výsledkem je současný stav, kdy podniky stojí na pokraji propasti. Příkladem může být Škoda Plzeň. Její vlastník budoval průmys-lové impérium tím, že přebíral bankrotující české firmy, ale měl jen omezené pro- středky pro investice a zůstával závislý na subdodavatelských smlouvách na dodávku relativně jednoduchých strojírenských výrobků. Subdodavatelské zakázky jsou ostatně znak pro většinu českého průmyslu. Většina našich firem nebyla po roce 1989 dostatečně zmodernizována. Podniky nikdy neměly možnost investovat do nových technologií takové množství peněz, jaké je zapotřebí, mají-li se vyrovnat západní úrovni produktivity a kvality.
A tak přichází současná vláda s návrhem revitalizačního programu pro velké podniky v nesnázích. Pomoženo bude firmám, jež několik let hospodaří se ztrátou a kterým banky zařadily jejich dluhy mezi pochybné, přičemž mají zajištěný odbyt, další podmínkou je vzdání se akcionářských práv ve prospěch státu ze strany většiny akcionářů. Tato velkolepá sanace podniků nás bude stát nejméně 50 miliard Kč.
Už samotný výběr podniků, které se stanou součástí programu, může komplikovat fakt, že Česká republika se již dávno řadí mezi korporativní státy, kde rozhodují dílčí zájmy a tlaky mocných sdružení a spolků. Dalším otazníkem bude řízení podniků státem. Nedělejme si iluze o schopnostech státních úředníků či vládou dosazených odborníků do čela těchto firem. Přesáhne jejich úroveň schopnosti dosavadního managementu? V ideálním případě se ukážou předchozí nejistoty jako neopodstatněné. Je vybrán skutečně ten pravý podnik, jeho řízení a stav se zlepší (je otázkou, na jak dlouho).
Moderní tržní ekonomiky musejí mít finančně silné a stabilní podniky. Firmy musí založit svou strategii na zlepšování výrobních procesů a na inovacích. Konkurence ekonomiky závisí nikoliv na nízkých mzdách, ale na tom, zda si firmy jsou schopny vytvořit dlouhodobou strategii pro neustálé zlepšování výrobních procesů, výrobků a pro inovace. Tak hovoří základní ekonomická pravidla. Přinese tedy systém státní podpory do českých firem nejmodernější technologie a moderní marketingové praxe? Podpoří modernizaci českého průmyslu? Přemění se české firmy v něco efektivního a budou schopny lépe konkurovat v mezinárodní obchodní aréně?
Ač byl program nazván revitalizačním, nemůže být v tomto smyslu o ozdravení průmyslu ani řeč. Nakonec vláda sama deklarovala, že cílem bude spíše podniky udržet nad hladinou a posléze najít skutečně finančně silného vlastníka (patrně ze zahraničí). Jen ten totiž bude schopen provést seriózní restrukturalizaci, poskytne peníze, přístup na trhy, efektivní management a systematickou podnikovou strategii. Ovšem naskýtá se otázka, pro kolik firem se podaří najít takového vlastníka. Nedělejme si iluze o velké efektivitě tohoto procesu, nadpoloviční většiny se to týkat nebude. Převážně tedy půjde o další prodlužování agonie, přežívání a dočasnou pomoc. Nepříliš produktivní podniky, které by ji- nak zkrachovaly ihned, tak zkrachují až za několik let, protože se ukáže, že o ně nikdo nestojí a samostatné existence nebudou schopny. Tomu se říká peníze vyhozené oknem.
Dělat chyby je lidské. Tohoto přísloví se držela Klausova vláda a Zemanova zdá se bude pokračovatelem. Chybou je nerespektování faktu, že ozdravný proces české ekonomiky se neobejde bez častějších a účinných bankrotů. Je to přirozený proces selekce podniků v tržních ekonomikách. Pochopení této skutečnosti nás může posunout dále. Máme přitom nejvyšší čas. ČR musí dosáhnout ročního růstu ekonomiky ve výši alespoň pěti procent, má-li se začít objem českého hospodářství přibližovat v prvních desetiletích 21. století objemu ekonomiky EU. Vlak vyspělých ekonomických zemí nám přitom stále ujíždí.
