Všechno, co provozuju, mě baví, ale ne všechno, co mě baví, provozuju
Oslavil jste pětasedmdesátiny, máte v Praze v Dejvicích nové divadlo, skoro každý večer hrajete, chrlíte premiéru za premiérou a ještě jste se k tomu znovu oženil. Zdá se, že k žádnému „ztišení smyslů“ u vás s věkem nedochází. Kolikátý je to pro vás začátek? Já to nepočítám, ale hrozně rád začínám. Mě vždycky baví něco rozjíždět. Kdykoliv mě postihne nějaká pohroma a musím začít znova, pookřeju.
Chtěl byste pracovat do devadesáti jako Picasso či Tizian? Chtěl? Já s tím počítám! Já počítám, že budu pracovat do devadesáti šesti. Odjakživa.
Jak jste k tomu číslu přišel? Na to jsem přišel ve třiceti, ale racionální jádro to nemá. Od té doby si ale všechno plánuju do šestadevadesáti let. V poslední době už to v duchu trošku prodlužuju. Říkám si: Možná ses, hochu, ukvapil.
Když vás člověk vidí na jevišti, jak dovádíte a poskakujete, tak by si taky mohl říci: Kdyby si neodbarvil a nevytrhával vlasy, je to pořád ten stejný Suchý jako v šedesátých letech… To mi připomíná historku z nedávné doby, kdy jsem zajel na blešák do Buštěhradu, kam chodím nakupovat přilby. A jak tak brouzdám mezi těmi stánky, narazil jsem na dva staré lidi, kteří prodávali kromě jiného pruskou piklhaubnu. Ptám se té paní, co za ni chce, najednou se děda vedle otočil a povídá: Jé, dyť to je pan Suchý! Podívej se, kdo k nám přišel. To mě v životě nenapadlo, že někdy přijde zrovna k nám a bude si tu kupovat přilbu. Pěl dost dlouhou dobu takovéhle ódy a pak se najednou na mě obrátil a povídá: Tak co pane Suchý, jak se tajtrdlíkuje? To mě rozesmálo a pobavilo.
Sužuje vás stáří? Nevím, protože o tom neuvažuju. Mám takový tik, se kterým musím často bojovat, a sice mnoho let mám pocit, že mně je devětatřicet. Tam jsem se zarazil. Dokonce když se mě někdo zeptá, kolik mně je let, tak nejprve mě napadne že devětatřicet, ale hned se vzpamatuju a řeknu správnou cifru. V těch devětatřiceti jsem se nějak mentálně zarazil. Ale musím s tím bojovat, abych nevypadal jako velký idiot, který honí mládí, což myslím také není můj případ.
Dobrá, ať se cítíte na devětatřicet či pětasedmdesát, tak prožitá zkušenost jistě nějak mění různé hodnoty. Jak třeba ve vašem případě mění prožívání času? Známá věc je, že čas utíká daleko rychleji, protože ho člověk poměřuje sám sebou. Když je mu pět let, tak rok je pětina jeho života. Když je mu padesát let, tak rok je padesátina života, proto ulítne rok rychleji než v dětství. Teď se nestačím divit, jak to odsejpá, ale s tím už se nedá nic dělat.
Mění věk i vztah k úspěchu? To nevím. Úspěch vždycky těší, ať je člověku, kolik chce. Když se mi něco povede a je to přijatý veřejností vlídně, tak mám z toho zhruba stejnou radost jako třeba před čtyřiceti sedmi lety.
A štěstí vnímáte také stejně? To už je trošičku něco jiného. Člověk si víc váží šťastných chvilek, které mu život dopřeje, a nějak je dovede líp ocenit než za dob mládí, kdy vše bere jako samozřejmost a říká si, že štěstí patří k životu. Dneska už vím díky svým zkušenostem, že ne vždycky štěstí k životu patří. Když se dostaví, dovedu ho líp vychutnat.
Kdy jste naposled zažil pocit štěstí? Pocit štěstí prožívám, když přijdu domů po představení a řeknu si, že už nebudu nic jinýho dělat, a pustím si nějakej starej film, třeba Casablanku, sedím v obývacím pokoji, je tu klid a nikdo tady není. Protože k mému pocitu štěstí patří i to, že moje choť bydlí o kousek dál a jenom mě navštěvuje. Jakožto těžkej introvert mám rád samotu, potřebuju být sám se sebou, a tak jsme si to zařídili tak, že mě chodí žena tak dvakrát do týdne navštěvovat a trávíme spolu víkendy. Někdy zase já přijdu k ní a je to děsně fajn. Díky tomu se na sebe těšíme. Já se chci na ni těšit a ne si říkat a jéje, už je zase tady! Ona je s tím spokojená kupodivu taky.
Jak jde dohromady být introvert a zároveň skoro každý večer exhibovat na jevišti? To je zázrak. O tom velice často přemýšlím a došel jsem k závěru, že je to pro mě nevysvětlitelné. Když jsem doma, tak se mi do divadla krajně nechce.
Takhle tomu bylo vždycky, od začátku? Ze začátku snad asi ne. První měsíce jsem se na vystoupení těšil, ale pak nastala jakási únava, už mi to trošičku zevšednělo a dnes se opravdu musím přemáhat, jako se asi musí přemáhat každý, kdo jde ráno do práce. Já chodím do práce večer. Když se přemůžu a přijdu do divadla, kde jsou kamarádi, tak už je to fajn, a když pak vylezu na scénu a je-li v hledišti dobré publikum, což je skoro vždycky, najednou ze mne všechno spadne a je mi velice blaze. Strašně dobře se cítím. A když odcházím z divadla, jsem mnohem víc svěží, než když jsem tam šel. Pak přijdu domů a často ještě musím pracovat, protože jsem někomu něco slíbil, já blbec, a sedím u počítače. Když nemusím pracovat, mám dvě oblíbené zábavy. Buď dělám pořádek ve věcech, které mám rád, v knížkách, deskách, v cédečkách, dývídýčkách, anebo si pouštím nějakej starej film. Spát chodím většinou kolem jedné.
A kdy vstáváte? Obvykle o půl osmé a v devět zapínám telefon a začínám úřadovat.
Věříte na hvězdy, na astrologii? Jste narozený ve znamení vah, to byste měl být váhavější, ne se do všeho tak hrnout. Kdykoliv se mě na to někdo ptá, vždycky říkám: Nevím. Na rozdíl od lidí, kteří říkají blbost, nebo od těch, co zase tvrdí samozřejmě, já říkám, že nevím. Neodsuzuju to, nemohu říci, že je to nesmysl, ale ani jsem tomu nepropadl, protože o tom vím velmi málo.
Udělal vám někdo horoskop? Kdysi ano, bohužel jsem ho ztratil, ale co si pamatuji, to byla jedna významná věc a ta vyšla stoprocentně.
Mohu se zeptat, o co šlo? Ano. Horoskop mně dělal takový zvláštní člověk, Rusín, a když mi ho předával, říkal: Je tady jedno nebezpečné místo pro někoho blízkého z rodiny a týká se to břišní krajiny. Vidím tam dost těžkou nemoc, která může být i smrtelná, a řekl bych, že to bude muž. Možná tatínek, pokud trpí nějakými žaludečními problémy… Asi tři nebo čtyři měsíce na to odvezli bratra Ondřeje do nemocnice s perforací střeva, kde už šlo o minuty, a mohl být skutečně po smrti. To se mnou trošičku škublo.
Celou dobu mi v hlavě zní vaše přiznání k introvertnosti. Není důvodem k té touze po samotě hlavně vaše obrovská fantazie, se kterou si člověk s takovýmto nadáním sám vystačí? Možná že je to tím, ale nevím. Já to cejtím spíš tak, že když se neustále vyskytuju mezi lidmi, jsem středem pozornosti, kdekdo ode mne něco chce, lidé se mnou chtějí mluvit, oslovují mě i na ulici, v divadle se musím ukazovat, tak proto jsem rád sám, protože samoty mám málo. Kdybych byl doma měsíc zavřený, asi bych potřeboval společnost lidí a toužil bych po ní. Takhle toužím spíš po tom klidu. Skutečně sám jsem dost málo a samota je pro mne vzácnost. Když jsem sám, je mi přitom velice dobře. Bohužel moje choť by pořád někam jezdila, chtěla by poznávat svět…
V devětadvaceti na to má věk, ne…? Teď jí bude třicet, bulvár psal, že jí je šestadvacet, aby ten rozdíl vypadal větší. Ale k tomu poznávání. Já už jsem toho poznal hodně, byl jsem mockrát v Americe, v Kanadě, byl jsem v Austrálii, Ázerbájdžánu, ve Finsku a bůhví kde ještě, a tak už jsem nejraději doma. Pan doktor Mahler mi svého času vyprávěl, že když má někam jet, tak by se nejraději vzepřel mezi dveřma o futro a nenechal by se vytlačit. Říkal, že najednou souhlasí se Schopenhauerem, který řekl, že cestování je zábava idiotů.
A co chalupa, tam nejezdíte? Hrozně málo. Letos jsem tam byl tři dny. Loni dva dny. Tam bych jezdil rád, ale nemám na to čas.
Stále se vlastně bavíme o tom, jak věk proměňuje vztah člověka k různým kategoriím. Jak je to se vztahem ke psaní? Musíte se k němu také nutit jako k odchodu do divadla? To ne, psát mě baví. A jsem jen daleko odpovědnější, než když jsem psal první hry. Ty jsem měl hotové našup. Za tři měsíce jsem měl vždycky hru. Dneska se s ní smolím třeba rok, vracím se k textu, při zkouškách ho měním.
Kolik nyní míváte premiér ročně? Měli jsme velkou premiéru Sukně smutnou jehlou spíchnutá, pak jsme měli malou premiéru, v níž hrajeme jen s Jitkou Molavcovou a která se jmenuje A co když ne, a pak budu mít ještě menší premiéru, v níž budu hrát jen sám plus zpívající uvaděčky. A ta se jmenuje A já sám, vždycky sám. V příštím roce budeme mít premiéru Lysistraty od Aristofana, kterou jsem napsal do rýmů a do veršů. Původně jsem ji přepsal pro Vinohradské divadlo, kde to byl veršovaný kus, ale já z toho dělám pro nás muzikál. Kromě toho začínám pracovat v Národním divadle na Dobře placené procházce. Tu bude režírovat Miloš Forman se synem Petrem. V Semaforu poslední dobou už dělám všechno sám: režii, výpravu, hudbu, protože jsem nejlevnější síla, pro sebe pracuji zadarmo. Naše divadlo je totiž zadlužený.
A komu patří? Mně. Díky grantu, který jsme dostali, to vypadá, že příští rok bude o něco lepší. My za sebou vláčíme dluh dva miliony. Když dostaneme grant, jsme z nejhoršího venku, ale bohužel nevystačí na celý rok. Jakmile peníze dojdou, musím divadlo dotovat ze svých peněz. Pro představu, kdyby byl plný sál, což nebývá vždycky, činí tržba 43 tisíc korun a divadlo nás stojí měsíčně kolem milionu. Máme se co ohánět, ale zatím to jde. Dluh se nezvětšuje, spíš se mírně umenšuje a od příštího roku by měl ubývat rapidně. Prognózy máme docela slušné.
Kdysi jste mi říkal, že jste objevil klíč k úspěchu. Po písničce Zlomil jsem ruku tetičce jste si uvědomil, že člověk musí být jiný, než jaká je doba či dobový vkus. Existuje dle vás nějaký podobný recept na úspěch či na tu novost i po roce 1989, kdy se všechno tak výrazně změnilo a všechno se může? Dělal jsem jen to, co mě bavilo a co bavilo mé vrstevníky, ale tehdejší hodnostáře ne. Ale jak se ukázalo, i mezi nimi se vyskytli takoví, kteří z dob svého mládí měli k Semaforu citový vztah, a ti občas zradili i svou stranu a šli mně na ruku. Jednou se se mnou chtěla sejít třeba jedna soudružka z městského výboru strany s tím, že mi chce něco důležitého říct. Obával jsem se, že to budou nějaké Jobovy zvěsti, a ona mi řekla, že má tři lásky: Jaroslava Seiferta, mě a komunistickou stranu. Měla s tím ale problém, nešlo jí to dohromady. Řekla mi: Když vidím, co ta strana proti vám podniká, jsem z toho nešťastná. Ta mi hodně pomohla, protože mě třeba upozornila na to, že mě bude StB tři dny natáčet, abych si dal pozor a neprořekl se a nedal jim záminku k dalším represím. Nebo z ministerstva kultury mně posílali kopie anonymních dopisů, které tam chodily, abych viděl, kdo a jak se snaží proti mě intrikovat. To bylo dobré.
Já jsem se ptal na recept na úspěch… Samozřejmě jsem dneska již trochu poučenější, ale zároveň vím, že mám situaci nepoměrně těžší.
Jenom vy? Nevím, jak ostatní, to tak nesleduji. Kdysi, cokoliv jsem udělal, vyvolalo v řadách mých vrstevníků obrovské nadšení a lidi mně fandili, dělali jsme rock and roll, to byla módní věc. Stali jsme se módním artiklem a zároveň jsme byli trochu zakazováni. To nám získávalo sympatie u většiny národa. A tak jsme nakonec prorazili, moc musela kapitulovat. Pak už se to povolilo a trpělo. Naše tehdejší desky měly náklad minimálně sto tisíc kusů, ale Včera neděle byla měla rekord, té se prodalo 360 tisíc výlisků.Tenkrát nám šly všechny okolnosti na ruku. To se ale hodně změnilo. Dnes je v Praze dvaaosmdesát divadel, a jako byla kdysi móda malých divadel, teď je móda velkých muzikálů, které se hrajou v ohromných lidojemech. Je velká konkurence a boj o místo na slunci je daleko těžší. Musím velice dobře pozorovat, co se ode mne chce. Už nejsem v situaci, kdy mohu dělat jen to, co mě baví. Samozřejmě že vždycky zkoumám, jestli to, co chci, někoho ještě zaujme. Musím hodně přemýšlet o tom, zda se zavděčím svému publiku.
Jaké je vaše publikum? Je to publikum zhruba od pětadvaceti do padesáti let. Jsou to zřejmě děti našich fandů, protože moji vrstevníci už moc do divadla nechodí a rozhodně netvoří většinu, protože pokud ještě žijí, jsou raději doma. Šedivých hlav, jak já jim říkám, se nejvíce schází na odpoledních představeních. Nedávno jsem si uvědomil jednu srandální věc. Hráli jsme odpoledne, podíval jsem se skrz oponu a tam bylo právě starší publikum, a tak jsem si říkal: Ti mě s tím mým temperamentním repertoárem poženou, to se jim nemůže líbit. Ale pak jsem si uvědomil, že to jsou ty holky, co chodily na náš rock and roll. A skutečně se jim to pak líbilo. Ale jak jsem ustrnul v těch devětatřiceti letech, tak mně hned nedošlo, že dnešní bílé hlavy už nepatří k valčíkové generaci, která si tenkrát o nás myslela, že máme s tím svým jazzem táhnout někam do Afriky.
Vraťme se k tomu receptu na úspěch, existuje nějaký? Můžete zjednodušeně artikulovat nějaký recept na úspěch? Jedno zjednodušení existuje, a to je vulgarita, ta dneska frčí, ale toho se nechci dopouštět, nicméně občas použiju tvrdý slovo, když tam má přesně své místo a když vím, že je tam nezastupitelné. Dělám to třeba tehdy, když v té souvislosti takové slovo nikdo nečeká. Když ale píšu, tak vám mě napadají i hrozný prasárny, ale ty všechny vyhazuju. Kolikrát si říkám, že moje zásluha tkví v tom, že jsem něco nenapsal. Kdybych všechny tyhle nápady použil, byl bych možná docela dobrý televizní bavič, protože jsou to věci směšný a komický, ale vždycky si řeknu: To ne! Politiku taky nechci dělat, politická satira mně není dána. Po roce 1989 jsem se o ni pokoušel, ale nebyla to moje parketa, takže musím volit nejtěžší cestu: zůstat sám sebou a nebýt ani politickej, ani vulgární. I když sprostý a politický anekdoty jsou většinou nejlepší. Těch ostatních je už o něco míň a málokdy je to bomba. Ta moje poloha dá víc práce.
Ale v představení Život je obnošená vesta, které jsem viděl, máte jeden jemný politický vtip, když Žofie Melicharová praví, že pánbůh ty estébáky po roce 1989 potrestal ztrátou paměti. To je ale oprášený starý dialog, který jsme používali po roce 1989. Strefovat se do totalitní politiky je kopání do mrtvol, to už mě nebaví. Navíc satiře se příčí, když se něco smí. Zesměšňovat a strefovat se do politiků, když vím, že je to beztrestné, mně připadá laciné.
Co říkáte dnešní politické kultuře? Sledujete politiku? Sleduju, ale asi tak, jak někdo sleduje hokej nebo fotbal. To já nedělám, a tak sleduju politiku jen jako divák. Docela mě to zajímá, tu si i někomu zafandím, svého času mně kdosi nabízel, abych šel do Senátu, ale sám se toho zúčastnit nechci, protože mi to není dáno. Nevím, co bych si tam počal. A byla by to pro mě strašná ztráta času, protože mám plány úplně jiného ražení. A mám jich hodně.
Ještě bych se vrátil k první půlce otázky. Co říkáte dnešní politické kultuře? Nevím, jenom žasnu, jak každou chvíli nějakého politika zavřou pro podvody a tak. Jestli ona se ta naše politická scéna nehemží podvodníky. Není týden, aby někoho nesebrali. A to dřív nebývalo. Za první répy byli ministři a poslanci vážení občané a ani za protektorátu se nepamatuju, že by byly tahanice kvůli korupci. Možná ale že se mi to jen tak jevilo, anebo že tenkrát byli jen chytřejší a neprovalilo se to na ně. Kdo ví.
Nejspíše ano. Nedávno mi starousedlíci v Dobřichovicích vyprávěli, že vily bývalých ministrů z první republiky byly postavené na pozemcích, které tito lidé dostali jako úplatky od řádu křižovníků, kterým tam všechno patřilo… Asi to v této branži bylo v Čechách vždycky, že je to takový náš folklor. Akorát že to tenkrát nebylo tak vidět.
Možná drzost, se kterou se krade, je specialita dnešní doby, ale korupce kvetla nejspíš všude v politice, kde v ní byla většina chudých lidí… Stejně ty lidi nechápu. Když někdo dosáhne takového postavení, tak to znamená i slušný plat, slušné výhody, a oni přesto potřebují ještě navíc podvádět.
Vrátil bych se k vaší práci. Před chvílí jste zmínil, že máte spoustu plánů. Jaké? Například mám spoustu rozepsaných her, které chci dokončit. Teď dokonce píšu i humoristický román, protože jsem si říkal, že od Saturnina tady není humoristický román, který by opravdu chytil. Který by se, stejně jako třeba Švejk, stal hitem. Humoristický romány určitě existují, ale neznám žádný, který by šel z ruky do ruky. Ta pravděpodobnost, že se mi to povede, je nepatrná, ale je to výzva a vyloženě mě dráždí. Další věc je film. Pořád uvažuju o filmech. Mně se zatím v životě nepovedl žádnej…
Vy jste ale natočil nějaké filmy i s Milošem Formanem… S Milošem Formanem jen Konkurs a Dobře placenou procházku. Jeden film jsem točil doma, ale nedotočil, protože mně došly peníze, a na Barrandově jsem natočil Nevěstu, ta je mi přičítána k dobru a občas se promítá dodnes na přehlídkách. Nevěsta je výlučný film a dnes bych ho udělal jinak, ale to je tak vždycky. A po převratu, když jsem zjistil, že mohu cokoliv, tak jsem rozpracoval pár námětů, ke kterým bych se někdy rád dostal. Dokonce mně luplo v bedně a po roce 1989 jsem založil filmovou společnost, jmenovala se PERPLEX. Natočil jsem v ní asi deset krátkých a dva celovečerní videofilmy, které jsem ale neuměl prodat. Mám je ještě schovaný, jsou na systému Betacam a prodáváme je na VHS a některé i na DVD, ale pouze v našem obchodě v divadle. Třeba za film, který mě stál jeden a půl milionu, jmenuje se Královna bublin, jsem utržil (tedy nevydělal) asi sedmnáct tisíc. Takovej já jsem obchodník a podnikatel. Ale zase jsem se při tom natáčení ohromně bavil a byla to krásná hračka. Sice příliš drahá a luxusní, protože jsem se i lehce zadlužil, takže jsem potom musel udělat reklamu, abych přišel k penězům, a to mně zase část národa strašně zazlívala. Je to zajímavé, protože reklamou jsem se původně živil, to je moje profese, a když jsem se jí dopustil, jako dejme tomu klasik, tak to nemohli někteří lidé vydejchat. Dneska to dělá kdekdo, ale moje smůla byla, že jsem byl první. Několik lidí se mě i zřeklo.
A co byste si přál z těch plánů uskutečnit nejdříve? Ke svým osmdesátinám bych chtěl zpracovat jako videogram vlastní životopis, protože mám spousty zvukovýho i obrazovýho materiálu. V tom filmu by nešlo především o mou osobu, ale hlavně o dobu, kterou jsem žil. Říkal jsem si, že bych si to mohl točit sám. Koupil jsem si docela dobrou kameru, takže bych si s ní mohl povídat a pak to dotovat tím materiálem, který mám. A protože mám velký archiv, všechno sbírám, mohl bych předvádět, jak vypadaly noviny třeba v roce 1938, kterých mám štos, mám protektorátní noviny, lístky od tramvaje a tak dále. Celý život bych mohl dokumentovat. Od mládí jsem točil filmy na šestnáctku, byl jsem vášnivý kinoamatér. Dovedu si z toho všeho představit zajímavou devadesátiminutovou koláž. Bylo by to svědectví o tom, co člověk mého ražení viděl a zažil, prožil a nasbíral. Zatím mi na to moc nezbývá čas, ale moc se na to těším. Vedle toho stále kreslím, dělám litografie, to bych dělal teď vůbec nejraději. Někdy si říkám, kdybych toho půl století pracoval intenzivně jako výtvarník, to znamená minimálně těch osm hodin denně, tak bych byl asi docela dobrej. Určitej talent mám, ale ke kreslení si sednu jednou za půl roku, udělám pár obrázků, ilustruju knížku a pak zase rok nic. Když chci něco začít, musím dva dny jen kreslit a zahazovat, abych se do toho dostal.
Ono je to trošičku prokletí, mít tolik talentů, jako máte vy… Je to prokletí. V ničem nejsem vynikající, ve všem jsem jen docela dobrej. V poslední době i hudbu skládám, protože Ferdinand Havlík už nám neskládá, nevydrží se dívat do not, má zdravotní potíže. Moje skladby jsou ale na dnešní dobu starobylé, jsem moc ovlivněný jazzem a swingem, takže do hitparád se nedostanu. Naštěstí existuje teď takový revivalistický duch, který křísí starý směry a je dost rozšířený a lidem, co chodí do divadla, se to líbí.
To je dáno postmodernou… … v níž je možné všechno. Ano. Kolikrát si říkám, že postmoderna je záležitost určité bezradnosti. Když se zrodila secese, to byla bomba a bylo to něco úplně jiného než biedermeier, byl to promyšlený styl, teď však se nic tak průrazného nezrodilo, tak se používá všechno, co už bylo. Není to ale nezajímavé a zaplaťpánbůh za to.
Bude to asi tím, že už neexistuje ani převažující ideologie, filozofie, náboženství, všechno se kolem nás roztříštilo, je fragmentováno a možná ani nový Jiří Suchý se nemůže zrodit, protože už žádný jedinec nemůže u nás vstoupit do tak obecné známosti. Hvězdy se rychle rodí a ještě rychleji zanikají… Nebo si myslíte, že máte nějaké následovníky? S tou rychlostí je to pravda. A kdybych měl hovořit o nějakých následovnících, tak to není v oboru divadla, ale spíš v oboru písničkářství. Tam jsou ti Dědečkové, Plíhalové, kteří se hlásí k naší tradici, a já věřím, že se hlásí oprávněně. Protože když poslouchám jejich texty s nádhernými rýmy, tak si říkám: Takhle bych to asi psal taky.
A na divadle? Tam, myslím, mezi profesionálními scénami žádného následovníka nemáme. V amatérských divadlech velice často. Těm také poskytuju své hry, když si o ně napíšou nebo když uvádějí z mých her jakési koláže. A samozřejmě velká kamenná divadla tu a tam uvedou nějakou mou hru jako třeba nedávno v Brně Kdyby tisíc klarinetů, ale to si vezmou jen jeden kus do svého repertoáru. Divadlo, které by duchem navazovalo na Semafor, ale neznám.
Chtěl byste, aby Semafor existoval i po vaší smrti? Jo, to bych byl rád. Docela se tím občas zaobírám a myslím, že by měl být ale svůj, jen aby tam byl cejtit vliv našeho starýho Semaforu. Z toho divadla by mělo tak trochu vyzařovat, že jim jde o totéž, o co šlo nám a mně. Ale musí to být hlavně jejich divadlo, jinak by to nemělo smysl.
Máte ze smrti strach? Možná že bych měl, ale zatím jsem se tím nezaobíral. Nemám na to čas. Pan Werich, který byl dvakrát v klinický smrti, mně vždycky říkal: Já nemám strach ze smrti, já mám strach z umírání.
Čeho se nejvíc bojíte? Zlejch lidí. Zrůdných lidí, kteří se baví tím, že někoho bez důvodů zmlátí, z těch mám strach, protože nevím, jak bych tomu čelil. Navíc tu existuje tvrzení o nepřiměřené obraně, a to považuju za hroznou blbost. Naštěstí toto přesvědčení už trochu ustupuje. Přece kdyby mě někdo porazil a začal do mě kopat a já měl revolver, tak mám mít právo po něm střelit, jako je to možné jinde v naší civilizaci. Tady najednou ode mne vyžadují, abych do něj začal taky přiměřeně kopat. To on mě přece ukope dřív.
Myslíte, že svět je horší, než býval? Když si přiznám, že jsem stár, tak budu nejspíš jako všichni staří lidé hlásat, že svět byl dřív lepší. To ale tvrdili už ti před námi a ti, co byli před nima. Možná že na tom něco je, ale asi to nebude tak stoprocentně pravda. Lidi jsou asi furt stejný, jen prostředky k tomu zlu jsou dokonalejší a rafinovanější. Jestli je svět horší než dřív, tak jen o trošku.
Po celý rozhovor si stěžujete, že nemáte na nic čas. Není to jen výmluva? Přece ve skutečnosti toho děláte celý život mnohem víc než ostatní… Protože toho dělám víc než mnozí ostatní, nezbejvá mi už čas na další aktivity, kterých bych se rád dopustil.
Jiří Suchý (* 1. listopadu 1931).
Zpěvák, herec, básník a textař, hudební skladatel, dramatik a spisovatel, filmový režisér a scenárista, výtvarník, ředitel divadla a sběratel. Původně reklamní grafik, začal vystupovat jako hráč na kontrabas a zpěvák vlastních textů. V roce 1958 spoluzaložil Divadlo Na zábradlí, o rok později Semafor. Napsal kolem devadesáti her, třinácti set textů, bezpočet knih, natočil zhruba dvacet filmů, některé jako herec, jiné jako režisér nebo scenárista, a měl přes sedmdesát výstav svých grafik.
