Zdálo by se to být pro naši demokracii skvělým vysvědčením: za co na Ukrajině musely statisíce lidí týdny mrznout na ulicích, toho v Česku prostřednictvím soudu dosáhl jeden jediný člověk. A ještě k tomu s politicky diskreditujícím jménem Antonín Zápotocký! Prostě Nejvyšší správní soud šel s chutí do toho a anulování výsledku senátorských voleb v okrsku Praha 11 bylo na základě stížnosti jednoho z neúspěšných kandidátů rychle hotovo. Jenže s tou demokracií to není tak slavné.
Lidoveckého starostu předměstských Křeslic prý v prvním kole poškodily nepravdivé informace, které na jeho adresu těsně před volbami zveřejnil časopis v sousedních Petrovicích, takže skončil těsně třetí. Nemilá věc, ale ukázalo se, že na protivníky házel bláto jako první právě křeslický zpravodaj. Jistě tedy nečestná a nesportovní kampaň, nikoli ale nevyvážená. Argumentem pro shovívavost je i smutný fakt, že jednostranností trpí většina radničních novin, vydávaných z veřejných peněz, což ale sečteno na větším území umožňuje jistou rovnost zbraní. A ještě teoreticky vzato, kdyby se v termínu voleb otevřel ausgerechnet mezi Křeslicemi a Petrovicemi nový hypermarket, v němž by kvůli zaváděcím cenám strávilo celé páteční odpoledne a sobotní dopoledne oněch 325 voličů chybějících panu Zápotockému pro postup do druhého kola, také by nekalou soutěž řešil soud?
Horší je, že ve jménu odčinění jedné křivdy napáchá verdikt soudu mnoho křivd jiných. Každá kampaň stojí spoustu peněz i fyzických sil, které teď osmi původním kandidátům budou chybět. Až prezident Václav Klaus vypíše pro Prahu 11 nové volby (pokud Ústavní soud, na nějž se obrátil vítěz druhého kola Jan Nádvorník z ODS, nerozhodne jinak), jenom zdánlivě všichni dostanou šanci na reparát. Ti nejzadluženější do toho už nepůjdou, takže bitevní pole bude přehlednější. Že by právě toto byl záměr? A zvítězí-li znovu pan Nádvorník, proč zrovna on jako jediný ze zvolených senátorů zaplatí za kampaň dvojnásobnou sumu, když se odpovědností za předvolební manipulaci, a tím i za skrečování voleb, dodnes žádný soud promptně nezabývá? Zrovna současný vítěz nemá s problémy starosty Zápotockého nic společného, a vyhrál by asi tak jako tak, ať by proti němu ve druhém kole stál Antonín Zápotocký nebo nezávislý Petr Jirava. Náskok měl velký. Proč vlastně nikdo včas nezarazil konání druhého klání? Proč žádného státního zástupce nezajímá, kdo to všechno zaplatí?
Úplně nejhorší ale bude sehnat pro opakované volby voliče. Z tohoto hlediska se dá premiérové, tak trochu experimentální rozhodnutí Nejvyššího správního soudu považovat přímo za atentát na horní komoru parlamentu. Než vypukne ostuda, co kdyby poslanci v mezičase pro jistotu učinili volby povinnými nebo aspoň stanovili spodní hranici účasti, kdy jsou ještě výsledky platné?
Senát se dá v nejhorším zrušit, avšak justice nikoli. Ba dokonce se nesmí kritizovat ani rozhodnutí soudců, aby neutrpěl majestát soudní moci. Za normálních okolností je to rozumné opatření, pokud se ale vinou strůjců spravedlnosti budou muset opakovat volby, pokud se studenti budou muset omlouvat nomenklaturním kádrům za listopadovou revoluci nebo pokud se fotbalovým kapříkům budou lepit na těla dodatečné šupiny, nemůže být o žádném majestátu řeč. Když praskla pravda o zákulisních kšeftících fotbalových sudí a když se na veřejnost dostaly jejich telefonické odposlechy, najednou je kritizovali všichni a nikomu to nepřišlo divné. Podobně dnes přestala být nedotknutelná rozhodnutí soudce Berky. Raději tedy propírat výkon soudcovské moci včas než za trapných okolností později.
Lidovec Zápotocký paradoxně po čtrnácti letech dosáhl toho, co jeho strana neprosadila v červnu roku 1990. Totiž zpochybnění výsledku tehdejších prvních svobodných parlamentních voleb kvůli smrtící informaci o estébácké minulosti lidoveckého předsedy Bartončíka (nakonec pochybnost o regulérnosti by se dala vznést také na prezidentskou volbu v roce 1998, kdy nebylo umožněno volit vazebně stíhanému poslanci Miroslavu Sládkovi). Strana měla tehdy nakročeno k úspěchu a Bartončíkova aféra ji poškodila víc než současný spor. I to vyvolává otazník nad rozmanitým přístupem justice. Platí sice, že kde není žalobce, není ani soudce, jenže proč někdy místo postižených nežalují třeba státní zástupci?
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se nelíbí ani prezidentu Klausovi, který ho pokládá za nebezpečný precedens a průlomový zásah do politické svobody v zemi. Má pravdu v tom, že soudy teď budou po každých volbách zavaleny stížnostmi mnoha povzbuzených outsiderů. Dobře jim tak. Hlava státu by ale tak silný soud o soudu pronášet neměla, leda by se snad cítila Antonínem Zápotockým nějak ohrožena.
