V Pekingu si na vojenský žesťový orchestr zrovna nepotrpí
Dostalo se mi od našich čínských kolegů mimořádné pocty. Byl jsem dotázán, jestli se chci zúčastnit jejich karaoke večírku v pravém čínském karaoke klubu. Taková nabídka se nedá odmítnout. Jednak proto, že Číňané jsou obecně dosti uzavření a pozvání na takovou akci je projevem velké důvěry, jednak jsem už dlouho chtěl zjistit, jak se takový Číňan spontánně po práci baví. Nemám na mysli globalizovanou univerzální zábavu, kterou můžete vidět od Sydney po San Francisco a která většinou končí ranní kocovinou. Ostatně řada našich kolegů naprosto odmítá alkohol, takže té globalizované zábavy se zúčastňují jen z povinnosti. Karaoke každý z nás už asi v nějaké podobě zažil. Typicky se jedná o bar, kde místo kapely nebo diskžokeje vystupují na pódiu sami návštěvníci baru. Obsluha jim podle jejich výběru najde song, o kterém se účinkující domnívá, že jej lehce zvládne. K tomu přispívá i textová nápověda, která se objevuje na plátně před zpěvákem. Až na několik málo výjimek byly všechny karaoke produkce, kterých jsem se měl možnost za svůj život zúčastnit, parádní přehlídkou trapnosti. Zpívat si s rádiem nebo ve sprše je něco jiného než vystoupit před několika desítkami lidí s mikrofonem, který bezpečně zachytí úplně všechno včetně nervózního funění. Člověk většinou svádí předem prohraný boj s písní, která je vždycky nasazena o dva tóny výš, než kam se dokáže hlasově „vyhnat“.
Můj zážitek z čínského karaoke byl jiný. Předně jsme nešli do žádného baru, ale do rozsáhlého komplexu, který svým interiérem připomínal multikino. Po registraci nás personál dlouho vedl po chodbách až do místnosti číslo 105. Celkem těch místností muselo být ke třem stovkám, protože později jsem hned vedle WC narazil na místnost dvě stě padesát dva. Naše společnost asi jedenácti lidí vešla. Místnost by se dala nejlépe přirovnat k obývacímu pokoji, na jehož jedné stěně byla umístěna velká plazmová obrazovka a podél všech ostatních stěn byly rozloženy sedačky a křesla. Vše doplňovaly dva počítačové dotykové displeje sloužící k zadávání písní do pořadí. Obsluha rozdala šest mikrofonů, pořádně je „namazala hallem“ (přidala akustický efekt, který hlasu dodá ozvěnu punkevní jeskyně) a pak se decentně vytratila z místnosti. Ještě dřív, než se kolegové dali do zpěvu, zašli si pro jídlo a pití do samoobslužného prostoru. Jídlo i nealko pití byly v ceně formou „all you can eat“, takže pro ty, kteří v Číně chtějí vyzkoušet relativně levně hodně druhů jídla, je karaoke druh kulinářské exkurze. Musíte ale dát dohromady skupinku alespoň deseti lidí, jinak se večeře pěkně prodraží. Za pronájem soukromé karaoke místnosti jsme totiž zaplatili bratru tisíc juanů, což odpovídá asi třem tisícovkám korun.
Kolegyně si vybrala romantickou píseň s čínským textem. Podle videa jsem rozpoznal, že to bude asi o lásce, protože se v ní neustále míjeli chlapec s dívkou, až nakonec skončili v objetí. Ale to už se roztáčela píseň jiná, tentokrát z prostředí čínské lidové armády, kterou jako vzpomínku na svou službu při obraně vlasti zazpíval náš kolega. Náplní a náladou by se asi nejlépe srovnala s ústřední melodií seriálu Chlapci a chlapi. Ano, naše a čínská kulturní minulost mají své netušené průsečíky.
Začal jsem tušit, že pokud se nebudu chtít před našimi čínskými kolegy znemožnit, nezbude mi než také zazpívat. Přece jsem představitelem národa Dvořáka, Smetany, Karla Gotta, Heidi Janků a Ivana Mládka! Dlouho jsem listoval v tlustém katalogu, ale žádná píseň mi nepřipadala dost povědomá. V nabídce byly i písně anglické. Ale zpívat „Coutry road, take me home“ mi nepřišlo nic extra, a tak jsem listoval americkými odrhovačkami dál, až mé oči padly na „Freedom“ George Michaela. Když už to nebude hudební zážitek, ať je to aspoň poselství. O své pěvecké produkci se šířit nebudu, ti, kteří byli na koncertě skupiny Devil‘s Shit ví, že zpívám za trest. Ani to „Freedom“ není v refrénu zrovna jednoduché vyzpívat… Ale všichni jsme to nakonec přežili, dokonce mne jedna kolegyně pochválila slovy: „To nevadí.“
Posíleni úspěchem jsme začali hledat píseň, kterou bychom si mohli zazpívat společně. A tak došlo na Internacionálu. Jen tak z legrace a s notnou dávkou sarkasmu jsem to nadhodil, ale tu se tvář vrchního vyhledavače písní rozzářila a po ujištění, že Internacionála nemůže v žádném pořádném čínském karaoke baru chybět, se dal do vyhledávání. Úspěšného. Vymazali jsme všechny písně, které stály ve frontě, aby ke společnému zpěvu mohlo dojít ihned. V paměti jsem vylovil téměř zapomenutá slova o „psancích této země“, jenže při prvních tónech jsem se lekl, že muselo dojít k omylu. Neozval se žesťový armádní orchestr, ale divokou akustickou vazbou nastoupila čínská hardrocková kapela. I na plátně se objevil živý rockový koncert před nacpaným stadionem. Na pódiu vybuchovaly ohně, bubeníkovi odlétávaly z paliček třísky, kytarista s basistou, zeširoka rozkročeni, hráli v mírném záklonu. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval, první sloka mi utekla. Na refrén o „poslední bitvě“ jsme se už ale chytili všichni a dořvali jsme hardrockovou internacionálu až do konce. Musím říct, že tenhle společný zážitek nás stmelil.
Petr Pištělák – Divoký drak (email: divoky.drak@yahoo.com)
O autorovi:
Petr Pištělák pracuje jako Head of Marketing, Product & Communication v reprezentační kanceláři PPF v Číně
