Evropu štěpí mnohem viditelnější problémy než globalizace Může za současnou churavost „Evropy“ víc fenomén globalizace, nebo sice subjektivní, ale o to intenzivněji vnímaný pocit ohrožení? Kdyby příčinou všeobecné popuzenosti bylo skutečně měnící se postavení evropských ekonomik ve světovém hospodářství, mělo by se to projevit zvětšujícím se rozdílem mezi příjmy vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců oproti lidem s nízkým vzděláním. V čase by přitom tato „mzdová prémie“ měla narůstat a lidé s nízkou kvalifikací by měli mít stále větší potíže najít práci. Tolik teorie.
Jak ovšem ve svém příspěvku poukazuje Daniel Gros, ani mzdová prémie, ani rozdíly v míře nezaměstnanosti mezi vysokoškoláky a nedostudovanými středoškoláky v posledním desetiletí takřka vůbec nevzrostly. Takže statistika nepodporuje tezi, že za vzestupem populistických stran a hnutí stojí důsledky globalizace. Neplatí to ani v zemích s vysokou nezaměstnaností na jižním křídle, které postihl kolaps domácí poptávky po roce 2010, a ne záplava levnějšího zahraničního zboží vytěsňující domácí výrobce. V takovém Řecku nebyl ani před krizí v podstatě žádný významný zpracovatelský průmysl, který by stál za řeč, a ve Španělsku se export po roce 2010 naopak zvýšil a dodnes roste.
Přesto je pocit ohrožení jasně přítomný i na sever od Alp a zasáhl země a společenské vrstvy, které nejsou vystaveny bezprostřednímu tlaku globální konkurence, natož aby se musely obávat, že je o práci připraví někdo z Bangladéše nebo provincie S'čchuan nebo nějaký přistěhovalec.
ČESKÉ SCHISMA
Česko je v tomto ohledu zcela výmluvným příkladem. Žadatelů o azyl je hrstka, a přesto si připadá společnost imigrací silně ohrožená. Není to ale pocit ohrožení z ekonomických důvodů, momentálně je na trhu práce docela citelný převis poptávky a zaměstnavatelé doslova žadoní o zvýšení „povolenek“ pro dovoz nedostatkových profesí ze zemí mimo EU. To je samo o sobě zajímavé schisma.
Češi příliš nestojí o málo placené pracovní pozice. Zaměstnavatelé ale nechtějí podstatně zvýšit mzdy s poukazem na nemožnost zvedat ceny právě z důvodu silné konkurence. Navíc často poukazují na mizernou „kvalitu“ toho, co se mezi domácími uchazeči o zaměstnání nabízí. Zeptejte se kteréhokoli kapitána průmyslu, co si třeba myslí o úrovni a pracovních návycích mnohých absolventů učilišť, kam se hlásí jen ti, kteří se nedostali na gymnázia, nebo alespoň na průmyslovky.
Tenhle scénář s nedostatkem pracovních sil se opakuje v jednom desetiletí podruhé, v docela vyhrocené podobě jsme jej zažili v roce 2007 a 2008, těsně před příchodem velké recese. Tisíce lidí dovezených do Česka z často hodně vzdálené ciziny najednou nevěděly, kam se vrtnout. Doufejme, že tentokrát na českou ekonomiku za bukem nečeká nějaký obdobně silný vnější šok.
DLOUHÉ STÍNY
Historicky přitom byla Evropa z hlediska migrace pracovní síly až do druhé světové války kontinentem, který si velmi bohatě vystačil se svými „jižními a východními zásobami“, a ještě mohl zásobovat jiné – od Severní i Latinské Ameriky až po Austrálii. Každý má v širší rodině nějaký případ migrace do zahraničí za prací. Před první světovou válkou moje babička odjela posluhovat do francouzského přístavu Le Havre a na rozdíl od mnoha jiných se po letech služby odtamtud také vrátila.
Muži odjížděli do dolů v severní Francii nebo do Ameriky. Vzpomínám, jak do vesnice na moravskoslovenské hranici, kde jsem trávil u dědy prázdniny, dorazil na návštěvu vzdálený příbuzný z Francie v „citroënu déesce“, do té doby viděné leda ve filmech s Fantomasem. Nejen ve mně to na dlouho zanechalo hluboké přesvědčení, že „Francúzi“ dělají nejkrásnější auta na světě a žijí si jako v ráji.
Vinou železné opony přišla západní Evropa ve svých „trente glorieuses“ (dlouhé poválečné konjunktuře 1946 až 1975) o svoji přirozenou východoevropskou zásobárnu pracovní síly. Nebýt toho, také by samozřejmě dnes vypadala etnicky jinak, kdyby migranti přicházeli z východní a jihovýchodní Evropy, nikoli z Maghrebu nebo Anatolie. Zatímco potomci přistěhovalců z muslimských zemí mají ve druhé generaci mnohdy potíže se začlenit do většinové společnosti a nechají se zlákat islámskými radikály, byli potomci polských nebo slovenských imigrantů francouzštější než Francouz už před padesáti léty. Rozdělení Evropy každopádně hází dlouhé stíny.
ŠTĚPNÉ TÉMA
Při pohledu na nepřesvědčivé výsledky integrace přistěhovalců z muslimských zemí na Západě, by nikoho nemělo překvapovat, že již samotná představa vyvolává obavy na Východě, v zemích, které s ní přitom nemají žádnou zkušenost. Udivující by spíše bylo, kdyby si ji přály získat a kdyby souhlasily s realokací v rámci systému povinných kvót uvnitř Unie.
Migrace je už z povahy věci politicky mnohem silnější téma než globalizace. Ta sice mění strukturu ekonomiky a vytěsňuje z ní pracovní místa v odvětvích průmyslu i služeb, kde se silně projevuje mezinárodní konkurence, ale ve vaší ulici ji neuvidíte. Jak ukazuje příklad Německa nebo Rakouska a koneckonců i Česka, na změny ve světovém hospodářství se lze úspěšně adaptovat.
Třeba Rakousko je nepochybně prosperující zemí, které se daří, má nízkou nezaměstnanost, a přesto v ní sílí preference Svobodných (FPÖ), kteří nemají štěpnější téma než migraci; totéž lze říct o Alternative Für Deutsch land v případě Německa. Nevíme, jak dopadne červnové referendum o (ne)vystoupení Velké Británie z Evropské unie. Také v tomhle případě ale tématem, které o brexitu rozhodne, je „suverenita“ překlopená do imigrace.
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK zamecnik@mf.cz
