Tak pravice prý prohrála volby. Nějak nechápu, jak je mohla prohrát, když se jich vůbec nezúčastnila. Žiji v téhle zemi nepřetržitě, před každými volbami se pídím po nějaké straně s pravicovým programem, ale zatím jsem nikdy neuspěl. A znám spoustu lidí, kteří sami sebe označují jako voliče pravice a k posledním volbám vůbec nešli, nebo – jak to vesměs sami nazvali – odevzdali svůj hlas se skřípěním zubů některé z méně levicových stran. Výsledek voleb není úspěchem levice, leč důkazem absence takové pravicové strany, kterou by mělo smysl volit.
Tak pravice prý prohrála volby. Ač s tím asi při pohledu na výsledek voleb mnozí nebudou souhlasit – tohle je pravicová země. V téhle zemi je spousta lidí, kteří – byť vinou minulosti zcela nepřipraveni – vzali po roce 1989 osud do svých rukou a začali podnikat v prostředí, které se skutečnou tržní ekonomikou nemělo (a dodnes nemá) mnoho společného, svými podmínkami podnikání nepřeje a úspěch nikomu neodpouští. V téhle zemi je spousta lidí, kteří u takových podnikatelů našli zaměstnání a kteří mají logický zájem na tom, aby se jejich zaměstnavatelům dařilo. V téhle zemi se našly odborové organizace, které stávkovaly za privatizaci svého podniku do rukou skutečného kapitálu. V téhle zemi je spousta dalších lidí, kteří dají přednost prosperitě před rovnostářským přerozdělováním, které úspěšné zbavuje motivace podnikat, a redukuje tak příjmovou stránku rozpočtu, ze kterého se hradí vše ostatní. V téhle zemi snad alespoň část obyvatelstva chápe, že donekonečna se na dluh žít nedá a že zveřejněné údaje o státním rozpočtu nové vlády se dají přirovnat jen k pekelným výjevům na obrazech Hieronyma Bosche. V téhle zemi by přece pravice volby prohrát nemohla, pokud by ovšem nějaká existovala.
Tak pravice prý prohrála volby. Která pravice? Ta „pravice“, jejíž na hlavu poražená kandidátka v pražských senátních volbách do televizních kamer uraženě prohlásila, že „voliči holt svěřili svůj osud do rukou soukromého kapitálu“? Ta „pravice“, jež za dobu svého panování vybudovala systém centrálního přerozdělování, který teď Špidla & spol. už jenom zdokonalují? Ta „pravice“, jež měla plná ústa občanské společnosti, ale počínaje zdravotnictvím přes důchodový systém až k obecní samosprávě neudělala nic proto, aby občané museli převzít odpovědnost sami za sebe, ale aby také občané a občanské komunity mohli plnoprávně rozhodovat o věcech, o kterých rozhodovat mohou a mají? Ta „pravice“, která se snažila řídit ekonomiku prostřednictvím státem vlastněných bank tak, že bývalá Státní plánovací komise bledla závistí? Ta „pravice“, jejíž ekonomická politika dusila vznikající podnikatelský stav v zájmu zachování rodinného stříbra a lísala se k pseudopodnikatelům, z nichž mnozí dnes zaměstnávají policii, justici či vězeňskou správu? Ta „pravice“, pro kterou rovnost před zákonem a vynutitelnost práva byly zcela neznámé pojmy? Ta „pravice“, u které po předcházejících volbách převládla osobní antipatie nad obecným zájmem a důvěrou voličů a místo sestavení vlády se jala podporovat vládu levice, jež se ve svých pozicích začala opevňovat? Nebo snad ta „pravice“, jež místo formulování srozumitelného pravicového programu dětinsky bojovala o tváře na billboardech a volební preference utopila v nedůstojném soupeření o pozice na kandidátních listinách? Ta „pravice“, která se teď snaží skulit alespoň do malého korýtka a zachytit nějakou ožužlanou kůstku ze sociálně-demokratické hostiny tak nechutným způsobem, že už na to ani její předsedkyně nemá žaludek? Na rozdíl od předsedy jiné „pravice“, jehož by zřejmě ani třetí pražská defenestrace nepřiměla zvážit, zda jej občané svým hlasováním opravdu, ale opravdu požádali, aby vytrval v neochvějném boji s levicí, jíž se svým týmem věrných usnadnil cestu k moci? Tak taková „pravice“ možná volby prohrála.
Jenže tato poražená pravice není pravicí skutečnou. Skutečná pravice by již dávno dala část vybraných daní k dispozici obcím, aby mohly rozhodovat o věcech obecních. Aby způsob placení odvozu komunálního odpadu nemusel být tématem několika parlamentních schůzí. Skutečná pravice by již dávno zajistila, aby občan, který chce na sebe vzít riziko poctivého podnikání, nemusel několik měsíců čekat na zápis své firmy do obchodního rejstříku. Skutečná pravice by také takovému novému podnikateli umožnila alespoň zásadní investice odepsat do nákladů v roce jejich pořízení. Skutečná pravice by osvobodila zaměstnavatele od byrokracie spojené se zdravotním a důchodovým pojištěním a přenesla by odpovědnost za věci veskrze soukromé na jednotlivé občany. Skutečná pravice by také zbavila zaměstnavatele pozůstatků obrany před rozkrádáním majetku v socialistickém vlastnictví a nenutila by ho vést knihy jízd firemních automobilů a účetně vykazovat každý drobný výdaj při služebních cestách. Skutečná pravice by se obklopila těmi nejschopnějšími lidmi z podnikatelských kruhů a bedlivě by naslouchala tomu, co potřebují, aby mohli rozvíjet svou činnost, zaměstnávat více lidí, zvyšovat své zisky a tudíž i odvádět vyšší absolutní částky daní při nižších daňových sazbách. Skutečná pravice by již dávno vysvětlila celé státní správě, že občané a podnikatelské subjekty jsou její zákazníci, kteří za její služby platí prostřednictvím svých daní, a že je proto potřeba se k nim jako zákazníkům chovat a nikoliv je buzerovat z pozice úřednické vrchnosti, jež je asi to jediné, co komunisté a po nich naši post-komunisté převzali od feudálů v takřka nezměněné podobě. Skutečná pravice by udělala spoustu dalších drobných konkrétních kroků k tomu, aby se pravicové hodnoty staly běžnou součástí každodenního života. Skutečná pravice by ctila pravicové morální a etické hodnoty a šla by příkladem v jejich uplatňování. Naše „pravice“ nic z toho neudělala. A proto prohrála volby.
Tak pravice prý prohrála volby. Deset let jsme tolerovali pravicovou parodii, která se v posledních měsících před volbami změnila v kult osobnosti s nacionalistickými prvky na straně jedné a ochotnickou koaliční tragikomedii na straně druhé. Existuje pěkné přísloví, že „většina lidí si většinu lidí plně zaslouží“. My si vinou své nemístné shovívavosti svou pravici asi také plně zasloužíme. Počátkem minulého století trvala cesta od Sarajeva ke změně politické mapy Evropy pouhé čtyři roky. Nám už trvá cesta od Sarajeva ke změně politické mapy v bezprostředním okolí hory Říp déle. Nedozrál už náhodou čas k tomu, aby v téhle pravicové zemi nějaká skutečná pravicová strana vznikla?
