Čína se dlouhodobě řadí mezi nejrychleji rostoucí ekonomiky světa. Její hospodářství si dokázalo jako jediné z vyspělých zemí polepšit i během loňského pandemického roku, kdy ostatní státy většinou jen strádaly. Letos pak měla přidat dalších zhruba devět procent – v závislosti na tom, kteří analytici byli pod konkrétní prognózou podepsání.
Experti z ratingové agentury Fitch podle britského listu The Guardian odhadovali, že si v rámci celého roku 2021 tamní HDP polepší o 8,4 procenta. Nyní však byli nuceni svůj výhled upravit, a to o 30 bazických bodů směrem dolů. Může za to čínský realitní gigant Evergrande, respektive finanční problémy, do nichž se v uplynulých týdnech jeden z největších místních developerů dostal.
Dluh větší než české HDP
Vinou série špatných manažerských rozhodnutí postrádá společnost Evergrande tolik potřebnou hotovost. Výše jejích závazků vůči věřitelům se vyšplhala nad hranici 300 miliard dolarů (okolo 6,5 bilionu korun) – to je víc než hrubý domácí produkt celého Česka. Následně se navíc ukázalo, že společnost má problémy i s úhradou samotných úroků ze svých dluhopisů. Vedení předlužené firmy se ovšem během středy nechalo slyšet, že v případě těch domácích, jejichž výše dosahuje v přepočtu více než tři čtvrtě miliardy korun, vše do čtvrtka uhradí. Zda bude společnost schopna zaplatit i 83,5 milionů dolarů svých zahraničním věřitelům, nicméně v současné chvíli jisté není.
Akcie Evergrande za od začátku roku propadly o více než 80 procent. Zdroj: Finance.yahoo.comNa problémy Evergrande, kterou před pětadvaceti lety založil obchodník Chuej Kcha Jüan, zareagovaly i mezinárodní trhy. Hodnota jejích akcií se od začátku letošního roku propadla o více než 80 procent, byť je fakt, že v důsledku nejnovějších událostí, kdy developer našel s čínskými věřiteli společnou řeč, začala jejich cena opět stoupat. Po otevření hongkongské burzy, na níž jsou obchodovány, posílily akcie Evergrande ve čtvrtek ráno o dvaatřicet procent a v době psaní tohoto článku byly k dostání za cenu 2,67 tamních dolarů (7,42 koruny) za kus.
Příliš velká, aby padla. Nebo snad ne?
Důvod, proč dluhové problémy okolo Evergrande vyvolaly ve světě velké obavy, je nasnadě. Dle dostupných informací totiž společnost aktuálně vlastní na 1300 developerských projektů za 220 miliard dolarů v bezmála třech stech čínských měst. Na její byznys je navíc napojena celá řada dalších, menších podniků, jež by se v případě jejího krachu mohly též ocitnout v existenčních problémech, a tím pádem i značně oslabit celý čínský realitní trh. Ten se přitom podle informací serveru CNN podílí na tamním hrubém domácím produktu rovnými sedmi procenty. Protože je ale Evergrande aktivní i v jiných ekonomických odvětvích, například v autoprůmyslu či výrobě potravin a nápojů, mohly by důsledky jejího potenciálního pádu být ještě mnohem závažnější.
Ne všichni každopádně na situaci nahlížejí stejnou optikou. Podle jiné ratingové agentury, společnosti S&P, se totiž Evergrande žádné přímé státní pomoci, která by se v podobné chvíli zdála jako zcela logické řešení, nedočká. Vyplývá to alespoň z její pondělní zprávy.
„Věříme, že Peking zasáhne pouze tehdy, dojde-li k dalekosáhlé nákaze, která by způsobila pád několika velkých developerů a představovala by systémová rizika pro ekonomiku. Pokud by padla pouze samotná Evergrande, takový scénář by se pravděpodobně nekonal,“ uvedla dle CNBC agentura S&P.
Žádní druzí „Lehmani“
Někteří analytici v souvislosti s čínskou firmou varují před opakováním situace, která v roce 2008 vedla k pádu investiční banky Lehman Brothes. Její krach tehdy ve Spojených státech zažehl finanční krizi, která se následně přelila i do ostatních koutů světa. Profesor Kolumbijské univerzity Adam Tooze však s podobnými prognózami nesouhlasí a nepřímo tak podporuje teorii, kterou razí i experti ze Standard & Poor's. Oba případy se podle něj jasně odlišují.
„Na rozdíl od katastrofální řetězové reakce v případě Lehmanů se tentokrát jedná o řízenou demolici, kterou úmyslně vyvolal režim,“ uvedl podle Guardianu Tooze. Odkazuje tak na nedávné zásahy čínských úřadů, které skupině největších developerů v zemi stanovily jasná pravidla ohledně maximální možné míry jejich zadluženosti. Pro ně se později ujal termín jako „tři červené čáry“.
„Peking dělá to, oč jej kritici už nějakou chvíli žádali – propichuje realitní bublinu. Dělá to, co Západ v letech 2007 až 2008 neudělal, používá regulační zásahy k tomu, aby namísto zřícení celého trhu zvládl alespoň tvrdé přistání,“ dodal Tooze.
