Vláda nepadla, i když si to zasloužila, protože předložená pramálo ambiciózní reforma zatím především zvyšuje daně a úspory mandatorních výdajů jsou nižší než původní předpoklady. Vlastimil Tlustý celkem oprávněně připomněl, že každý den fungování koaliční vlády vzroste zadlužení státu o půl miliardy korun. Je sice zřejmé, že každý kabinet by musel počítat s nějakým deficitem, a rozpočet pro příští rok by dnes sotva někdo sestavil s radikálně nižším schodkem, ale právě to je důvod, proč si vláda nezaslouží dál sedět ve Strakovce. Měla více než rok na pochopení hloubky problému českých veřejných financí, a tento rok promarnila. Mnozí ji hájí tím, že poprvé pojmenovala klíčový problém této ekonomiky, a už to je velký přínos. Jednohlasně pak, zvláště politici s ekonomickým povědomím, hovoří o nutných kompromisech a kartách rozdaných voliči, kterým prý státní dluhy nevadí. S takovou filozofií by ale mohl Parlament nahradit nějaký sociologický ústav, který by na základě reprezentativního průzkumu vydával vyhlášky o tom, kolik má kdo komu platit a co se smí a co ne. Výsledkem by bylo, že by nikdo neplatil žádné daně, a všichni by měli nárok na každodenní oběd U modré kachničky zdarma.
Politika je především o odpovědnosti za to, že ten, kdo mne zvolil, nebude spláchnut potopou, o níž zatím vůbec netuší. Jenže řeky stoupají a na horách stále prší. Vláda přitom jásá nad tím, že přes odpor nepřejících přijala svůj soubor opatření, jímž sdělila národu, že by si měl koupit holinky.
Vládnoucí politické reprezentaci chybí odvaha přiznat, jak na tom momentálně je Česká republika, jak a proč rostou její dluhy a co jí hrozí. Parlamentní diskuse jsou jistě především rétorickými cvičeními, nicméně při nich by se nemělo příliš lhát. Neustále omílaný argument, že za utahování opasků může hanebná politika ODS v minulých letech, je lež už takřka osvětimská. Mnoho soudných nestranných lidí asi nemůže tvrdit, že česká transformace v devadesátých letech byla obrazem skvělých úspěchů, že nějaká stovka miliard korun nevylétla komínem zcela zbytečně, že těch loupeživých finančníků nemohlo být při lepší správě věcí veřejných podstatně méně. Jenže kvůli transformačním dluhům se reforma nedělá. Dokonce lze zcela zodpovědně tvrdit, že i kdyby pozůstatků ze zpackané privatizace a destrukce finančních trhů bylo dvakrát tolik, nebylo by nutné dělat s českým daňovým a sociálním systémem vůbec nic. Tyto dluhy už dnes totiž nijak nenarušují makroekonomickou rovnováhu a nemají žádné měnové důsledky. Jejich zaplacením se nezvýší objem peněz v ekonomice ani o korunu. Proto také nezajímají evropské komisaře přepočítávající plnění maastrichtských kritérií.
Český fiskál potřebuje reformu ze zcela prostého důvodu, kterým je nevyvratitelná skutečnost, že otcové a matky s požehnáním vládní koalice projídají budoucí příjmy svých synů a dcer. Nic jiného není za silným tlakem mezinárodních instituci na zlepšení českých veřejných financí a sněmovní extempore ministra Sobotky směřující k odhalení škůdce v řadách ODS, jen potvrdilo zásadní personální problém tohoto kabinetu, v němž není ani jeden vzdělaný ekonom. Bez ekonomické erudice ale nelze dělat ekonomické reformy. Tedy přesněji řečeno, úspěšné ekonomické reformy. Dobrý úředník se sice může snažit svému ministrovi poradit, ale komu není rady, tomu není ani pomoci.
Projídání ekonomické podstaty státu trvá už mnoho let. Ten, kdo si dal tu práci a pročetl celou Koncepci reformy veřejných financí, která je k mání na internetu, našel pozoruhodnou tabulku, v níž neznámý úředník - budiž mu za to vystavěn pomník ve Stromovce - sečetl a podělil využití příjmů z privatizace státního majetku od roku 1992 do roku 2002. Z této tabulky lze snadno zjistit, že za toto období bylo na běžné výdaje veřejných rozpočtů, tedy na důchody, sociální dávky a zalepování děr v silnicích, utraceno zhruba 186 miliard korun. Z toho polovina jde na vrub šesti let Klausových vlád. Zeman stačil druhou půlku utratit už za čtyři roky. Letos je trend podobný, a také na příští rok se počítá s tím, že Fond národního majetku zaplatí na silnice a železnice dalších dvacet miliard.
To je důvod, proč je nutné reformovat veřejné finance a proč je třeba konečně říci: hostina skončila. ODS možná nese odpovědnost za to, že ze státního majetku hodně zbohatlo pár desítek lumpů, ČSSD má ale zase na svědomí, že ze stejných peněz dobře žije na různých dávkách pár desítek tisíc lemplů a příživníků. Z hlediska morálky je v tom možné hledat jistý morální rozdíl, ale pro občana platícího poctivě daně je to nejspíše úplně jedno. ODS měla na správu země šest let. Následky musel napravovat úřednický kabinet. Přesně stejná lhůta končí ČSSD v těchto dnech a situace si zřejmě žádá nějaké obdobné řešení. To, že kabinet přestál hlasování o nedůvěře, neznamená, že pokračující panská jízda Vladimíra Špidly nepředstavuje pro tuto zemi další zbytečné národohospodářské náklady. Možná že se země dočká při jednání o státním rozpočtu.
