Divadelní soubor Buchty a loutky má za sebou dvacet let existence, které dokumentuje unikátní publikace
Dvacetiny lze oslavit mnohými způsoby. Kultovní „pražské“ loutkové divadlo Buchty a loutky si dárků ke dvaceti křížkům nadělilo hned několik. U vydavatelství Polí pět vyšly na kompaktním disku písničky k představení Popeláři jedou, vyklubala se DVD edice dokumentu Sedmnáct a vše korunuje opulentní, ve vlastní režii realizovaná knížka Takhle se to nedá dělat.
Protřepat, rozmixovat!
Sotva překvapí, že je nová knížka obsahem i provedením stejně netradiční jako divadlo samo. Výrobní náklady musely o mnoho přesáhnout prodejní cenu, ale zde šlo především o to, nabídnout fanouškovi „něco navíc“ a zároveň o sobě zanechat svědectví. Proto masivní dřevěné desky s kovovou „vazbou“, proto komplikovaný formát plný rozkládaček a prostřihů, proto izolepou vlepené (a ručně psaným komentářem doprovozené) usušené kvítko z kytice obdržené kdysi v pravěku souboru! Je to pestrý kaleidoskop loutek, kulis, zákulisních i archivních fotografií, záplava výčtů fakt, vzpomínek, včetně přetisků dobových recenzí, to vše pohromadě znamenitě dokresluje historii spolku, jak ji načrtla „sedmnáctka“.
Mezi stránkami vystrčí růžky dokonce recenze na knihu samu, prvek, který upomíná, čím se Buchty a loutky proslavily především. V mnoha ohledech jsou totiž divadlem unikátním. Nikoli pro rozhodnutí věnovat se loutkové tvorbě pro dospělé ani proto, že po dlouhá léta, než našly trvalejší angažmá ve Švandově divadle, byly zřejmě nejznámějším českým kočovným souborem.
Je to zacházení s formou a především s příběhem, které obcházejí veškerá pravidla a vyvracejí zažité mýty. V představeních se spájejí formy a prostředky vysokého a nízkého umění, avantgarda se snoubí s brakem, první setřásá auru čehosi neuchopitelného pro vyvolené, druhé masku lidovosti. Tradiční, známé příběhy se klikatí jako vzorek na pneumatikách, bobtnají, bortí se pod rukama, kroutí, praskají. Mnohé scénáře vznikaly až při zkouškách a s přibývajícími reprízami se dále měnily.
Silný koncentrát
Byly to často příběhy od počátku podivné, jako by tvůrcům došly předlohy s chybějícími, zpřeházenými a ze zcela jiných knížek vypůjčenými stránkami. Adaptace propagandistické hrůzy Příběh opravdového člověka, knihy, která dokázala otrávit několik čtenářských generací, končí poněkud nepravděpodobným přistáním beznohého pilota na Měsíci. A šlo by připomenout i „jiné“ konce jiných příběhů, kupříkladu z letošní série adaptací klasických hororů. Nad svéráznými uchopeními Psycha nebo Čelistí by se zřejmě autoři originálů ještě dlouho probouzeli nefalšovanou hrůzou. Mohl bych připomenout opakovaný údiv nad loutkami, z nichž část byla odcizena z Muzea národních pokladů, jiná sesbírána na smetišti a poslední zakoupena krátce před představením v místní Jednotě. Šlo by se rozepisovat o živelném, až happeningovém charakteru některých představení, o spolupráci na filmu Kuky se vrací, na Antikristovi Larse von Triera i nesčetných reklamách. Buchty a loutky v uplynulých letech mnohokrát přesvědčily, že stále lze přijít s něčím bytostně originálním, ať již pojetím, provedením anebo humorem, i že lze stále z čirého nadšení vytvářet něco nadčasového.
