Události z 11.září svět trvale nezmění, tvrdí bývalý Clintonův poradce
Gene B. Sperling, někdejší ekonomický poradce bývalého prezidenta USA Clintona. V letech 1997 až 2001 mimo jiné zastával funkci předsedy Národní hospodářské rady (Nacional Economic Council) Významně se podílel na formování hospodářské politiky USA v 90. letech. Při Clintonově prezidentské kampani odpovídal za ekonomický program prezidenta. Klíčovou roli hrál zejména při snižování rozpočtových deficitů a v jednáních o vstupu Číny do Světové obchodní organizace. Sperling vystudoval University of Minnesota, Yale Law School a nějaký čas navštěvoval i Wharton Business School. Po odchodu Clintonovy administrativy působil v Brookings Institution jako hostující profesor pro oblast hospodářské politiky a zahraničních vztahů. Počátkem července přešel do Council on Foreign Relations, kde se zabývá hospodářskou politikou a také zastává funkci ředitele centra pro univerzální vzdělávání. Týdeníku EURO poskytl Sperling exkluzivní rozhovor během své první návštěvy Prahy, při níž vystoupil na Česko-americkém obchodním fóru.
EURO: Máte mimo jiné i právnické vzdělání, ale pracoval jste v pozici šéfa Národní hospodářské rady (National Economic Council). V první polovině devadesátých let se v České republice šířil názor, že právníci mají být drženi co nejdále od ekonomických záležitostí, protože všechno jen komplikují. Nevadilo vám právnické vzdělání v práci? SPERLING: Vůbec ne, spíše naopak. Je velký rozdíl mezi tím, co člověk potřebuje vědět, aby byl ekonomem, nebo jako tvůrce hospodářské politiky. Ten druhý musí samozřejmě velice dobře rozumět ekonomii. Navíc ale také musí vědět, jak pracovat ve vládních strukturách, jak komunikovat s Kongresem a měl by rozumět politice. Dobrý ekonomický poradce potřebuje široké spektrum znalostí a schopností. Důležité jsou rétorické dovednosti, musíte totiž umět posadit za jeden stůl nejlepší ekonomy a potom jim klást složité otázky. Jejich odpovědi je pak třeba přesvědčivě přetlumočit veřejnosti. Bill Clinton velice dobře rozuměl hospodářské politice, i když - stejně jako Bob Rubin (bývalý ministr financí, pozn. red.) a já - chodil na Yale Law School. Jinými slovy, je rozdíl mezi někým, kdo zná jen právo a snaží se například upravit hospodářskou politiku na základě zájmů právníků, a někým, kdo má kromě právního vzdělání i ekonomické znalosti, kterých využívá při řešení sociálních otázek, problémů trhu práce… Pro jejich úspěšné vyřešení potřebujete řadu schopností, nejen umět perfektně provést regresní analýzu ekonomických dat.
EURO: Co vás přivedlo do Clintonovy administrativy? SPERLING: Když jsem byl mladý, cítil jsem, že demokratická strana nedělá dobrou práci prosazováním ideje tvrdící, že můžete preferovat soukromý sektor a ekonomický růst a přitom stále bojovat proti chudobě a pomáhat slabým. Začal jsem se o tyto problémy intenzivně zajímat a podílel jsem se na prezidentské kampani v roce 1988. V té době jsem se věnoval spíše právním otázkám, ale během kampaně za mnou přišli a řekli, že mohu být mnohem prospěšnější, když budu naplno pracovat pouze na ekonomických otázkách. Při této práci jsem se setkal i se dvěma budoucími ministry financí Robertem Rubinem a Larrym Summersem a ministrem práce Robertem Reichem.
EURO: Éra prezidenta Clintona skončila, ale její hodnocení je možná ještě předčasné. Pokusil byste se i přesto o hodnotící pohled na oblast, ve které jste prezidentovi radil, tedy na ekonomiku? SPERLING: Myslím, že prezident Clinton bude zapsán jako nejlepší americký „ekonomický“ prezident 20.století. Clinton byl výjimečný v mnoha ohledech. Přeorganizoval administrativu v Bílém domě tak, aby mohl vzniknout velice komplexní ekonomický tým. Sám měl extrémně silný tah na branku a denně pracoval neuvěřitelně mnoho hodin. Řada našich vítězství byla velice těsná a bez Clintonovy pracovitosti a manažerských schopností by to dobře nedopadlo. Lidé často nedoceňují, že Clinton se postavil čelem k množství nepříjemných problémů. Bylo velice těžké přijít během prvního měsíce v úřadu s plánem na bolestivé snižování deficitu, což bylo velice nepopulární, ale nutné. V oblasti obchodu stálo mnoho sil udržet otevřený trh a prosazovat uskupení, jako NAFTA a GATT, a integraci Číny do světové ekonomiky. Všechny tyto kroky byly i v Clintonově vlastní straně poměrně nepopulární. Ať už měl Clinton jakékoliv osobní problémy, jako prezident byl plně koncentrován a orientován na budoucnost. Byl připraven dělat těžká rozhodnutí a bojovat za ně. Jednou jsem mluvil s Johnem Chambersem z Cisco Systems, který mi řekl, jak moc si váží toho, že se vláda dobře postavila k rozšiřování internetu. Nezačala se snažit o co největší regulaci…
EURO: Clintonově demokratické administrativě se podařilo překonat i růstový rekord ze 60. let. Tak dlouhou růstovou fázi jako v 90. letech americká ekonomika v minulém století nezažila. Můžete identifikovat klíčové faktory, které k tomuto úspěchu vedly? SPERLING: Byla to kombinace mnoha faktorů. Vezměme si soukromou sféru, v níž se koncem osmdesátých let uskutečnila vlna restrukturalizace. Do dalšího desetiletí tak vstupovaly podniky štíhlejší a efektivnější. Dále nesmíme opomenout velice dynamický rozvoj informačních technologií, který přinesl převrat v komunikaci. Musím též pochválit Alana Greenspana za to, že umožnil růst produktivity a pokles nezaměstnanosti na nízké hodnoty, aniž by zvedl sazby. Velice důležitá byla vládní fiskální disciplína, která pomáhala držet nízké úroky a vedla k vysoké důvěře investorů. Rovněž tak politika otevřeného trhu přispívala ke zdravému konkurenčnímu tlaku. Dobře jsme věděli, že špatná vládní politika může znehodnotit úsilí i těch nejzdatnějších podnikatelů. Vláda může buď klást bariéry, nebo poskytnout dobré základy pro růst. Myslím, že nám se úspěšně podařilo to druhé. Clinton se držel následujícího receptu, který přinesl úspěch: Vládní sektor by měl podporovat lidské investice, vzdělání, podporu chudých, péči o děti a zároveň posilovat otvírání trhů, fiskální disciplinu a hospodářskou soutěž.
EURO: Zmínil jste se o liberální politice v oblasti mezinárodního obchodu. Vyskytlo se však množství sporů, ve kterých byly Spojené státy obviňovány a následně i usvědčovány z protekcionistických praktik. Mám na mysli například Foreign Sales Corporations (daňové zvýhodňování amerických exportérů) a antidumpingové zákonodárství. Prezident Bush nyní jen „vylepšil“ toto skóre, když se rozhodl bránit skomírající ocelářský průmysl ochrannými cly. SPERLING: Obecně řečeno, Spojené státy mají nejotevřenější a nejpřístupnější trhy, pokud jde o možnosti exportovat a investovat. Vůle prezidenta Clintona držet otevřený trh během asijské krize velice pomohla překonat problém nedostatečné poptávky v regionu, a zabránila tak zhoršení situace. Je férové říct, že i když jsem přesvědčen, že jsme nejotevřenější země na světě, k dokonalosti máme ještě daleko. Nejsme imunní vůči politickým tlakům. Liberální politika v zahraničním obchodu je nejlepší volbou pro zemi jako celek, ale může mít devastující účinky na všechny, kteří jsou zrovna ve špatném věku zaměstnáni ve špatném sektoru ekonomiky a navíc ve špatný čas. Spojené státy musejí dělat více pro pomoc pracovníkům, aby neměli problémy adaptovat se na novou práci a učit se při zaměstnání. To vše proto, aby se lidé tolik nebáli změn, které je čekají.
EURO: Při pohledu na platební bilanci Spojených států se nabízí jeden důvod, proč sahat po protekcionistických nástrojích v mezinárodním obchodu. Tím jsou chronické deficity běžného účtu, a zejména jeho podsložky - obchodní bilance. SPERLING: Deficitní obchodní bilance naznačuje i to, že stát roste rychleji než její obchodní partneři. A těžko budete říkat, že rychlý růst je špatný. Nejlepší cestou, jak vyřešit toto saldo, nejsou obchodně-politické překážky, ale vyšší ekonomický růst v Evropě a v dalších zemích. Důležitý je více vyvážený růst ve světové ekonomice. Z pohledu Spojených států je příliš velký deficit běžného účtu nebezpečný, protože činí zemi zranitelnou při krizích nebo ztrátě důvěry v ekonomice. To je jeden z důvodů, proč jsem přesvědčen, že pro nás bylo velice důležité udržovat fiskální disciplínu, což napomáhalo vysoké důvěře ekonomických subjektů.
EURO: Když mluvíme o spotřebitelské a investorské důvěře, jak se v ekonomice projeví bankrot energetického gigantu Enron (s Gene Sperlingem týdeník EURO hovořil před ještě největším bankrotem v historii - koncem společnosti WorldCom – pozn. red.)? SPERLING: Dobrou zprávou po pádu Enronu byl fakt, že náš energetický sektor byl dostatečně otevřený a konkurenceschopný. Tento šok absorboval bez výrazného poškození. Špatnou zprávou je narušení důvěry běžného občana v investování na trhu. Je velice důležité, aby jak soukromý tak i vládní sektor udělaly vše pro udržení vysoké důvěry v ekonomický systém. Mimo jiné bude třeba výrazně zredukovat rozsah konfliktu zájmů, který dnes existuje na Wall Street.
EURO: Vraťme se ještě ke světovému obchodu, protože v této oblasti lze vypozorovat velké boje mezi třemi centry světové ekonomiky – USA, Evropskou unií a Japonskem. Vzájemné napadání a obviňování z protekcionismu je téměř na denním pořádku. Jistá rivalita je patrná i při neustálém srovnávání výkonnostních parametrů těchto ekonomik. Evropští představitelé si přitom často postesknou, kdy už přijde pořádný růst. Myslíte, že se někdy podaří Evropské unii dohonit a předhonit ekonomiku Spojených států? SPERLING: Předně bychom si měli uvědomit, že tohle není soutěž. Růstem produktivity v evropských ekonomikách získá celý svět. Pro Spojené státy nepředstavuje takový vývoj žádnou hrozbu, ale jde o požehnání. Světová ekonomika není hrou s nulovým součtem. Životní standard všech může růst, aniž by kdokoliv ztrácel. Je tu množství oblastí, kde lze najít společnou řeč a spolupracovat. Spojené státy například jasně těží z masivního rozšíření informačních technologií. Historicky platí, že produktivita neroste s vynálezem nové technologie, ale s tím, jak se tato technologie šíří společností.
EURO: Jak se díváte na problematiku rovné daně? V České republice použila tento koncept jedna z politických stran jako předvolební téma, což jen potvrzuje, že tato myšlenka není zdaleka mrtvá. SPERLING: Jsem osobně přesvědčen, že cílem daňového systému má být podpora růstu, a to co nejefektivnější a nejspravedlivější cestou. Klíčovou otázkou rovné daně je, zda lze něco takového prakticky uskutečnit a zachovat fakticky progresivní daňovou strukturu. Přitom je třeba si odpovědět na otázku: Věříte, že ti, kteří ekonomicky nejvíce získávají, by měli chtít nést více nákladů na infrastrukturu, vzdělání a bezpečnost? Má odpověď je ano. Nesouhlasím s nápady, které se ve jménu zjednodušení systému snaží přehodit daňovou zátěž z nejbohatších vrstev na ty chudé.
EURO: Prezident Bush po svém nástupu ohlásil velké snižování daní. Do hry se tak opět dostala známá Lafferova křivka, která naznačuje, že za určitých okolností může vést snížení sazeb ke zvýšení rozpočtových příjmů. Věříte těmto ideám? SPERLING: V Americe bych jako odpověď použil frázi: Pokud tomu věříte, pak mám jeden most v Brooklynu, který bych vám rád prodal. Faktem je, že jsme ve Spojených státech vyzkoušeli dva konkurenční modely. Jeden byl založen na ekonomii strany nabídky a ten selhal. Nepřinesl rostoucí rozpočtové příjmy, ale pouze vyšší zadlužení a pokles spotřebitelské důvěry. Potom jsme vyzkoušeli model, který stavěl na fiskální disciplíně, nízkých úrocích a příznivém prostředí pro investory. Výsledkem bylo nejen nejdelší období ekonomického růstu, ale co více, na konci jsme byli v silné fiskální pozici. Model strany nabídky jasně selhal. Skutečnost, že jsme svědky dalšího pokusu o jeho aplikaci, odráží dle mého názoru ideologické postoje, a ne ekonomické zkušenosti.
EURO: Zaregistroval jsem, že v USA se teď hodně mluví o poskytování léků zdarma pro starší spoluobčany. Během české volební kampaně se podobné téma krátce objevilo a bylo označeno za vrcholnou ukázku socialistického myšlení. SPERLING: Ve Státech je závažným problémem velký počet starých lidí, kteří mají tak vysoké náklady na léky, že už jim nezbude ani na jídlo. Proto si myslím, že tento nápad je legitimní, ale je třeba jej zanést do kontextu fiskální disciplíny a nutnosti rovněž podpořit děti z chudých rodin. Velký počet chudých mezi „native American“ a španělsky mluvícím obyvatelstvem je největší ostudou naší společnosti.
EURO: Po útocích z 11. září 2001 se v novinách objevovaly titulky typu „Svět už nebude nikdy stejný“ a podobné. Řekl byste, že svět je a bude opravdu jiný? Pokud ano, v jakém smyslu? SPERLING: Myslím si, že v dlouhém období může mít tato událost jen velice malý negativní dopad. Jde hlavně o zvýšená bezpečnostní opatření, která částečně omezují efektivnost cestování a obchodování. Rozhodně se však nedomnívám, že půjde o nějaké významnější vlivy. Odpověď na otázku, zda bude mít negativní dopady trvalejší strach z teroristických útoků, zatím nikdo nezná. Všichni doufáme, že na ni nebudeme muset nikdy odpovídat. Může to třeba znamenat, že se lidé začnou chovat jinak. Například budou jezdit na dovolenou na odlehlá místa a ne do přeplněných oblastí, ale spotřebovávat mohou stejně. Nyní jsou však tyto úvahy naštěstí bezpředmětné a dlouhodobé dopady událostí z 11. září se zdají být marginální.
