TAKŘKA HAPPY END

Pražskou mlékárnu se zřejmě podaří prodat

Před deseti lety chlouba domácího mlékárenského průmyslu, pak podnik jen čekající na zrušení, v únoru 2001 firma, o niž má velmi vážný zájem konkrétní zahraniční zájemce – to je stručný životopis Pragolaktosu. Příběh mlékárny je kabinetní ukázkou mnoha případů, kdy po roce 1990 nadějné tuzemské firmy vinou pletich při privatizaci zkolabovaly. Pragolaktos měl nakonec štěstí, že přežil. Ale o dojemný happy end se nejedná. Nevěsta už dávno přišla o věnec a zahraniční partner mohl dát před lety na stůl mnohem více než nyní. Kdo to bude? Začněme od konce. Letos v lednu prohlásil za představenstvo Pragolaktosu Miroslav Koberna, že do mlékárny nejspíš už v únoru vstoupí zahraniční partner. „Ještě předloni jsme vykázali ztrátu 38 milionů, loňský rok je na nule, letos bude provozní zisk aspoň několik milionů korun. Nejdůležitější ale je, že jsme odstranili ztráty z minulosti a v souladu s Obchodním zákoníkem také loni v prosinci snížili základní jmění, říká Koberna. Šlo o snížení z více než 600 milionů korun na 153 milionů, jmenovitá hodnota jedné akcie firmy tak poklesla z tisícikoruny na pětinu. „Ale jsme už seriózní firma, a také proto se zájemce našel, míní Koberna. Zájemci o pražskou mlékárnu se objevili už loni, kdy se situace ve firmě začínala stabilizovat. „Jednali jsme s italským Parmalatem, ale nakonec jsme si neplácli, protože málem ‚za korunu jsme podnik dát nemohli, konstatuje ředitel mlékárny Oldřich Boháč. Jméno nynějšího vážného zájemce zatím odmítá vedení Pragolaktosu zveřejnit s tím, že je právě budoucím partnerem zavázáno k mlčenlivosti. Jenže zkuste utajit, kdo má zájem o jedinou pražskou mlékárnu. Pokud nic neprozradí společnost Kovopetrol, která má zhruba 43 procent akcií mlékárny, když nic zatím neví asi pět tisíc „diků , kteří mají akcie z kuponovky, pak se stejně něco prolákne od zemědělců, dodavatelů mléka, kteří drží druhý největší balík akcií firmy. Takže Pragolaktos s největší pravděpodobností koupí nizozemská Nutricia, světový fenomén především v oblasti dětské mléčné výživy, která již má v Česku mlékárnu Opočno. „My domněnku o Nutricii ani nepotvrdíme, ani nevyvrátíme, odpověděli týdeníku EURO svorně Koberna a Boháč. Odpuzovač. Na počátku devadesátých let byl Pragolaktos moderní a prosperující mlékárnou, navíc s naprosto lukrativním odbytištěm výrobků v hlavním městě. Šlo jen o to budoucnost podniku nezničit. Ale zlaté české ruce zapracovaly. „Rozhodlo se nakonec o tom, že nepůjde o privatizaci managementem, ale o prodej zahraničnímu zájemci. Dobře. Takže se tu objevil Unilever, lepšího partnera si asi sotva můžeme představit. Vyjednávání ze strany tehdejších úředníků, především z ministerstva zemědělství, ale mělo zajímavý efekt. Unilever nejen vycouval z Pragolaktosu, ale stáhl se z celé republiky. Dodnes tato firma dává některým našim podnikům jen dílčí zakázky, Pragolaktos ji odpudil natolik, že šla raději do Polska a Maďarska, popisuje Oldřich Boháč. „Tehdejší privatizační průšvih spočíval v tom, že si každý z úředníků hřál svoji polívčičku, doporučoval toho či onoho známého, takže to solidní firmy odradilo, a naopak žádný z kamarádíčků nebyl schopen vůbec podnikat. Firmu pak třeba získala společnost, z níž jeden člověk nyní sedí ve vězení a druhý je vyšetřován, říká Koberna. Na přelomu let 1995 a 1996 Pragolaktos ztratil dobré jméno, dodavatele i odbyt natolik, že dvakrát úplně zastavil výrobu a jel jenom na jakýsi udržovací chod. Přitom šlo o mlékárnu, jejíž tehdejší technologii považují odborníci za špičkovou – jedinečností totiž bylo přímé spojení zpracování mléka s výrobou mražených krémů, což třeba lákalo právě Unilever. „Troufám si říci, že to byla technologie geniální. Představme si to dnes, kdy má celé evropské mlékárenství potíže s přebytky mléčného tuku. My jsme mohli z tuku hned v jedné fabrice dělat krémy. Provozní náklady by byly minimální, teskní Oldřich Boháč. Dnešní realita je jiná. Stroje na výrobu zmrzlin jsou dávno odmontovány a prodány, nevyužitá je obří chladírna, kde teď alespoň něco skladují třeba Státní hmotné rezervy. Zapojit se. Takřka z hrobu nakonec vytáhla Pragolaktos firma Kovopetrol, jejíž šéf Jaroslav Kokeš si kolem roku 1996 usmyslel, že si udělá malé české mlékárenské impérium. Smělý záměr nakonec ztroskotal a celá podnikatelská aktivita Kovopetrolu je považována za dost rozporuplnou. „Alespoň že se povedlo Pragolaktos ustát, připouští Miroslav Koberna, jenž byl před pár lety šéfem mlékárenské divize Kovopetrolu. Kokešova firma ovšem zvládla potíže Pragolaktosu za tu cenu, že dluhy mlékárny dodavatelům suroviny přeměnila na akciové podíly pro zemědělce. „Vyhrabali jsme se teď z nejhoršího, ale samostatnou existenci Pragolaktosu si do budoucna neumím představit. Vždyť všude jen slyšíme fúze, fúze, fúze. Zapojit podnik do velké společnosti je naprosto nutné, vidí konec anabáze pražské mlékárny Oldřich Boháč.