Na příkladě dnes nejslavnějšího pézetkáře Andreje Babiše si brzy ověříme, zda zvládne po velkých penězích ustát i moc
Že nezvykle vysoký počet našich miliardářů a špiček byznysu má společnou minulost spojenou s nějakým komunistickým podnikem zahraničního obchodu, se sice ví hodně dlouho, přesto dílčí přehled osobností spojených s pověstnými pézetkami, který publikujeme v tomto vydání týdeníku Euro, překvapuje svým rozsahem i rozptylem činností, v nichž dotyční dokázali nadělat peníze a sklidit úspěch.
Byly tedy tyto komunistické podniky skutečným učilištěm budoucích miliardářů? Odpověď není zdaleka tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá. Každopádně lze konstatovat, že i zde, stejně jako na každém jiném učilišti, byli jak talentovaní, tak méně talentovaní učni. Podniky zahraničního obchodu byly za minulého režimu rozhodně velmi žádoucím zaměstnavatelem, protože nabízely zajímavou a dobře placenou práci spojenou s jinak velmi těžko dostupným cestováním po světě. Studium zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické tak bylo oborem, na nějž nebylo zcela jednoduché se dostat. Hustým sítem přijímaček procházeli lidé, kteří buď měli vrozené intelektuální předpoklady, nebo v zádech nějakou dobrou, zpravidla stranickou tlačenku.
Kádrováci PZO tak mohli vybírat vesměs z velmi kvalitních absolventů, a ti pak - samozřejmě po řádném prověření -, velmi rychle dostávali šanci zjistit, jak vypadá opravdový byznys. To bylo samozřejmě po revoluci a v průběhu transformace ekonomiky neocenitelným sociálním kapitálem v podobě sítě obchodních kontaktů. Ale samozřejmě v pézetkách byla i spousta lidí, kteří pranic nepochopili a pozice v obchodních odděleních byly pro ně jen trafiky. Také zdaleka ne všichni z těch několika tisíc pézetkářů skončili po revoluci ve velkém byznyse. Nicméně ti, co uměli i za socialismu, měli do kapitalismu opravdu ostrý start.
Musíme totiž k předpokladům ze zahraniční praxe přičíst i klima raného podnikání v Česku. Na počátku 90. let chybělo prakticky všechno a to všechno se dalo dovézt ze světa. Tak se začaly podnikavým obchodníkům velmi snadno sypat první miliony. Kontakty na západní velké a významné firmy byly v té době něco jako výherní tiket ve Sportce.
Starší si jistě dobře vzpomenou, za kolik se v Česku prodávaly první dovezené počítače či kopírky, na nichž začala třeba i pohádková kariéra Petra Kellnera. Marže byly neskutečné a zde někde se rodil první český skutečný kapitál, který ovlivnil celé období nového zrodu kapitalismu v Česku, ale i na Slovensku.
Ale tam už se začal lámat chleba a ukázalo se, kdo ví, co s penězi, a kdo fakt nemá na víc než na onen pověstný dovoz kopírek. A to už nešlo jen o odborné znalosti a kontakty, ale i o osobnostní charakteristiky, protože rychlé zbohatnutí také každý neustál.
Velikášské plány spojené s možnostmi, jaké v druhé polovině 90. let nabízela privatizace, dovedly leckoho z nadějných k bankrotu a odchodu do ústraní. Stačí si porovnat osudy třeba Václava Junka a Jiřího Šimáně, ale třeba i dnes nejslavnějšího pézetkáře Andreje Babiše. Nicméně právě u něho si brzy ověříme, zda zvládne po těch velkých penězích ustát i moc, kterou vybojoval.
O autorovi| Pavel Páral * paralp@mf.cz
