Jak snadné kdysi muselo být stát se milovníkem českého venkova, který na svých plátnech zachycoval třeba takový Antonín Slavíček. Smyslové potěšení z líbezné krajiny mělo dostat ránu, z níž se nevzpamatovalo dodnes: při kolektivizaci nejdříve rozoráním mezí, posléze socialistickým „agrokomplexem" s jeho velkovýkrmnami, silážními jámami, tmavomodrými sily s nápisem Vítkovice a vodojemy „s kulatou bání, jež se nad obcí tyčí", jak svého času prozpěvovali Svěrák s Uhlířem. Jistěže ironicky.
Tím to ale neskončilo. O proměnách české krajiny v posledních desetiletích, kdy se mnohé obce stávají pouhými noclehárnami, zásobujícími pracovní silou velké městské aglomerace. Ne všude dostal venkov stejně mocnou vizuální ránu, ale proměna se nevyhnula žádné zemi ani těm, které kolektivizaci zemědělství nikdy nezažily.
Od amerického Středozápadu až po sladkou Francii, všude najdete neklamné stopy „světa ztraceného obsahu“. Kdysi farmářská městečka a vesnice nabízela vše, co venkovská ekonomika a obyvatelé potřebovali: od obchodů, hospod a ubytování přes opravny aut a zemědělských strojů až po školy, ordinace lékařů, notáře a pohřební službu. Vesměs se našly i menší průmyslové podniky. Proč se všude stahují rolety, kam se poděl čilý ruch, kam odešli lidé? Zjednodušeně řečeno: mladí do měst, hlavně těch, které si dokázaly i v novém tisíciletí udržet konkurenceschopnost (tedy převážně větších aglomerací), staří na hřbitov.
Gumovky netáhnou
Stárnutí a vylidňování té části venkova, která se nestala noclehárnou měst, je téměř univerzálním fenoménem. Neklamné stopy zanechává v Severní Americe, stejně jako na severu Švédska, rozsáhlých oblastech Francie nebo Německa. Obzvlášť výrazně se projevuje v Ruské federaci.
Zkáza maloměst: Práce a život se odehrávají jinde
Velmi to souvisí s proměnou ekonomiky a obrovským růstem produktivity nejen v zemědělství, ale i v dalších odvětvích - od těžby surovin až po lesnictví a zpracování dřeva -, která dřív zaměstnávala mnohonásobek lidí a tvořila hospodářskou páteř venkova. Na začátku 20. století pracovalo v zemědělství asi 40 procent americké populace, o sto let později jen dvě procenta - a počet dále klesá. S jistým zpožděním se mechanizace většiny činností prosadila i v ostatních zemích.
V Česku se zaměstnanost v zemědělství snížila z necelých 570 tisíc lidí na konci éry socialistické zemědělské velkovýroby na pouhých 84 tisíc, tedy na necelá tři procenta celkové zaměstnanosti. To je asi tolik, co v USA na sklonku 80. let, tedy relativně nedávno. České zemědělství ovšem nesrovnatelně více než kdekoli jinde (s výjimkou Slovenska) závisí na nájemní pracovní síle zatížené odvody, nikoli na rodinných farmách, kde se na nějakou pracovní dobu nehledí a ekonomická motivace je naprosto odlišná. Zaměstnanci zemědělských podniků nemají většinou vůbec žádný podíl na celkovém majetku (družstva prošla transformací a jsou z nich obchodní společnosti se silně koncentrovaným vlastnictvím).
Naopak na rodinných farmách představuje hodnota půdy, staveb, strojů a hospodářských zvířat mnohonásobek ročního hotovostního toku farmy, což představuje silný ekonomický motiv, s nímž zaměstnavatel vyplácející mzdu zatíženou vysokými sociálními odvody nemůže ani náhodou soupeřit. To se zpětně promítá do struktury produkce, přičemž problém není jenom specializace na rostlinnou výrobu v několika komoditách, jež nejsou pracovně náročné, například obilnin nebo řepky.
Navzdory představám, že živočišná výroba na sebe váže větší zaměstnanost, si dnes moderní mléčné farmy vystačí s minimem pracovníků, totéž platí pro vepříny nebo velkochovy drůbeže.
Až přijdou bizoni
Venkovské oblasti, odkud se nedá za prací dojíždět do měst, se tak musejí vylidňovat, pokud se neobjeví pracovní příležitosti v alternativních oborech, které žijí z jiného substrátu. Mnohem více to platí pro velké země, kde na desítkách tisíc kilometrů čtverečních v podstatě neexistuje nic jiného než agrobyznys a nemá ho co nahradit. Průmysl už není ani zdaleka tím zaměstnavatelem, jímž býval, když dokázal odčerpávat lidi uvolňované zemědělstvím. To byla v západní Evropě éra předminulého století, nejpozději druhé poloviny toho minulého.
Všichni do Prahy: Na venkově se jen přespává
Průmyslové podniky, které nevytvářely bůhvíjakou přidanou hodnotu, se zhruba od přelomu 80. a 90. let dostaly na Západě pod silný globalizační tlak. Úplně jinak bude vypadat struktura osídlení tam, kde máte sice malé, ale mezinárodně vysoce konkurenceschopné, protože často extrémně specializované, podniky, což závidí některým spolkovým německým zemím celá Evropa. Transplantovat tento model v podstatě nejde, a to ani v samotném Německu. Tam, kde je dobrá dopravní infrastruktura, připadají v úvahu logistická centra. Cestovní ruch může být takovou alternativou v blízkosti měst, pokud zrovna nejde o nekonečné lány kukuřičných polí, nebo i ve vzdálenějších oblastech, které jsou skutečně turisticky vysoce atraktivní.
(Ne)existence alternativy a technologická změna určuje ekonomickou geografii i demografii v budoucnu. Pokud se nenajde nic, bude venkov pustnout a zarůstat, hospody zavírat a rolety obchodů stahovat. Polovina Francie má dnes průměrnou hustotu obyvatel menší než 30 lidí na kilometr čtvereční (u nás přibližně okres Prachatice) a najdete oblasti, kde žije v průměru deset lidí na kilometr čtvereční. Pro ty, kdo hledají klid, osamění a levná venkovská stavení, bude příležitostí více než dost.
Na americkém Středozápadě se periodicky oprašuje myšlenka „Buffalo Commons“, tedy návratu pozemků ve vylidněných okresech do přírodního stavu, v jakém byly tamní prérie před příchodem bílých přistěhovalců. Proces měl spočívat v tom, že pastviny by byly osety původními travinami, po jejich obnovení vysazeni bizoni a půda prodána agentuře pro správu federálních lesů US Forest Service. Samozřejmě se proti tomu zvedl odpor, ale počet lidských obyvatel setrvale klesá, zatímco počet bizonů stoupá. Jednou se dočkají.
