Moskva jedná s Gruzií, jako by chtěla narušit stabilitu kavkazského regionu
Vpředvečer všeobecných voleb v Gruzii, které proběhly 21. května, se napětí v gruzínsko-ruských vztazích dalo krájet. Tbilisi se podařilo dostat na pořad dne NATO, Organizace spojených národů a dalších mezinárodních orgánů otázku jednostranných kroků Moskvy vůči Abcházii, toho času v držení tamních separatistů. Moskvu gruzínské pikle pobouřily. Její ministr zahraničí Sergej Lavrov oznámil, že nepřipustí cizí vměšování do vnitřních záležitostí sousedního státu. Na provokativní posílení gruzínských pohraničních jednotek o 150 mužů odpovědělo Rusko navýšením svého ozbrojeného kontingentu o tisícovku vojáků a zrušilo režim ekonomických sankcí vůči Abcházii. Na námitku, že právě takové kroky striktně zapovídá dohoda Společenství nezávislých států (SNS) z roku 1994, reagovala Moskva nadurděným prohlášením, že ji nikdo nebude učit, jak má ochraňovat vlastní občany kdekoli na světě, a na just otevřela na vzbouřeném území zastupitelské úřady.
Světoví politici mezitím rozpačitě hledají na mapě zeměpisné reálie nevyslovitelných jmen: řeka Psou, Kodorská soutěska a tak dále. Lámou si hlavu nad tím, jaký může být konečný cíl řetězce značně zbrklých kroků Moskvy - ať už je to odchyt „špiona“, který prý štval Čečeny proti Rusku, zákaz dovozu gruzínského vína v Rusku velice ceněného nebo jednostranné přerušení leteckého a posléze i poštovního spojení mezi Moskvou a Tbilisi.
Základní kámen situačního puzzle je v tom, že Rusko stejně jako celé mezinárodní společenství svého času uznalo soudobý gruzínský stát v jeho historických hranicích včetně území Abcházie (a také Jižní Osetie). Všude na světě a na Kavkaze zejména historické hranice lze nějak zpochybnit. Kdo se kdy ke komu připojil, to jsou otázky, na něž se odpovědi ztrácejí v temnotách dějin. Do ruské říše vstupovala země po částech. Za kavkazských válek v polovině 19. století se Abcházci postavili na stranu muslimských horalů, povstalců imáma Šamila. A byli za to tvrdě potrestáni - carská armáda Abcházii prakticky vyčistila od původního etnika. Dodnes v sousedním Turecku a v dalších zemích Blízkého východu je pětkrát více Abcházců než v původní domovině. V letech před válkou z devadesátých let tvořili Abcházci jen sedmnáct procent obyvatel, něco přes 90 tisíc. Nyní jejich počet nepřevyšuje 60 tisíc. Zbytek odešel do Ruska poté, co moskevské úřady rozdaly všem Abcházcům ruské pasy a zavedly v republice rubl jako místní oběživo.
Dohoda SNS měla ukončit čtrnáctiměsíční krvavou válku. V tom tažení Abcházcům na oplátku pomohli islámští, především čečenští válečníci ze severokavkazských republik. Po vítězství se dobyté území stalo dějištěm masakru, jehož terčem byla gruzínská většina. Jen na fotbalovém stadionu města Suchumi bylo popraveno na šestnáct tisíc gruzínských civilistů. Počet gruzínských utečenců se odhaduje na půl milionu. Ekonomické sankce SNS měly donutit Abcházii umožnit gruzínským utečencům návrat do vlasti. Rusko, které jinde ve světě oroduje za návrat utečenců i po 60 letech, v tomto případě pokládá trvání na návratu Gruzínů za drzou provokaci.
V podivném kličkování lze obtížně vystopovat strategické cíle, jichž by velká země chtěla dosáhnout. V expertním společenství převládá názor, že by válka s Gruzií zájmy Ruska v regionu značně poškodila. Radikálně by změnila křehce rovnovážné poměry četných severokavkazských autonomií. Ani samo vojenské tažení by nemuselo vypadat jako procházka růžovou zahradou. Historie počítá na veletucty případy, kdy zdánlivě skvěle ozbrojené síly v boji neobstály. Současná gruzínská armáda je totiž naprosto nesrovnatelná s pestrými a neukázněnými jezdeckými bandami, které v roce 1992 vpadly do Abcházie a v roce 1993 potupeny vypadly. V posledních letech v Gruzii probíhá vojenská reforma, na Kavkaze nejmasivnější. Armáda složená z profesionálních vojáků není příliš početná - 32 tisíc mužů. Jsou však výborně připraveni ke specifickým podmínkám případného bojiště, které nesnese ani rozvinuté pěchotní jednotky, ani tanky. V Izraeli a v USA Gruzíni nakoupili zbrojní systémy, které ruská armáda nevlastní, o abchazské domobraně nemluvě. Zkrátka, válka by nebyla pro Moskvu ani tutová, ani bez krve. Příčiny zvýšené kremelské podrážděnosti někteří znalci hledají jinde. Olympijské Soči se totiž v poslední době stalo třetím hlavním městem Ruska, kde v rezidenci „Bočarova strouha“ rádi tráví odpočinek ruští prezidenti. Říčka Psou, dělící Rusko od Abcházie, protéká jen několik kilometrů od paláce. Kdyby se Abcházie znovu stala součástí Gruzie a ta vstoupila do NATO, nejbližší ležení potenciálního protivníka by se ocitlo v dohledu kremelských vůdců. To by jim jistě rušilo spaní. Teoreticky by nic nemělo ležet kremelským vůdcům natolik na srdci jako dlouhodobá stabilita výbušného kavkazského regionu. Prakticky však dělají všechno, aby se tento ideál vbrzku nenaplnil.
