Německo
Německem se žene vlna statisíců výpovědí. Důvodem jsou nová pravidla pro odvody z dosud nezdanitelných příjmů do výše 630 marek. Kdyby si spolková vláda chtěla proti sobě tolik lidí poštvat jiným způsobem, musela by snad zakázat grilování na zahradách a fotbal.
Utopí se Němci pod nánosem špíny? Okamžitě poté, co vstoupil v platnost nový 630markový zákon, třetina ze stovky zaměstnanců mnichovské úklidové firmy Weva ukončila pracovní poměr. „Další třetina odhodí košťata v okamžiku, kdy dostanou květnové vyúčtování mzdy, obává se majitel firmy Hans-Peter Valeri. V dopise kancléři, který ocitoval týdeník Stern, líčí fatální následky radikálních opatření Bonnu uvalených na provozovatele takzvaných malých zaměstnání. „Stavíme na dlouhodobých smlouvách, které byly uzavírány na základě starého práva. Zákazníci se zdráhají nést část zvýšených nákladů. Váš zákon je návodem na konkurs.
Změna postihne přivýdělky
Cílem kritizované novely zákona, uvedené v dubnu do života, bylo zarazit další tříštění pracovních míst na plný úvazek do výdělečně příznivějších a levných vedlejších zaměstnání, která se totiž, ačkoliv původně zamýšlená jako výjimka, stala v Německu jakýmsi pravidlem. Jelikož - kdo si z této činnosti přivydělal méně než 630 marek, zaznamenal si částku jako čistý výdělek. Daňový paušál odváděl za pracovníka zaměstnavatel, sociální pojištění neplatil nikdo.
Tuto výhodu si nyní zaměstnanec udrží pouze v situaci, že nízkovýdělečné zaměstnání bude jediným zdrojem jeho příjmů. S jednou změnou: zaměstnavatel už za něj nemusí platit dvaadvacetiprocentní daňový paušál, ale má povinnost odvádět dvanáct procent na důchodové a deset procent na zdravotní pojištění. Pracovníkovi takto vzniká, byť minimální, nárok na penzi. Její výši si může případný zájemce ještě pojistit tím, že si sám bude na důchodovou rentu připlácet.
Biti budou ale ti, kdo mají hlavní zaměstnání a chodí si po ránech, večerech či víkendech přilepšovat. Ti mají nově nařízeno danit svůj příjem, jako by šlo o přesčasové hodiny. V praxi to znamená, že zaměstnavatel i zaměstnanec odvedou ze mzdy ve výši 630 marek dohromady sociální kase více než sto marek a zůstatek si musí zaměstnanec zdanit. V extrémním případě tak tyto pomocné síly dostanou vyplacenu pouhou polovinu toho, nač byly až dosud zvyklé. Řešení sice existuje - daň by za ně mohla paušálně převzít firma, otázkou ovšem je, proč by to dělala: kvůli těmto srážkám by se jí výpomoc řádně prodražila.
Výpovědi ze vzteku
Miliony Němců nové pravidlo na trhu práce doslova rozlítilo. „Vztek je pochopitelný. Kdo je pilný a před nástupem do vlastní práce prodává noviny, roznáší po volných večerech pizzu nebo o víkendech obsluhuje za výčepem hosty, musí se cítit potrestán. A co je na tom sociálního, ptají se lidé, když stát zkasíruje zdravotní sestru, která v osobním volnu pracuje jako pečovatelka? Nebo policejního úředníka, který si vylepšuje příjem jako trenér ve fitness-centru? připomíná týdeník Stern.
Pochopitelná je také nevrlost podnikatelů. Pomocníky bylo až dosud možné zaměstnávat levně a bez byrokracie. Od prvního dubna musí tyto pracovní síly přihlašovat u zdravotních pokladen, evidovat jejich daňové karty a v případě jejich sociálních dávek rozlišovat, zda manžel/ka hodinově zaměstnávané osoby je či není úředník: pokud ano, odpadá zaměstnavateli úhrada zdravotního pojištění.
Dokonce i většina vládní SPD reptá, co že to vláda provedla. Mezitím po statisících utíkají pokladní a číšníci, uklízečky a trafikanti. Sportovní svazy přicházejí o trenéry, chóry o sbormistry. Taxikáři a hostinští vstupují do stávky. „Ze 630 marek mi zůstane jen 370, vypočítává šestatřicetiletý Dirk Benz. Při svém domovnickém místě u společnosti MAN vypomáhal ještě nedávno jiné domovní správě. Nyní tuto snahu vzdal.
Nejsou lidi (a nebudou)
„Chtěli jsme lidem pomoci, nechal se slyšet spolkový ministr práce Walter Riester (SPD). Avšak mnozí z pěti milionů, kteří si přilepšovali málo placenou prací, pochopili výpomoc kabinetu po svém - píle se nevyplácí. Hospodářskou nejistotu navíc podporuje od začátku roku platný zákon proti takzvané zdánlivě samostatné výdělečné činnosti, který má zabránit šíření samostatného podnikání na úkor počtu zaměstnaneckých míst (viz článek Hrozba pro tisíce).
Svaz provozovatelů čištění budov počítá s minimálně čtyřicetiprocentním odlivem pracovních sil. Hlavní svaz samostatných obchodů očekává, že zmizí 150 tisíc 630markových pracovních míst. Ti, kteří pomáhají s roznáškou tisku nebo v trafikách, dávají ve výpovědích najevo, že se jim pro tak málo peněz ani nevyplatí vstávat. A Ingrid Hartgesová ze svazu hotelů a restaurací má strach, že se bude muset obejít bez 200 000 pomocných číšníků a kuchařů, kteří nejspíš nenastoupí začátkem sezony.
Také mnohé spolky jsou závislé na zhruba jednom milionu spolupracovníků, kteří oblékají tepláky a věnují se mládeži. Mnozí už nyní nemají zájem. Ty velké - jako hamburský Turnenschaft HT 16 se 7500 členy - se cítí být postiženy oběma novými pracovními zákony zároveň.
Mnohé pilné včelky už reagovaly na zpřísněný režim tím, že se ponořily do stínové ekonomiky. „Zákon je téměř výzvou k práci načerno, zdůraznil ve Sternu hlavní obchodní vedoucí hamburské pohostinské živnosti Klaus Buske.
Stát utáhl oprátku
Neoddiskutovatelné je, že nový zákon rozšiřuje byrokracii a je útokem na jediné odvětví německé ekonomiky, které prožívá boom. Mnohá pracovní místa minimálně krátkodobě zaniknou, miliony lidí v zemi čeká nejistota. Postižena bude zrovna tak problematická skupina osob s malou či žádnou kvalifikací. A vládní úprava pravděpodobně skutečně nahraje zájmu o práci načerno. Tak soudí experti v německých médiích.
Nepopiratelné je i to, že v divokých debatách je ve hře mnoho pokrytectví. Sváry kolem 630markových zaměstnání byly částečně nažhaveny propagandou a lobbisty, kteří vyvolávali paniku. Ve skutečnosti jsou změny méně drtivé, než jak si mnoho zaměstnanců myslí a jak je prezentují zástupci jednotlivých oborů na veřejnosti. Na většinu z odhadovaných šesti milionů příležitostně zaměstnaných pracujících nebude mít nová norma žádný finanční dopad. Přinese jim jen běhání po úřadech a vyplňování formulářů.
Rozčilení nad novým zákonem je dílem způsobeno i zjištěním, že pryč jsou časy triků a mlžení. Nyní už není možné, aby lidé měli více nízkopříjmových zaměstnání, ze kterých by neplatili žádné sociální odvody; každý spolupracovník bude registrován. Rudozelený kabinet zmobilizoval obranyschopný sociální stát.
Šest milionů nepojištěných
Nejen expertům je už delší dobu známo, že se v hájemství státní ochrany nízkopříjmových zaměstnanců čile pohybovali podvodníci. Mnohé firmy vydávaly zaměstnance na plný úvazek za výpomoc. Výplatnice nezřídka obsahovaly jména dětí, starců nebo zemřelých. Svaz příjemců důchodového pojištění registroval v roce 1997 zhruba 1,75 milionu podezřelých případů.
Se stoupajícími sociálními výdaji rušili podnikatelé stálá místa. Takto se stali sociálně pojištění pracovníci v mnoha provozovnách, pohostinstvích nebo úklidových firmách vymřelým druhem.
Sociální dumping brázdil celým trhem práce. V konkurenci firem měli zaměstnavatelé, kteří v této hře nejeli a odváděli za své osazenstvo dávky, smůlu. Konkurence byla levnější, poctiví byli hloupí. Například úklid budov, který nyní křičí nejhlasitěji, přitom po léta vehementně požadoval likvidaci nízkopříjmových míst.
Trend je podle odborníků jasný: od začátku osmdesátých let stoupl počet sociálně nepojištěných pracovníků z jednoho a půl na šest milionů. Naopak počet pojištěných stále klesal - od roku 1992 ubylo v Německu 2,3 milionu takzvaných normálních míst. Takové pouštění žilou nemůže pochopitelně dlouhodobě vydržet žádný sociální systém. Čím vyšší je příspěvková zátěž zaměstnanců, tím silnější je odliv z područí sociálního pojištění. „A čím méně jich zůstane, tím je jejich břemeno větší. Stále vyšší počty důchodců, a tím vyšší výdaje zostřují problém - systém se bortí, připomínají znalci, které oslovil týdeník Der Spiegel.
To bylo jasné bývalému spolkovému kancléři Helmutu Kohlovi a jeho ministru práce Norbertu Blümovi stejně jako jejich dnešním nástupcům. Nemohli se pouze prosadit vůči svému koaličními partnerovi FDP. Před erozí sociálního státu varoval Blüm pravidelně. „Není přece možné, aby se stále větší počet zaměstnanců vyhýbal pojišťovací povinnosti, stěžoval si v roce 1997 ve Sternu frakční šéf CDU/CSU Wolgang Schäuble. A loni v září hřímal kancléř Kohl v podnikatelském magazínu Impulse: „Kdo věří, že by toto zneužívání mohlo pokračovat, je na omylu.
Kabinet podcenil občany
Kancléř Schröder učinil z reformy zásadní věc, ale nespokojenost voličů neodhadl. Z jejich pohledu neplatí, že se nepatrně zlepší starobní zabezpečení málo pracujících žen. Mnohem zřetelnějším se však stal odpor obyvatelstva vůči daním a chabá důvěra mládeže v sociální pojištění.
Záměr nastupujícího kabinetu se evidentně zvrtl: místo předpokládaného vytvoření plnohodnotných pracovních příležitostí zavládla po celé zemi velká poptávka po pomocnících na několik hodin nárazové práce. „Neboť plnohodnotná pracovní místa nelze v některých branžích v žádném případě vytvořit, upozorňuje obchodní vedoucí svazu bavorských novinových vydavatelů Dietmar Ahrndsen.
Záplava vypovídání pracovních smluv alarmuje ministerského předsedu Severního Porýní-Vestfálska Wolganga Clementa (SPD). Společně se saským premiérem Kurtem Biedenkopfem (CDU) zadal se souhlasem kancléřského úřadu podnikatelskému poradenství Kienbaum za úkol, aby prozkoumalo následky nového 630markového zákona a normy o zdánlivé samostatnosti. Nejpozději za šest měsíců by měly být k dispozici výsledky, které by se mohly stát podnětem k případným korekturám. Také dolnosaský ministr hospodářství Peter Fischer (SPD) soudí: „Je jasné, že to takto nemůže zůstat.
Reforma má jistě své nespravedlnosti: pracující žena milionáře nemusí platit žádné daně, kdežto žena-samoživitelka, která je půl dne v řádném zaměstnání a o víkendu si přivydělává jako číšnice, bude zkasírována. Rozhodující je ovšem otázka pracovních míst. Seriózní odhady o dopadech zákona na trh práce neexistují. Prezident německého průmyslového a obchodního sněmu Peter Stihl nicméně očekává úbytek asi 700 000 pracovních příležitostí.
Zaměstnavatelé zabrali i chytračí
Aby byly těžkosti překonány, zvyšují zaměstnavatelé dosavadní nízké mzdy. Média uvádějí hned několik příkladů: Síť rychlého občerstvení Burger King chce například v určitých případech zvýšit hodinový příjem. Také čistící služby, jako jsou Piepenbrock, přemýšlejí o tom, jak si udržet spolupracovníky se stálým zaměstnáním, a to vytvořením jiného atraktivního hlavního místa.
Recept dalších firem na mezeru, kterou po sobě zanechali zběhlí spolupracovníci, zní následovně: sociálně pojištěné síly na krátkodobý nebo úplný úvazek. V Mnichově přislíbilo v průzkumu Průmyslové a obchodní komory patnáct procent podniků, že zavede nová místa, pokud se jejich spolupracovníci nevrátí. Kolínský úklidový podnikatel Valentin Wieprecht, jehož 6500 zaměstnanců pracovalo na úrovni 630 marek, sází také na pojištěné síly. A frankfurtskému kinu a restauraci „Orfeos Erben sice utekla polovina pomocníků, ale přiměla podnik k novému přístupu: začal se více starat o personál.
To jsou ovšem výjimky. Chytřejí podnikatelé oslovují žáky a studenty, za které opět nemusí platit žádné sociální pojištění. „Může to vést k nezdravé zaměstnanosti mládeže, varovala v Der Spieglu odbornice na ženskou politiku Gisela Breilová. Sama je však přesvědčena, že klady provedených změn převažují nad zápory. „Skončí nespravedlnost, zmizí mezery v zákoně. A málo vydělávající konečně budou mít lepší starobní zabezpečení, tvrdí.
To je však marginálie, oponují experti. Protože ten, kdo pracuje rok s výdělkem do 630 marek, má jako pětašedesátiletý nárok na měsíční důchod ve výši 4,17 marek. Třicet let nízkovýdělečného zaměstnání pak vynese zhruba 125 marek penze.
