Menu Zavřít

Tanec mezi lahvemi

27. 7. 2007
Autor: Euro.cz

Kolem „petek“ a nápojových plechovek zuří spor

PET lahve a pivní plechovky by se brzy měly stát předmětem zálohování, aby nemohly uniknout recyklaci. Nápad však přichází v době, kdy se v Česku konečně vžil dobrovolný systém třídění obalových odpadů a většina subjektů, jichž se to týká, o změnu nestojí. Zatím se o ni hádají jen dvě hrstky zainteresovaných, ale v rozhodném okamžiku se výsledek pře začne dotýkat každého z nás. Ono jen málokomu je jedno, bude-li použité PET lahve dobrovolně nosit vyšlapaným chodníčkem k nejbližšímu žlutému kontejneru na sběr plastů, nebo je muset vracet zpátky do obchodu. Občanovi sice i potom zůstane možnost volby odložit PET láhev do kontejneru, žlutého, ba i šedého, jehož obsah poputuje do spalovny. Dokonce si ji bude moci v rozporu se zdravým rozumem přiložit do kamínek nebo nezákonně odhodit v lese - vším tím však přijde o zaplacenou zálohu. To si asi dovolí jen málokdo z nás, a navíc pouze občas.

Zmatení jazyků.

Mnozí žijí v představě, že se nově zavedené zálohované obaly tím pádem začnou znovu plnit. Zkuste však znovu naplnit pivní plechovku! Ale ani „petka“ v podobě, v jaké si vydobyla místo na našem trhu, není znovu naplnitelná. Toto by tedy byl jiný typ zálohy, než jaký známe u pivních lahví. V odborné terminologii se označuje jako „záloha jednocestného obalu“. Ten, když se v obchodě vrátí, bude okamžitě po vyplacení zálohy znehodnocen nebo se na něm alespoň zničí kontrolní identifikační znaky. Na rozdíl od skleněné pivní lahve, která se do oběhu vrací třeba padesátkrát, se v tomto případě záloha vyplácí za kus momentálně nepoužitelné hmoty.
Když se PET lahve objevily, recyklátoři si s nimi nevěděli rady. Hrozilo, že plastové lahve postupně zamoří zeměkouli. Brzy se však z nich stala velmi vyhledávaná surovina pro řadu textilních výrobků, a nedávno dokonce začaly sloužit i k výrobě nových „petek“. Dobrovolným sběrem do žlutých kontejnerů se však k recyklaci vrací o trochu méně než polovina vyexpedovaných PET obalů. Druhá polovina „petek“ tedy dále zamořuje životní prostředí, přestože nasbírané množství domácí poptávce nestačí a čeští zpracovatelé musejí tuto druhotnou surovinu ještě dovážet. Reformátoři z ministerstva životního prostředí očekávají, že se po zavedení záloh bude z domácností vracet téměř celá várka vyexpedovaných PET obalů.

Zapeklité souvislosti.

Dobrovolnický žlutý kontejner z nás učinil evropské rekordmany. Liknaví Češi dohonili důkladné Němce v hromadném sběru všech druhů plastů. (Nesbírá se PVC, někde ani pěnový polystyren.) Tady i v Německu se k dalšímu zpracování vrací 45 procent plastových obalů. Daleko za Českem a Německem pokulhávají například Finsko a Dánsko s patnácti či Švédsko s 25 procenty. Také Evropská unie jako celek má z domácích odpadků výtěžnost pouhých 25 procent plastových obalů. Česká reforma se zálohováním nevratných obalů však může dosavadní způsob sběru ohrozit. Objemné PET lahve jsou motorem pro dosavadní třídění, a kdyby s nimi lidé museli do obchodu, někteří experti se obávají, že si kvůli kelímkům od jogurtu či pytlíkům od pečiva ke žlutému kontejneru už cestu nenajdou.

Stoprocentní lákadlo.

„Systém dobrovolného sběru druhotných surovin je v Česku velmi dobře využíván, ale při sběru PET lahví se už blíží své mezi dosažitelnosti. Jít výše by znamenalo investovat vysoké náklady do přesvědčování lidí, kteří se z nějakého důvodu dosud k recyklaci nepřipojili. Ani tak není jistota vysokého nárůstu recyklace PET lahví. Rozhlédneme-li se po světě, vidíme, že všechny země, které se rozhodly pro zálohový systém, dosahují vyšší míry recyklace s nižšími náklady,“ argumentuje vedoucí poradců ministra životního prostředí Daniel Vondrouš.
Vondrouš ukazuje přehled, sestavený slovenskou odnoží mezinárodního hnutí Přátelé Země, podle nějž například Švédsko tímto způsobem docílilo návratnosti 86 procent PET lahví a stejného množství nápojových plechovek uvedených na trh. Ve Finsku se nazpět nasbírá dokonce 98 procent prodaných plechovek s nápoji. V Norsku zaznamenaly „petky“ návratnost 80 a plechovky 93 procent. Deset zálohujících států v USA docílilo počtu 490 recyklovaných obalů na obyvatele. Ostatních čtyřicet nezálohujících států pouhých 191 recyklovaných obalů. Ekologické Rakousko tím, že nepřistoupilo k zálohovacímu systému, klasicky vysbírá pouze 36 až 38 procent PET obalů ročně, Slovensko jen 30 procent, nezálohující státy USA 28 procent. Ze srovnání s nimi Česko opět vychází se značnou převahou. Proti posledním zveřejněným oficiálním výsledkům z roku 2004 předpokládají slovenští Přátelé Země další očekávaný nárůst české recyklace na 52 procent „petek“. Toto další prvenství ČR Vondrouše přesto neuspokojuje. Je unesen vidinou takřka stoprocentní návratnosti zálohovaného systému.
Od změny zároveň očekává, že vyrovná podmínky ekologické odpovědnosti na trhu mezi opakovaně využívanými a jednorázovými obaly, získá vysoce kvalitní surovinu a sníží znečištění životního prostředí pohozenými odpady.

Z jiného úhlu.

„Připouštím, že ze 60 tisíc tun PET lahví expedovaných na náš trh se polovina nerecykluje. Stojí však za to kvůli oněm 30 tisícům nevyužitých tun vybudovat vedlejší zálohový systém? Považuji to za neúčinné a neefektivní, vždyť jde jen o pouhých šest váhových procent z celkového půl milionu tun různých surovin, které u nás celkem pro recyklaci vytřídíme z komunálního obalového odpadu,“ oponuje Vondroušově argumentaci Jan Bláha, tajemník Českého průmyslového sdružení pro obaly a životní prostředí (CICPEN).
V odhadu, co by to stálo, se Bláha opírá o studii Institutu pro strukturální politiku (IREAS), kterou si dala zpracovat předchozí garnitura na ministerstvu životního prostředí, ale k níž se ta současná nechce znát.
„Podle našich údajů, které se se studií IREAS zhruba shodují, by tímto způsobem vyšla vytříděná tuna na 150 tisíc korun,“ nelíbí se Bláhovi, který má k dispozici údaj autorizované společnosti EkoKom, že současné náklady na vytřídění tuny „petek“ jsou osm tisíc korun. „Kdyby se více než čtyřmiliardová částka, kterou bude třeba vložit do zálohového systému, poskytla na veřejně prospěšné práce, příroda se zbaví nejen PET lahví, ale veškerého nepořádku. V příkopech se nebude nic povalovat,“ myslí si Bláha.

Nejen výdaje.

Studie IREAS se těší mnohem větší důvěře u oponentů zálohování než na ministerstvu. Když ji tisková zpráva ministerstva bez důkladnější argumentace obvinila, že vychází z neúplných, či dokonce chybných předpokladů a že z ní vyplývá několikanásobné nadhodnocení nákladů na technická opatření zálohového systému a neobjektivní tvrzení o jeho vysokých nákladech, dala tím najevo tendenci opět něco co nejrychleji zřídit, ať si o tom myslí kdokoli a cokoli. Diskuse ještě nezačala a už tu proti sobě stojí hotové postoje, založené na všemožném, jen ne na doloženém poznání stavu věci.
Ministrův poradce Vondrouš ovšem upozorňuje, že oponenti systému zálohování neustále argumentují jeho nákladovostí a zapomínají, že má i svoje příjmy. Tím prvním je především výnos z prodeje druhotné suroviny. Druhý příjem je z opačného pólu systému - z nevyzvednutých záloh. Nikdy se nevrátí všechny lahve, některé přese všechno skončí v příkopě, u jiných uživatel poškodí kontrolní znaky a automat je vyplivne a nezaplatí. Systém nepřijme žádnou zahraniční láhev, která nebyla prodána na našem trhu a nebyla zatížena naší zálohou. Na druhé straně se vyúčtování nikdy nedočkají naše lahve vyvezené do zahraničí a nevyzvednutá záloha se stane příjmovou položkou.
Třetím příjmem musí být podle Vondrouše dorovnání nákladů ze strany výrobců obalů a jejich plničů. Zavedení povinných záloh nejspíše způsobí rozpad dosavadní organizace třídění a recyklace obalových materiálů na dva systémy zcela odlišných konstrukcí. Výrobci a plniči „petek“ či plechovek by se za nových okolností museli uvolnit ze vztahů s autorizovanou obalovou společností EKO-KOM a přijmout účast na financování nového systému, určenému k zálohování jejich obalů, zejména PET lahví či plechovek a nejspíše i jednocestných skleněných lahví, které jsou až dosud bez zálohy.
„Současný stav je nefér,“ tvrdí Vondrou. A dokládá: „Pivovary a další plniči opakovaně naplňovaných skleněných lahví finančně ručí za sto procent užívaných obalů. A přitom část nápojového průmyslu orientovaného na PET láhve či plechovky nese odpovědnost jen za polovinu své produkce obalů.“

Vnitřní sebeobrana.

Obavy z nespravedlivého postavení se kupodivu neozývají ze strany pivovarů, kterým dlouholetá praxe věčného koloběhu lahví nedělá potíže, a konzumentům dokonce přináší potěšení. Obavy vyjadřují ti, na něž se snáší nová „jednocestná“ záloha. Výkonný tajemník Svazu výrobců nealko nápojů Zdeněk Huml protestuje, že by navrhovaná záloha vytvořila tvrdé nerovné obchodní podmínky přímo mezi členy svazu. Perlivé nápoje nesmějí do obalů z papíru, kombinovaného s plastovou a hliníkovou fólií, a plní se tedy do PET lahví. Jejich výrobci by se trápili, protože by se jim zvýšily náklady na etikety, skladování a dopravu. Zato výrobci džusů balených do tetrapaku by byli za vodou. „Přitom jsem neslyšel žádný argument, že by změna systému měla vést k lepším výsledkům,“ zlobí se Huml. A dodává: „Plniči do nezálohovaných obalů by byli zvýhodněni. Nápoje v zálohovaných obalech by byly dražší, což by snížilo spotřebu nealko a mohlo vést až k zavírání provozoven malých výrobců.“
Nedůvěru ke změně má i Potravinářská komora. Její zástupkyně Markéta Chýlková upozorňuje, že zavedení zálohy by bylo velice problematické z legislativního hlediska a vyžádalo by si množství změn v zákonech. „Vtažení obchodní sítě do nakládání s odpadem by bylo velmi nešťastné a naráželo by na hygienické a zdravotní předpisy,“ myslí si Chýlková a zdůrazňuje, že záměr ministerstva životního prostředí zhorší veškeré podmínky sběru potravinářských obalů. „Zavedení systému záloh na nevratné plastové lahve by si vyžádalo investice desítek miliard korun a v konečném důsledku by mělo negativní dopad především na spotřebitele a obchod, což by mohlo vést až k významnému omezení nabídky a kvality služeb nabízených zejména malými prodejci,“ říká Chýlková.
Stojí za zamyšlení, že nejméně chuti do zálohování mají ti, na nichž má systém stát včetně obalové asociace SYBA a Českého průmyslového sdružení pro obaly a životní prostředí (CICPEN). S nesouhlasným dopisem se na ministra životního prostředí Martina Bursíka obrátilo i Sdružení měst a obcí Plzeňského kraje.

Hledání vzoru.

Poradce Daniela Vondrouše široký odpor vůči snaze zavést zálohování i na nevratné obaly nijak nepřekvapuje. „Zástupci obalové asociace a sdružení pro obaly by byli hloupí, kdyby se nebránili. Firmám, které zastupují, totiž vzroste odpovědnost za odpad, který produkují, a s ním samozřejmě podstatně stoupnou i jejich náklady,“ vysvětluje Vondrouš.
Obaloví odborníci ovšem měli dost na očích, s jakým tápáním se rodil zálohový systém v Německu. Přestože česká výchozí pozice velmi připomíná vyspělý stav třídění a recyklace v Německu, s nímž zavedení záloh dost zamíchalo, Vondrouš německou inspiraci upozaďuje a za vzor považuje skandinávskou tradici. Přímým vzorem má být Švédsko.
Ve Skandinávii zálohový systém vskutku už léta dobře funguje. Tamější recyklace ovšem byla už od počátku takto nastavena a třídění a sběr ostatních plastů tu nikdo neřeší. Shoří ve spalovnách. Švédům, Finům a Dánům to takto plně postačuje, protože zálohový systém evropským požadavkům na míru třídění zatím stačí. V evropských tabulkách o míře recyklace obalových plastů však tyto země za Českem pokulhávají. Nezbývá nám než se stále poměřovat s Německem. A když Česko přistoupí k zálohování, nemělo by opakovat jeho chyby.

MM25_AI

Všehoschopná surovina.

Ostatně z Německa k nám k dalšímu zpracování často přicházejí i sesbírané „petky“. Mezi našimi zpracovateli panují velké obavy ze suroviny, kterou produkují výkupní automaty.
To nejsou automaty známé z výkupu pivních lahví. Tyto jsou nastaveny tak, aby vyplatily zálohu a obal zlikvidovaly, aby se nemohl podvodně vrátit znovu do systému. Obecně se soudí, že automat ho rozemele na vločky. Protože stejný automat zpracovává nejen „petky“, ale i ocelové a hliníkové plechovky, českým zpracovatelům PET lahví při té představě naskakuje husí kůže.
Náš největší zpracovatel této suroviny Silon v Plané nad Lužnicí má skutečně s obaly přicházejícími v současnosti z Německa špatné zkušenosti. Dle sdělení Jaroslava Lavičky z tohoto podniku jsou o třídu horší než dříve. Proto se i Silon staví proti záměru zálohování PET lahví.
Luděk Jošt z firmy Re - Plast design si však naopak nemůže kvalitu z německých automatů vynachválit. Nemá prý problém automaticky separovat kovy. A „petky“ jsou podle něho čistší než ze sběrných kontejnerů, kde se mezi PET lahve občas přimotá i ta z PVC, která celou paletu dokáže znehodnotit.
Co jiného než stav druhotné suroviny by měl být jedním z nejdůležitějších kriterií pro způsob třídění? Ani v tom však není vůbec jasno. Záměr zálohovat by se měl stát předmětem rozsáhlé diskuse. Jenže právě ta úplně ustala a nahradilo ji vzájemné překřikování ze zákopů.

ČR na špici Teprve ve srovnání s evropskou pětadvacítkou i s unijním průměrem doceníme úsilí, které dovedlo Česko na špici třídění plastových odpadů. Ani v celkové recyklaci si Česko nevede špatně. Náš pohled by však měl v obou grafech ulpět na výsledky zemí, s nimiž se poměřujeme v úvahách o zavádění zálohovaného systému na sběr PET lahví. Všechny severské země recyklují podstatně méně plastových obalových odpadů než Česko. Česká výjimečnost Ve sběru plastů vyrovnalo Česko několikaletý německý náskok a obě země nemají v Evropě konkurenci. Na českou výjimečnost, která bůhvíproč prochází bez povšimnutí, upozorňuje ukazatel, jenž zaznamenává, kolik recyklovatelných plastů ukládáme kvůli nedostatečnému vytřiďování na skládky, nebo spalujeme ve spalovnách. Je to pouhých 9,8 kilogramu na osobu za celý rok. Němci do těchto likvidačních provozů posílají o téměř 50 procent více plastů, 15,2 kilogramu na osobu, a další země, například Rakousko, Belgie, Finsko a Švédsko, kolem této hodnoty oscilují. Přitom Evropská unie jako celek zbůhdarma odstraňuje každý rok bez dalšího využití skoro 22 kilogramů na Evropana.

  • Našli jste v článku chybu?