V taktice Jiřího Paroubka převládlo střídání nemilosrdného nátlaku a ochoty k ústupkům
ČSSD potvrzuje vedení a v posledních třech měsících vykazuje v žebříčku stranických preferencí přízeň okolo 78 procent obyvatel České republiky, konstatuje lednové šetření STEM. Kdyby se nyní konaly volby do sněmovny, hypoteticky by Paroubkova strana získala sto, čili polovinu všech mandátů. S komunisty by v ní dala snadno dohromady ústavní většinu. Kdyby si však s nimi ČSSD nechtěla zadat a spokojila se s prostou, nicméně pro fungování pevné vlády dostatečnou většinou, stačilo by jí koalovat s několika lidoveckými, zelenými či jinými nelevicovými poslanci. Pro ODS s patnáctibodovou ztrátou za ČSSD je to nehezká vyhlídka a pro současnou koalici, jíž volební prognóza přisuzuje 78 mandátů, jakbysmet. Obdobné trendy vykazují i zjištění konkurenčního CVVM, a proto se koaliční strany nemají nač vymlouvat a šéf ČSSD může být naopak pln nadějí.
Nadějí, nikoli jistoty! Atakuje-li Jiří Paroubek a ČSSD 40procentní laťku volebního zisku, dokazuje to, že se strana pod jeho vedením doširoka rozkročila. Její voličské zázemí se rozprostírá od liberálních, ideologicky nezformovaných „středových“ intelektuálů až po levicové humanisty, sociální snílky a radikály včetně těch, jimž Miloš Zeman říkával „zdivočelí sociální demokraté“ a přetáhl je kdysi populistickým, kvazipravicovým Sládkovým republikánům. Aby vyhověl takovému širokému vějíři potenciálních voličů, musí Paroubek mistrovsky tancovat mezi vejci a sem tam zařadit i trojitého rittbergera. Čím snad lze zaujmout „středového“, ideologicky indiferentního příznivce, to nezabere u radikálů, o něž se ČSSD přetahuje s KSČM. Pro lídra ČSSD však není snadné produkovat mix sofistikovaných idejí a kopanců nepřátelům a zachovat přitom sobě i straně elementární důvěryhodnost. Ztráta přízně části liberálů, anebo hartusících radikálů, případně obou skupin, kdyby byla ČSSD příliš krotká a bezvýrazná, by však byla fatální. Z dnešních 38 procent preferencí a prognózované stovky mandátů by ČSSD část ztratila a z „triumfu nad nepřítelem“ by nebylo nic. Otázkou otázek je, vydrží-li ČSSD s dechem a své příznivce nepoztrácí.
Záleží to především na Paroubkovi. Jiného, přibližně stejně schopného kormidelníka totiž strana nemá. Zatímco ve volbách do sněmovny v červnu 1998 ČSSD pod Zemanovým vedením zvítězila s 32,3 procenty hlasů, ODS stačilo jen několik měsíců, aby ji v preferencích předstihla. Pod Paroubkovým vedením ČSSD v červnu 2006 volby těsně prohrála, ale po necelém roce už byla v čele stranických preferencí a náskok před ODS stále zvětšovala. Až se ustálil na zhruba patnácti procentech. Loni na podzim pak zvítězila v krajských a senátních volbách s výsledkem, který nikdo neočekával. Od té doby se uskutečnila tři kola výzkumů stranických preferencí a nic nenasvědčuje tomu, že by ČSSD začali její příznivci jako po Zemanově úspěchu opouštět. Proč? Inu není u moci ani obtěžkána „opoziční smlouvou“ a Paroubek je na rozdíl od Zemana způsobilý příznivce straně získávat, a nikoli zahánět.
Vnitřní krize koaličních stran a celková slabost Topolánkovy vlády mu roli opozičního lídra usnadňují. Vláda dosud nepředložila natolik konkrétní a ucelený koncept prevence hospodářské recese, aby Paroubek musel nabídnout něco festovnějšího než Plán ČSSD proti krizi. Premiér Mirek Topolánek sice podepsal Lisabonskou smlouvu, leč její ratifikaci blokuje ODS, vážíc ji na schválení amerického radaru v Brdech, s nímž však má problém i část koaličních poslanců. Paroubkovi, ohánějícímu se průzkumy veřejného mínění, to umožňuje licitovat – přimhouřit oko nad radarem protiúčetem za schválení Lisabonu, omezení „Julínkových“ zdravotnických poplatků a také účasti českých vojáků v zahraničních misích v Iráku a Afghánistánu. Co se misí týče, po zarputilém Paroubkově ne a ne a ne! dostali poslanci ČSSD od předsednictva volnost při hlasování. Na jeho rukách tedy neulpí krev českých vojáků, jak ho preventivně obvinil ministr vnitra Ivan Langer, za což byl Lidovým domem znectěn a vyvržen z vlády.
Ze střídání nemilosrdného nátlaku a ochoty k ústupkům se v poslední době stala nejpoužívanější zbraň v Paroubkově taktickém arzenálu. V kombinaci s teď už pravidelným vyhrožováním vládě, že při příštím hlasování o nedůvěře najisto padne, se Paroubek nejspíš propracuje i k rámcové dohodě s ODS pro období českého předsednictví EU, jež by mu umožnila nahlížet vládě pod pokličku ještě dříve, než se po volbách případně stane premiérem. Našlápnuto má tím směrem docela dobře a bojuje urputně. Leč pozor! V zápalu boje se může přihodit přešlap. Stačí jedna neomalená hrubost a „středový liberál“ vezme ČSSD „roha“. Anebo nějaké to „hraběcí“ pukrle a „levičáčtí protestanti“ zběhnou ke KSČM. Jestliže však Paroubek velkou chybu neudělá a koalici bude sice kritizovat, ale pokud možno nic víc, ve Strakovce jeho buldozer asi nakonec zaparkuje.
