Úžasná myšlenka využívat v automobilových motorech místo benzinu a nafty biopaliva se se zaváděním povinných kvót a se vznikem globálního trhu s těmito komoditami začala hroutit. Při současném způsobu využití se totiž čím dál více vytrácí původní smysl, proč biopaliva vůbec zavádět. Plantážní velkovýroba se neobejde bez energeticky náročných pesticidů a umělých hnojiv, spoustu energie spotřebuje i přeměna rostlin na produkty vhodné k přimíchávání do pohonných hmot a velkým požíračem fosilní nafty je i dlouhá přeprava, zejména mezi kontinenty. Takto využívaná biopaliva už dávno nejsou uhlíkově neutrální. Jak to dokládali jejich propagátoři, když oxid uhličitý, vypuštěný při spalování, položili na misku vah proti tomu, který rostlina za svůj život spotřebovala při fotosyntéze. Zaručená není ani příznivá energetická bilance. A tak jediné, co je na automobilových biopalivech jisté, jsou státní dotace.
Přiškrcením ropného kohoutu však dodali evropským biopalivům další, tentokrát nezpochybnitelný rozměr muži z Kremlu: biopaliva snižují závislost Evropy na dodávkách ropy z politicky nejistých zemí. Nevadí, že jen symbolicky.
Když pak drahá ropa a následné zásobovací spekulace vyvolaly zdražení potravin, obviněna byla biopaliva. V Česku například zcela bezúhonná, protože do té doby tu nebylo na biolíh přepáleno ani jediné zrníčko obilí. Vyráběl jen lihovar na řepu, které je po ztrátě českých kvót na výrobu cukru nadbytek. Nicméně vinu už z biopaliv nikdo nesejmul. Z globálního pohledu ovšem spravedlivě, protože biopaliva prohloubila chudobu méně rozvinutých zemí třetího světa. Také škody na přírodě jsou po nově zakládaných plantážích v chudých zemích nevratné. Nahlodáni vývojem kolem biopaliv jsou i evropští politici a úředníci, kteří do té doby prosazovali vysoké pevné kvóty. Dnes, tváří v tvář biopalivové devastaci rozlehlých jihoamerických či asijských území, uvažují o jejich snížení.
Nepoznamenána pochybnostmi k postupu velkoproducentů biopaliv zůstala však poradenská firma Ernst & Young. Podnikatelům v oboru nabízí žebříček TOP 15, seřazený podle atraktivity zemí pro investice v oblasti biopaliv. A showbyznysovým způsobem ho také komentuje: „Brazílie předstihla Spojené státy a stala se nejatraktivnější zemí pro investice do biopaliv.“ Ředitel obnovitelných zdrojů této společnosti Jonathan Johns zřejmě na rozdíl od českých školáků nikdy neslyšel o tvrdě postupující devastaci brazilských deštných pralesů. Obdivuje brazilský exportní potenciál směřující na velké trhy do USA, Indie a dalších zámořských zemí. A chválí místní investice, které tu mezinárodní expanzi podporují.
Jenže této mezinárodní expanzi předchází expanze domácí – s pilami a ohněm do nejhodnotnějších lesů na světě. Je to absurdní, když si pan ředitel kdesi v centrále Ernst & Young odškrtává body za dokonalou brazilskou infrastrukturu biopaliv (94 bodů ze 100 možných) a v zemi hoří prales, který v dané chvíli vyexpeduje do ovzduší víc skleníkového plynu, než ušetří brazilská biopaliva rozvážená do celého světa.
Ale proč by si pan ředitel dělal starosti, když ani brazilští politici neberou v potaz odpovědnost, jakou mají vůči lidstvu za ochranu Amazonie. Vůbec ji nezahrnují do svých úvah. Když brazilský exministr zemědělství Roberto Rodrigues vystoupil na obranu biopaliv, Amazonii přehlédl a argumentoval, že rozvoj plantáží s biopalivy nebránil v rekordní výrobě hovězího masa. Nepozastavil se ani nad tím, že velkoproducenti vytlačili z trhu drobné zemědělce, kteří tím pádem přišli nejen o maso, ale i o skromnější obživu svých rodin. O to kuriózněji v této souvislosti vyznívá, že brazilský prezident Luiz Inácio Lula da Silva označil v OSN přehlížení pozitivních efektů výroby biopaliv do pohonných hmot za zločin proti lidskosti.
Svět biopaliv je vzhůru nohama. Zločinem na občanech naopak je, že státy připlácejí na obchod s produkty, které nemohou plnit zamýšlenou funkci. Jaká asi může být emisní bilance paliv vypěstovaných na místě vypáleného lesa, vyrobených nejnešetrnějším možným způsobem a přepravených až z druhého konce světa? To by teprve byl zajímavý TOP 15.
Popis pod foto:
Virtuální ochrana klimatu. Atlantické pralesy v Brazílii jsou v troskách, na řadě je Amazonie.
ČLÁNKY DO MAILU