Přestože se ve státním rozpočtu hraje s obrovskými, stamiliardovými sumami, bezmála osmdesát procent výdajů (takzvané mandatorní výdaje) je předurčeno existujícími zákony a vláda je prostě uskutečnit musí. Není to tedy tak, že by celá suma peněz byla hračkou v rukou ministrů. Skutečnost je spíše taková, že i v rámci jednobarevné vlády dochází mezi ministerstvy k tahanicím o objem peněz, jenž po naplnění mandatorních výdajů ještě zbývá.
Faktor času.
Kromě komplikovanosti struktury rozpočtu ale existují při jeho sestavování i jiné problémy - například časové. Práce na rozpočtovém návrhu pro následující rok končí na ministerstvu financí v průběhu třetího čtvrtletí roku předchozí ho, hned poté je návrh odeslán do vlády. Východiskem jsou mimo jiné odhady vývoje klíčových ekonomických veličin pro nadcházející rok, kterými ministerstvo disponuje zhruba v červenci. Pokud se odhady minou s realitou, rozpočtové saldo se nena plní a rozdíly se projeví jak na příjmové, tak na výdajové straně. Pozdější korekce predikcí lze totiž v návrhu rozpočtu reflektovat jen velmi obtížně. Roky 1997 a 1998, kdy byly odhady příliš optimistické ohledně růstu HDP a vývoje n a trhu práce, jsou příkladem par excellence.
Totéž platí o rozpočtu pro rok 1999, kdy makroekonomickým východiskem byla prognóza ministerstva financí vycházející z údajů o vývoji ekonomiky známých ke 30. červnu 1998, tedy v době, kdy ještě panoval alespoň mírný optimismus. Původní návrh rozpočtu pro rok 2000 byl makroekonomicky založen na prognóze ministerstva financí z poloviny července 1999. Poslední úpravy pak byly učiněny v září. P okud jsme tedy nyní ohledně výhledů české ekonomiky všichni o něco chytřejší, ve skladbě rozpočtu se to už neprojeví.
Zásadní řešení.
Role mandatorních výdajů v rozpočtu napovídá, že řešení problémů s deficitem musí jít cestou jejich omezení, což se neobejde beze změn příslušných zákonů. I samotné ministerstvo financí konstatovalo, že při dlouhodobém neře šení tohoto problému se jednou může naplnit černý scénář, kdy mandatorní položky zaplní veškerou výdajovou stránku, ale rozpočet bude stejně vykazovat deficit.
Původní představy o rozpočtu na rok 2000 počítaly s tím, že náklady na transfery a sociální dávky stoupnou o devět procent - zhruba třiadvacet miliard korun - na téměř 270 miliard. Představme si, kdyby tyto výdaje - z valné části mandatorní - naopak klesly, třeba o dvacet miliard. Úvahy o rozpočtovém deficitu by se pak vedly v nižší rovině a tato nižší rovina by měla perspektivu i do budoucna. Toho ovšem nelze dosáhnout pravidelnými hádkami v Parlamentu, ale koncepční prací nad novelizací celé řady zákonů, především těch , které se týkají sociálních transferů a penzijní reformy. Přičemž takovéto strukturální změny by měly být zaštítěny širokým politickým konsenzem, neboť jde - minimálně krátkodobě - o kroky velmi nepopulární.
Úspory lze pochopitelně hledat také v běžných výdajích jednotlivých ministerstev. V rámci přípravy rozpočtu na rok 2000 se o to pokoušelo ministerstvo financí. Jeho záměr zkrátit běžné výdaje na čtyři pětiny úrovně roku 1999 však celkem o čekávaně narazil na tvrdý odpor všech ostatních ministrů. Pokud by tato cesta vedla k nějakému kompromisu, a tedy k úsporám zdrojů, bylo by to sice sympatické z pohledu občanů-daňových poplatníků, nešlo by však o řešení, jež by s ystémově obsáhlo ty nejpalčivější problémy. Ostatně pokud se obecně nezvýší efektivnost nakládání s prostředky v práci ministerstev, jsou takové škrty jen krátkodobou dietou.
Lafferova křivka.
Ačkoliv beze změn pravidel na výdajové straně je řešení rozpočtového problému nedosažitelné, zásahy samozřejmě zasluhuje také strana příjmová. Základní trend by měl mít dvě charakteristiky: posilování role nepřímých daní na úkor daní p římých a snižování celkové daňové zátěže. Vztah mezi průměrnou daňovou zátěží a daňovými příjmy státního rozpočtu je standardně popsán takzvanou Lafferovou křivkou. Ta konstatuje, že čím je zdanění vyšší, tím menší je ochota ekonomických subjek tů daně platit a v extrémním případě vůbec vyvíjet nějakou oficiálně vykazovanou ekonomickou aktivitu. Slabinou této křivky je skutečnost, že pouze schematizuje to, co napovídá zdravý rozum.
Matení pojmů.
Občan, z jehož kapes je rozpočet koneckonců financován, nemusí být zrovna odborníkem znalým všech fiskálních úskalí, aby si uvědomoval jednoduchou skutečnost. Totiž, že zásadnější řez do rozpočtových pravidel - tedy rozpočtová reforma - je záležitostí nejen odbornou, ale též politickou, záležející na vůli a dohodě politických stran zastoupených v Parlamentu.
Od nevládních stran je ovšem alibistické předhazovat vládě výhradní vinu za to, že návrh reformy dosud neleží na stole. To, že to tak je, Zemanovu kabinetu ke cti neslouží. Aktivita však dosud chyběla i opozici. Přitom současné demokratické opozičn í strany mají zkušenosti s prací ve vládě a dokonce i s řízením samotného ministerstva financí, a v Poslanecké sněmovně mají více než silné postavení v rozpočtovém výboru. Úplně naruby je pak nynější chování ODS, která používá st átní rozpočet jako beranidlo proti vládě a ČSSD při jednáních o otázkách, které nemají s fiskální politikou nic společného. Strana, která by místo pouhé kritiky (a apriorního odmítání rozpočtových návrhů v době, kdy ještě nejsou pořádně známy) přišla se smysluplnou koncepcí rozpočtové reformy, by posloužila jak této ekonomice, tak sama sobě, neboť by veřejnosti názorně dokumentovala svou připravenost řešit jeden z nejpalčivějších ekonomických i politických problémů.
