Ruské zahraniční snahy se jeví takticky přínosné, vždy však vyústí ve strategický debakl
Setkání ruského prezidenta Dmitrije Medveděva s vůdcem palestinského Hamásu Chálidem Mašálem během návštěvy Sýrie nás vrací ke staré otázce „problémových aktivit“ Ruska. K diplomatickým stykům s režimy a politickými uskupeními, které mají ve světě do dobrých společností vstup zakázán. Argumenty „vyššího principu mravního“ lze rovnou odložit k ledu. Ve velké politice je totiž zvykem mluvit s tím, na němž závisí výsledek snažení, nikoli s tím, kdo je našemu srdci milejší. Účinnost přátelských styků s takovými spolubesedníky je však nanejvýš sporná.
Na začátku vlády bývalého ruského prezidenta a současného premiéra Vladimira Putina, kdy Rusko ještě tápavě hledalo novou úlohu ve světě, vznikl nápad obsadit místo zprostředkovatele mezi civilizovaným světem a „zeměmi-štvanci“. Toto označení tehdy právě zavedla do mezinárodního oběhu vláda Billa Clintona. Uskupení takových států se začalo později říkat „osa zla“ a výraz George Bushe brzy zdomácněl. Vzhledem k sovětské minulosti Moskva udržovala plodné styky s většinou členů pomyslné osy a leckoho v Kremlu ihned napadlo, že se z nich dá těžit i v nových podmínkách. Putin svou prezidentskou kariéru zahájil v roce 2000 senzační návštěvou Severní Koreje. Když se odtud dostavil na své první zasedání G8 na Okinawě, pochlubil se kolegům, že Kim Čong-il mu závazně slíbil ukončit jaderný program. O dva měsíce později severokorejský vůdce na setkání s novináři prohlásil, že to byl jen žert, který Putin nepochopil, protože nemá smysl pro humor. Nyní, po deseti letech, problém severokorejských raket dosud není vyřešen. A co víc, Severní Korea se pasovala na jadernou velmoc. Ukázalo se, že Moskva nemá na Pchjongjang takřka žádný vliv. Ten totiž chce vést jednání přímo s USA, a pokud někomu vůbec na půl ucha naslouchá, tak jen Číně, která jej živí a šatí.
Podobně se vyvíjel i vztah Ruska s Irákem za Saddáma Husajna. Jevgenij Primakov, Putinův emisar, se pokusil v předvečer války ovlivnit bagdádského furianta, leč nepochodil. Stejně dnes Rusko v jeho tanečcích okolo Íránu nevedou ohledy na nějaké zvláštní vztahy s Teheránem, nýbrž jen snaha využít své právo veta v Radě bezpečnosti OSN k zablokování sankcí vůči němu. Navzdory intenzivním kontaktům už nikdo nevěří ve schopnost Moskvy přimět Írán ke změně postoje. Zatímco „štvanci“ těží z ruské přízně politickou výhodu, Moskvě se nedaří tato aktiva nějak kapitalizovat. Možnost jednat ještě neznamená schopnost reálně ovlivňovat. Naopak to vede ke ztrátě důvěry u ostatních partnerů, protože podezírají Moskvu ze snahy vést dvojí či trojí hru. Vztahy s Teheránem jsou názorným příkladem zahraničněpolitických ztrát v důsledku nevyhraněného postoje. Západ obviňuje Rusko z neupřímnosti, zatímco Teherán je podezírá ze zneužití problému ve vlastním zájmu.
Z kategorie „štvanců“ se státy mohou vymanit dvěma způsoby. Buď svržením vzpurného režimu, což se stalo Slobodanu Miloševičovi a Saddámu Husajnovi, nebo radikální změnou chování, přičemž nový politický kontext učiní ze včerejšího „štvance“ vítaného partnera, jako je tomu u Muammara Kaddáfího. V obou případech udržování „zvláštních vztahů“ v době izolace přichází vniveč. Před napraveným státem se otvírají nové, dříve zapovězené možnosti. Poté, co Kaddáfí učinil pokání, si západní státníci začali v Tripolisu podávat dveře a akcie Moskvy na libyjském trhu náhle poklesly. I když to nyní tak nevypadá, kdyby se něco takového přihodilo v Íránu, vedlo by to k ještě radikálnějšímu obratu ve vztazích s Moskvou. Teherán má životní zájem o evropský trh s plynem i o podporu svých nároků na Kaspické moře. Navíc za bukem číhá Čína. Zatímco Moskva je přiznaným terčem kritiky za kolaboraci se zlovolnými režimy, Peking tiše a bez jakékoli ideologie rozšiřuje svou přítomnost všude ve světě, kde to jen jde. Typická je v tomto ohledu situace v Súdánu a v Zimbabwe. V roce 2008 sklidilo Rusko oprávněnou kritiku za obojaký postoj v otázce sankcí vůči Mugabeho zimbabwskému režimu. Nejdřív Medveděv na summitu G8 oznámil, že jej Rusko podpoří, nakonec však v Radě bezpečnosti tuto podporu zablokoval. Zatímco Moskva počítala ztráty, Čína bez polemik a prohlášení v tichosti obsadila Harare. Až jednou Robert Mugabe opustí kormidlo a západní mocnosti znovu pro sebe objeví Zimbabwe, bude Čína de facto kontrolovat celé zimbabwské hospodářství.
Provozovat čirý merkantilismus dle čínského vzoru Rusko neumí, poněvadž vždy chce hrát vůdčí politickou roli. Ruské snahy „tančit s vlky“ se mohou jevit takticky přínosné, leč nakonec vždy vyústí ve strategický debakl.
