Občanská válka v Sýrii se stala noční můrou turecké diplomacie. Ani jedné straně se naštěstí nechce do otevřeného konfliktu
Na začátku tohoto měsíce se v převážně kurdské čtvrti Ašrafíje v severosyrském Aleppu střetly jednotky povstalecké Syrské svobodné armády s kurdskými ozbrojenci. Třicet lidí přišlo o život. Aktéři se snažili vysvětlit srážky jako důsledek určitého omylu, na světlo se tím ale dostala nepříjemná skutečnost. Syrští Kurdové se stali dalším významným hráčem ve stále komplikovanější občanské válce.
Sílící kurdská role v konfliktu se ale nepříjemně dotkne také Turecka a turecko-syrských vztahů, které jsou už teď na pokraji otevřené války. Po Iráku se tak Kurdové emancipují v další zemi, což pro početně silnou kurdskou menšinu v Turecku bude významná vzpruha. A na čí straně syrští Kurdové stojí? Režim Bašára al-Asada se ve svých nekonečných křečích uchyluje k taktice „hledejme či vytvořme nepřátele našich nepřátel“ a vzpomněl si přitom právě na kurdskou kartu. Podle novináře Hamida Mesuda, syrského Kurda žijícího ve Francii, existuje mezi syrskou vládou a Kurdskou demokratickou stranou (PYD, hlavní politický představitel syrských Kurdů) dohoda o neútočení. Jeho tezi podporuje fakt, že se syrská armáda v červenci stáhla z Kurdy obývaných oblastí na severovýchodě země a teď tento region kontroluje a spravuje z větší části právě PYD.
PYD je syrskou odnoží známé radikální Kurdské strany pracujících (PKK) působící v tureckém Kurdistánu. Její vůdce Abdullah Öcalan byl v Turecku odsouzen k trestu smrti a strana je tureckými úřady považována za teroristickou organizaci. Prezident Háfiz al-Asad sice Öcalana před čtrnácti lety ze Sýrie vyhostil, jeho syn ale opět navazuje s PKK spolupráci. Je to logické: Turci se netají svou vojenskou a logistickou podporou potel“ vstalecké Syrské svobodné armádě a Asad teď má čím oplácet. Kurdové, kterých v Sýrii žijí tři až čtyři miliony, v roce 2004 proti Asadovu režimu neúspěšně povstali. To je ale dneska zapomenuto a zdá se, že výměnou za neúčast v právě probíhající revoltě dostali na „svých“ územích rozsáhlé pravomoci. A Turecko má zase o něco těžší hlavu.
Osmanské dědictví Ještě před několika lety vypadaly vztahy Sýrie a Turecka téměř idylicky. V roce 2009 prohlašoval turecký prezident Abdullah Gül na tiskové konferenci v Damašku, že Sýrie je pro Turecko branou na Blízký východ, stejně jako Turecko pro Sýrii dveřmi do Evropy. Uplynuly tři roky a všechno je úplně jinak. Z Gülových úst hlasitě zaznívá, že Turecko ztratilo důvěru v syrský režim, a turecký prezident nešetří výzvami, aby Asad odstoupil. Z brány na Blízký východ se stala železná stěna, zpoza které začaly na turecké území dopadat smrtící granáty. Podél 900 kilometrů dlouhé turecko-syrské hranice teď Ankara řinčí zbraněmi. Schyluje se na východní hranici NATO k rozsáhlé válce, do které by teoreticky mohli zasáhnout i čeští vojáci?
Obě země byly po dlouhá staletí ekonomicky provázány jakožto součásti jedné Osmanské říše. Pokračování spolupráce ve 20. století řadu let bránily zásadní překážky. V době studené války byla každá ze zemí v jiném táboře: Turecko bylo od roku 1952 členským státem NATO a Sýrie věrným spojencem socialistického tábora. Toto rozdělení postupně okořenily další zdroje vzájemné nevraživosti, jako byla výstavba soustavy tureckých přehrad na horním toku Eufratu nebo syrská podpora PKK a jejímu předákovi. Ledy začaly praskat s rozpadem sovětského bloku a k jejich rychlému tání došlo poté, kdy Sýrie v roce 1998 Öcalana vypověděla ze svého území. Krátce nato byl předák PKK dopaden. Cestu k vyloženému oteplení ale otevřel až nástup konzervativní turecké Strany spravedlnosti a pokroku (AKP) v čele s Recepem Tayyipem Erdoganem k moci v roce 2002.
Nová vláda začala efektivně omezovat vliv dosud všemocných generálů, orientovaných bezvýhradně na Západ, a ministr zahraničí Ahmet Davutoglu se cílevědomě ujal role architekta nové turecké zahraniční politiky.
Léta spojenectví Orientaci na muslimské země Blízkého východu (ve skutečnosti ale nebyl v hledáčku Turecka jen tento region) vnímal Západ jako odklon Turecka, vedeného islámskou AKP, od Evropy a USA. Jedním z důvodů měla být neochota Evropské unie pokračovat v přístupových jednáních s Tureckem. Cílem Davutogluovy nové politiky „nulových problémů se sousedy“ ale byla spíše diverzifikace a vyváženost turecké diplomacie.
V době, kdy ještě o nadcházejícím arabském jaru nikdo nic netušil, rozvíjelo Turecko pragmatické vztahy s Íránem, Sýrií a dalšími arabskými zeměmi. Převládal názor, že se autoritářské režimy v regionu ještě dlouho nezmění, maximálně se trochu zreformují. Čísla s odstupem deseti let ukazují, že takto pěstovaná zahraniční politika přinesla Turkům sladké ovoce: například obchodní výměna mezi Tureckem a zeměmi Blízkého východu se zvýšila ze 4,4 miliardy
dolarů v roce 2002 na 26 miliard dolarů v roce 2010.
Vrcholem politiky „nulových problémů“ byly vzájemné návštěvy hlav Turecka a Sýrie. Bezvízový režim mezi oběma zeměmi podpořil pohyb turistů a podnikatelů. Do Sýrie zamířily úspěšné turecké firmy a početné skupiny turistů a v menší míře se oživil pohyb i v opačném směru. Sám syrský prezident Bašár al-Asad jezdil s rodinou na Erdoganovo pozvání na dovolenou do tureckého Bodrumu. V roce 2003, kdy se Turci odmítli účastnit americké války v Iráku, se syrský režim přestal dívat na Ankaru jako na loutku v rukou západních spojenců. Pro Turecko byla v té době Sýrie nejbližším blízkovýchodním spojencem. Turecká zahraniční politika se nadále emancipovala a ukazovala svou nezávislost především na Spojených státech, když pokračovala v pragmatickém budování diplomatických a obchodních vztahů se Sýrií v době, kdy proti ní Američané zpřísňovali sankce. Mezitím pochopitelně rostla nespokojenost americké diplomacie s tureckým chováním, například v roce 2005 USA neúspěšně odrazovaly tehdejšího tureckého prezidenta Ahmeta Sezera od oficiální návštěvy Sýrie.
Vzor arabských revolucionářů Revolty v několika arabských zemích během roku 2011 a pád režimů v Tunisku, Egyptě a Libyi postavily tureckou diplomacii před novou situaci a stejně jako většinu jiných států ji úplně zaskočily. Přitom právě Turecko pod vedením AKP a samotný premiér Erdogan byli pro rebelující Tunisany a Egypťany velkým vzorem. Přitažlivé pro ně bylo skloubení vlády konzervativní islámské strany se západním systémem demokracie a také nezávislá turecká zahraniční politika, která i přes spojenectví s USA neváhala dát za vyučenou i sebevědomé izraelské diplomacii, či naopak navazovat výhodné styky se „zlotřilou“ Sýrií a Íránem. Když Erdogan přiletěl na návštěvu do Káhiry v září 2011, tedy sedm měsíců po svržení Husního Mubáraka, vítaly ho tisíce mladých Egypťanů před letištní budovou jako hrdinu. V jejich rukou převažovaly plakáty a slogany Strany svobody a spravedlnosti, politického křídla Muslimského bratrstva.
Přesto se Turecko k jednotlivým účastníkům arabského jara stavělo různě. V případě Tuniska a Egypta se poměrně včas postavilo na stranu protestů a vyzývalo zkorumpované vládce k odstoupení. Složitější situaci ale řešilo v Libyi, kde vzhledem k ekonomickým zájmům (Turecko mělo v Libyi desítky tisíc pracovníků a desítky firem) více váhalo a zpočátku se nechtělo připojit ani k letecké kampani NATO. Nakonec ale Turci můžou stavět politicky a ekonomicky na vlně určité turkofilie i v Libyi. Protureckých nálad ostatně využila i islamistická hnutí vycházející z Muslimského bratrstva, když v porevolučních severoafrických zemích zakládala strany s názvy inspirovanými tureckou AKP. Inspirace byla zřejmá i ve volebních programech těchto stran. V Tunisku, Egyptě, ale i v Maroku získaly v parlamentních volbách nejvíc hlasů.
Povstání v Sýrii, přímém sousedovi Turecka, se ale ukázalo pro Davutogluovu diplomacii jako oříšek zdaleka nejtvrdší. Nějakou dobu po vypuknutí syrských nepokojů v březnu 2011, kdy nebyl jasný jejich rozsah ani výsledek (ten není jasný dodnes), spoléhali Turci na svou schopnost přimět Asada k reformám. Nechtěli zmařit celou předchozí dekádu budování nových vztahů. Tato taktika ale nevyšla, syrský režim se k žádným reformám evidentně „nesnížil“ a naopak zvyšoval brutalitu zásahů proti demonstrantům. V Istanbulu se mezitím usadila opoziční Syrská národní rada, o jejíž reprezentativnosti panují značné pochyby. V následné fázi začalo Turecko jednoznačně podporovat rebely, otevřelo hranice syrským uprchlíkům a v listopadu 2011 vyzval Erdogan prezidenta Asada veřejně k odstoupení. Události posledních měsíců, jako bylo sestřelení turecké stíhačky syrskou armádou, usmrcení pěti Turků při přeshraniční střelbě ve městě Akçakale nebo obnovená podpora syrského režimu Kurdské straně pracujících tlačí Turecko ještě dál: k vojenské účasti v syrském konfliktu.
Turecká stíhačka americké výroby F-4 Phantom byla pravděpodobně sestřelena nad územím Sýrie, nikoli Turecka, jak zpočátku tvrdila Ankara. Střely, které zabily v Akçakale turecké civilisty, mohly být vypáleny syrskou armádou, ale také rebely. Na turecké území dopadly spíš omylem, než že by tam byly cíleny. Turecký parlament nicméně začátkem října schválil přeshraniční operace turecké armády na území Sýrie.
Hra o čas I přes velmi napjaté vztahy mezi oběma zeměmi však Sýrie nemá zájem na vyvolání přímého ozbrojeného konfliktu. Jednak je syrská armáda zaměstnaná rebelií, jednak by stála před početní a technickou převahou.
Oproti 300 tisícům syrských vojáků (a desítky tisíc jich už údajně dezertovalo) jich má turecká armáda dvojnásobek a proti 830 syrským vojenským letadlům by mohly vystartovat bezmála dvě tisícovky tureckých.
Turecko má navíc v případě napadení zajištěnou pomoc od kolegů z NATO (i když Aliance zároveň dala najevo, že nepodpoří žádné jednostranné turecké avantýry v Sýrii).
Turecko je teď tím nervóznějším z obou nepřátel. Odepsalo už sice Asadův režim, ten se ale rebelům nedaří sesadit. Konflikt tak plní turecké utečenecké tábory, které dnes poskytují útočiště více než sto tisícům uprchlíků. Šance na mezinárodní zásah v Sýrii je vzhledem k zatvrzelému odporu Ruska minimální.
Turecko vyzývá alespoň k vytvoření bezletových zón, ale ani tento nápad zatím nesklidil u spojenců velké nadšení. Podobně syrští rebelové žádají vytvoření bezpečných zón na syrském území, kam by Asadovy tanky nemohly. A přes vojenskou převahu nad Syřany nemá turecká armáda sama síly na to, aby podnikla v Sýrii dlouhodobě udržitelnou akci. K nervozitě Turecka teď přispívají i aktivity kurdského regionu na severu Sýrie. Přestože se ale do oblasti přiváží stále větší množství zbraní, ať už pro syrské rebely (přes Turecko) nebo pro syrský režim (z Ruska nebo z Íránu), a přestože nervozita na tureckosyrských hranicích stoupá, není pravděpodobné, že by se některá ze zemí pustila do dalekosáhlého otevřeného konfliktu. Svou nevoli ke vstupu do války vyjadřuje také turecká veřejnost. Aby Turecko mohlo klidně spát, musel by syrský konflikt co nejdříve skončit svržením Asadova režimu. Pro tuto variantu dělá Ankara maximum možného: poskytuje logistickou podporu syrským ozbrojencům a pomáhá je zásobovat zbraněmi, financovanými většinou bohatými ropnými arabskými zeměmi. Myslitelná je snad ještě přímá vojenská podpora rebelům ve formě ostřelování syrských vládních cílů z tureckého území. Ovšem s tím, jak se ozbrojené řešení syrské situace postupně ukazuje jako bezvýsledné, myslí Turecko opět na kompromisní řešení. V říjnu Davutoglu prohlásil, že Asada by mohl nahradit viceprezident Farúk Šará. Politik, na kterého se spoléhal už Asadův otec Háfiz, si zřejmě neušpinil ruce od současného krveprolévání, má kontakty s opozicí a jako jeden z mála členů užšího vedení země si syrskou tragédii plně uvědomuje. Jeho stanutí v čele uvažované přechodné vlády, tvořené zástupci režimu i opozice, by bylo přijatelné nejen pro Turecko, ale prakticky pro celý svět včetně Ruska a také pro většinu syrské opozice.
Jediný, kdo o této myšlence nechce nic slyšet, je Asadova nejužší skupina mocných. Syrský ministr informací označil Davutogluova slova za „obrovský diplomatický trapas“.
Nyní se hraje o čas. Čím déle bude syrská občanská válka pokračovat, tím chaotičtější konflikt bude a tím větší bude pravděpodobnost, že se výrazněji dotkne i Turecka. Sýrie se stala noční můrou jinak úspěšné turecké zahraniční politiky AKP. Férové je ale dodat, že zdaleka nejen její. Lepší zprávou na konec je snad jen to, že do rozsáhlého vojenského střetu se Turecku ani Sýrii nechce.
Turci dokázali z posílených vztahů s arabskými zeměmi hospodářsky těžit Ankara dělá maximum pro pád Asadova režimu
O autorovi| Štěpán Macháček, arabista, spolupracovník redakce