Tato stará Evropa mě nudí

Ale jedině „stará Evropa“ je dostatečně bohatá na to, aby nebyla prodejná.

Tento esej napsal pro magazín E8 maďarský politolog a filosof Gusztáv Molnár koncem února 2003. Publikujeme jej, aniž bychom znali rozuzlení iráckého konfliktu, nejen jako zajímavé svědectví, ale zejména pro jeho obecnější platnost.

Ve svých přednáškách o filosofii světových dějin cituje Hegel slova přisuzovaná Napoleonovi: „Cette vielle Europe m’ennuie“ neboli „Tato stará Evropa mne nudí“. Když se nad tím pořádně zamyslíme, současný elán, s nímž Amerika zvedla na politickou úroveň otázku globalizace, z hospodářského a společenského hlediska zdánlivě nevyhnutelnou, přechází už spíš do jakéhosi iracionálního vytržení a je nejspíše srovnatelný s usilováním Napoleona. Ten se pokoušel vzdorující mocenská centra neutralizovat tak, že současně s vojenskou porážkou, kterou jim uštědřil, veřejně deklaroval nelegitimnost jejich interního právního systému, a tudíž i nutnost jeho transformace. Vilémovské ani hitlerovské Německo podobnou „osvoboditelskou“ ideologii nemělo a komunismus sovětského typu, ač formálně odpovídající napoleonskému vzoru, v důsledku svého od základů retrográdního charakteru usiloval mnohem spíš o potlačení než o šíření svobody.
Zůstaneme-li u napoleonské analogie, není vyloučené, že – na rozdíl od názoru zastánce vojenského řešení Roberta Kagana, který pokládá Evropu za neúnosně „slabou“ a nacházející se v dané chvíli jaksi za horizontem historie – tím, kdo spěje k novému waterloo, není Francie jako onen od počátku defenzivní klíčový stát „staré Evropy“, nýbrž vláda USA, která momentálně slaví jedno vítězství za druhým. V každém případě stojí za zamyšlení fakt, že i přes kakofonické rámusení zbraní jsou čím dál zřetelněji slyšet hlasy politiků (demokratů i republikánů), kteří pokládají zahraniční politiku Bushovy administrativy za znepokojující, a to nikoliv z právních či morálních hledisek, ale s ohledem na americké národní zájmy z hledisek reálně-politických.
Místo neokonzervativních apologetů americké „Sonderweg“ (patří mezi ně také výše zmíněný Robert Kagan), kteří připouštějí možnost preventivní války bez mandátu mezinárodního společenství, dostávají čím dál větší prostor centrističtí demokraté a umírnění republikáni, kteří by se rádi vyhnuli izolaci Ameriky. Prezidentským kandidátem tohoto tábora de facto dvou politických stran se nepochybně stane bývalý vojenský velitel NATO, penzionovaný generál Wesley Clark (demokratická strana), pokud ve chvíli, kdy (pravděpodobně po skončení prvního, méně komplikovaného období irácké války) oznámí, že bude kandidovat v prezidentských volbách. „Budeme schopni vést svět kupředu jen do té doby,“ zdůraznil generál ve svém projevu vysílaném stanicí NBC, „dokud budeme stát po boku Evropy. Jestliže si budeme jeden druhého nepřátelsky měřit z opačných břehů Atlantiku, všechno se podstatně zkomplikuje.“ Jakožto dobrý vlastenec a realista Clark na válku frontálně neútočí, zároveň však konstatuje, že k ní vláda nebyla nucena, ale v podstatě si ji sama zvolila a že tato válka je přímým důsledkem všeobecného trendu, který před obranou preferuje útok. Jen tak je možné, že výdaje na Irák se budou pohybovat mezi stem a dvěma sty miliard dolarů, ale pro účely vnitřní bezpečnosti schází pět miliard. „Která strategie ochrání Ameriku lépe?“ Nepotrvá asi dlouho a generálova otázka se možná stane voláním k zodpovědnosti, stejně jako níže uvedené konstatování, které v této chvíli ještě vypadá jen jako prosté hodnocení situace: „Právě se chystáme k činům, které nás na Blízkém východě přivedou do stejné situace, v jaké se nacházeli kolonizující Britové a Turci. To je obrovská změna v porovnání s tím, za co se americký lid a tato země až dosud stavěly. A děje se nám to ve 21. století, které se už rozběhlo plnou parou.“
Čím dál víc se zdá, že tato podivná válka, nahlížena optikou Ameriky, je již opožděná (bylo by bývalo šťastnější vybojovat ji loni po vojenském úspěchu v Afghánistánu), kdežto pro Evropu nečekaný soulad mezi „hlasem lidu“ a elitní politikou, jakož i „Europe-puissance“, znamená možnost hrát samostatnou geopolitickou úlohu.
Záleží na odhodlání Francie – a koneckonců prezidenta Chiraca –, jestli se zrodí Evropa v podobě „politické unie svobodně rozhodující o sobě samé“ (Alain Duhamel), anebo nikoli. Vzhledem k tomu, že jedině „stará Evropa“ je dostatečně bohatá na to, aby nebyla prodejná, nesmí Francie, jako stát mimořádně důležitého civilizačního území disponující právem veta, couvnout, a to nikoli kvůli své „slávě“, ale v zájmu zachování Evropské unie. Je to „vynucená sázka“ (nécessité de pari) až pascalovské hloubky, která staví všechny členské státy EU i všechny státy, které se chtějí připojit, před jasnou volbu. Jestliže Amerika započne válku bez mezinárodního mandátu, pak členské státy, které se na ní budou byť jen minimálně podílet, respektive ji podpoří, de facto vyloučí samy sebe z rodící se společné evropské zahraniční a obranné politiky, která se v otázce války a celkového mezinárodního právního systému konečně začíná jednoznačně rýsovat.
I když to tak nevypadá, zastánci války tím v podstatě usnadňují práci Francii a Německu, které chtějí z EU znovu vytvořit autonomní faktor světové moci; nebýt totiž mezinárodní krize s tak dalekosáhlým dopadem a geopolitického přeskupení, nemohly by tyto dvě země nikdy doufat v to, že před takové rozhodnutí budou moci postavit jak ustavující členské, tak kandidátské státy. Už teď je zřejmé, že do společenství se stejným osudem, na něž se dva uvedené státy odvolávaly, když na lednovém výročí Elysejské smlouvy vystoupily de facto s podrobným plánem duálního státu, patří nejen Belgie a Lucembursko, ale také Rakousko. Pozice Itálie je přirozeně stejná a lze počítat s tím, že nová vláda, která přijde po Berlusconim, bude jednat v souladu s logikou osudového společenství evropských států, nikoli proti ní. A nakonec Švédsko, Finsko a Řecko, které velice rozhodně odmítají válku bez mandátu OSN, budou velice pravděpodobně podporovat základní pravidla zahraniční a bezpečnostní politiky reprezentované Francií a Německem.
Rozhodující úlohu v této v podstatě otevřené situaci, která v sobě skrývá četné nepředvídatelné prvky, hraje to, aby se k „neokarolínskému“ jádru připojilo co nejvíc bývalých komunistických zemí. Rumunsko a Bulharsko považují „strategické partnerství“ s Amerikou jednoznačně za důležitější než vztahy, které je vážou k Evropské unii. Když jsem před pár dny v Bukurešti upozornil jednoho politického analytika, že jednostranná americká orientace může ohrozit jejich připojení k EU v roce 2007, dostalo se mi překvapující odpovědi, že rumunští politici jsou si plně vědomi toho, že během tak krátké doby stejně nebudou schopni vyhovět právním a hospodářským požadavkům pro připojení.
Jestliže Rumunsko ani Bulharsko podle všeho nemají co ztratit, měli by se Středoevropané, stojící z hlediska politické kultury a hospodářské vyspělosti blízko „staré Evropě“, hluboce zamyslet nad budapešťským prohlášením Romana Prodiho z konce února: „Svědčí o jisté nedůslednosti, že zatímco jsou přesvědčeni o tom, že blahobyt jim zajistí Evropská unie, v bezpečnostních otázkách spoléhají výhradně na Spojené státy.“

(Překlad z maďarštiny: Dana Gálová)