Se svým rudým monopostem Ferrari dostal během závodu smyk, vylétl ze zatáčky do svodidel, odtud v hodinách zpátky na asfalt, vůz začal hořet, a navíc do něj narazila další formule. I když se jej snažili ostatní piloti vyprostit, Lauda zůstal v obrovském žáru 900 stupňů zaklíněný mnoho sekund. Moc lidí nevěřilo, že hrůzostrašnou nehodu přežije.
Přežil. A po 42 dnech opět sedl za volant a závodil - ten rok mu vítězství ve formuli 1 uteklo o neskutečný jeden bod.
I když Lauda pocházel ze zámožné vídeňské rodiny, k motosportu se dostal díky bankovním půjčkám. Jeho otec totiž závodění nenáviděl a synovi by nedal ani šilink. A tak se mladý Niki přes sportovní vozy a formuli 2 dopracoval až do královské kategorie do týmu BRM. Svému stájovému kolegovi Clayi Regazzonimu pak vděčil za to, že Enzo Ferrari si je oba přetáhl k sobě - Regazzoni totiž Laudu u nejvyššího vychválil.
V rudých monopostech vyhrál Rakušan ročníky 1975 a 1977, v roce 1984 pak celý seriál formule 1 ovládl už jako jezdec konkurenčního McLarenu. Odjel ještě další sezonu a po ní svou kariéru -v níž často upozorňoval na obrovské nebezpečí motosportu - ukončil. „Pro mě to bylo směšné. Kvůli stupidní smlouvě s televizemi jsme museli za volant a riskovat naše životy. Nikdo přes déšť nic neviděl, katastrofa,“ vzpomínal třeba na poslední závod sezony 1976 v Japonsku, který poznamenal silný déšť. Lauda tehdy odjel jedno kolo, odstavil formuli do boxů, a tím přišel o mistrovský titul.
Po konci kariéry začal Lauda podnikat v letecké dopravě, založil aerolinky Lauda Air a Niki, před třemi lety převzal charterovou společnost LaudaMotion.
Jeho popálená tvář vždycky a všude připomínala, jak byly závody formule 1 nebezpečné, a proto i tak atraktivní. Právem šlo o nejvyšší metu každého mladého pilota. To už se ale dávno změnilo. Smrt Nikiho Laudy je symbolickou tečkou za zlatou érou tohoto sportu.
O autorovi| Ondřej Stratilík stratilik@mf.cz
