Tak příhodná doba pro odškodnění už nepřijde
Vracení majetku církvím a jejich další odškodňování v rozsahu desítek miliard korun se ocitlo zase na jednacích stolech. Těžko počítat pokolikáté. Nicméně ještě nikdy zde nebyla taková šance, že se stát s církvemi dohodne a skutečně vyrovná. Vládní koalice o 118 hlasech skutečně může vyřešit i tenhle kontroverzní evergreen české politiky. Nahrává tomu skutečnost, že v čele katolické církve v Česku stojí umírněný Dominik Duka, který je schopen vstřícné komunikace. Je ale jasné, že hluku a přestřelek zažijeme ještě hodně. Nakonec jde o zhruba padesát tisíc hektarů zemědělské půdy, 180 tisíc hektarů lesů a k tomu návdavkem nějakých osmdesát miliard korun odškodnění. Tak alespoň vypadala poslední dohoda, kterou s církvemi učinila Topolánkova vláda a jejíž realizaci zabránila rebelie poslanců ODS soustředěných kolem Vlastimila Tlustého. Předat církvím takový majetek v situaci, kdy se šetří na sociálních dávkách, penzích i ve zdravotnictví, je politický problém, na němž si budou strany dělat volební body. A je zcela evidentní, že ve vládní koalici to budou především Věci veřejné, které budou hlasitě proti a bude velmi těžké je přesvědčit o nějakém kompromisu. Odškodnění církví a jeho rozsah je popravdě řečeno zásadně politickým rozhodnutím, a nikoli majetkově právním. Často užívané heslo „co bylo ukradeno, musí být vráceno“ v tomto případě neobstojí, protože pokud by to platilo v posledním tisíciletí, byly by mnohé církve, včetně té katolické, chudé jako kostelní myši. O tom, že majetek měnil dost často v minulosti svého vlastníka násilnou a mocenskou cestou, nelze pochybovat. Zdaleka to však nebyla výsada jen komunistických diktatur, jakkoli ty byly v odebírání majetku a omezování náboženských svobod nejdůslednější. Kromě toho zejména katolická církev jako církev státní v podstatě po staletí majetek sdílela se státem. Měla ho fakticky jen v užívání a odvozovat z toho nějaký nabývací titul je dost sporné. Co je však nesporné, je skutečnost, že církev majetek užívala v souladu se svým posláním a ku prospěchu společnosti. Žádoucí oddělení církve od státu se proto muselo a nadále musí realizovat včetně oddělování a předávání majetku. Napravit zhůvěřilosti, kterých se na církvích dopustil minulý režim, je na místě. K dotažení církevních restitucí není zdaleka jen morální důvod, ale také ekonomický. Původní majetek církví je nyní blokován, na pozemcích nejde stavět, brzdí to rozvoj obcí. Největšími zastánci restitucí tak jsou již řadu let starostové a místní politici, kteří mají se zablokovanými polnostmi a nemovitostmi nejvíce starostí. S převodem fyzického majetku by se tedy nemělo otálet. Jenže pro církve je převzetí majetku bez dořešení finančního odškodnění za majetek, který nelze vydat ve fyzické podobě, asi jen těžko přijatelné. Finanční nároky by se tím totiž odsunuly zcela evidentně do nedohledna. Vyčíslit hodnotu majetku, za nějž náleží odškodnění, pak není vůbec jednoduché. Topolánkovi úředníci se před třemi lety marně pokoušeli přesvědčit veřejnost, že výsledné číslo není hausnumero vycucané z prstu a dohodnuté u stolu, ale reálné ocenění hodnot, které nelze vydat fyzicky, protože už neexistují, či je nabyly třetí osoby. Ovšem jiným způsobem se k žádnému číslu ani dobrat nedá. Vláda i nyní bude muset s představiteli církví licitovat o celkové sumě a o jejím rozdělení. A měla by licitovat důsledně. Ona suma 83 miliard vyplácená po šedesát let a po celou dobu standardně úročená není asi v tomto okamžiku politicky průchodnou a bude třeba ji citelně snížit. Jsou církve na takovou licitaci připraveny a jsou ochotny ke kompromisům? Jsou ochotny akceptovat princip, že církevní restituce nejsou náhradou veškerých škod, které utrpěly za komunistů a v případě některých požadavků dokonce ještě za Masaryka? Vždyť jde opravdu hlavně o to, aby získaly dostatek majetku na to, aby mohly vykonávat svou činnost nezávisle na státu a aby se mohly rozvíjet tak, jak potřebují. Pokud tento princip neakceptují, tak je velmi pravděpodobné, že církevní restituce i za velmi příznivé politické konstelace opět z politických důvodů neprojdou. Pak ale nejspíše neprojdou už nikdy.
