Pánové to znají velmi dobře. Odcházejí-li na toaletu, řeknou své partnerce, že si jen „odskočí“, protože to tak většinou i je. Pěkně ve stoje, celý proces trvá jen pár desítek sekund včetně spláchnutí, pokud se zrovna nenachomýtnete do davu fanoušků, kteří si jdou ulevit o přestávce fotbalové bitvy ve vršovickém Ďolíčku.
Ženy mají jiné, většinou negativní zkušenosti s tímtéž. Fronty, čekání, utrpení. Až na výjimky nejsou záchody ve veřejných prostorách civilizovaných západních zemí (a ve zbytku světa je to ještě daleko horší) něžnému pohlaví právě nakloněny. Je jich zpravidla málo, kapacita nedostačuje, navíc ženám trvá vykonání potřeby zhruba dvakrát déle než mužům. „Veřejné záchody jsou v lidské společnosti jednou z posledních oblastí, kde dosud platí nerovnost mezi pohlavími, a především jsou stále místem, kde lidé sexuální segregaci očekávají,“ prohlašují Olga Gershensonová a Barbara Pennerová v úvodu své knihy Ladies and Gents: Public Toilets and Gender („Dámy a Páni: Veřejné toalety a pohlaví“).
Po čem touží ženy
Nabízí se jedno řešení, které sice není nové, ale převrat by asi způsobilo. Ať pisoáry, díky nimž to mají už malí chlapci v životě snadnější než holčičky, začnou využívat všichni, nejen ti s chromozomy XY. Zbývá jen, aby se tato praxe uchytila a prosadila napříč světem.
I ženy musejí uznat, že močení ve stoje má přinejmenším jednu nezanedbatelnou výhodu – rychlost. Pokud se k tomu odhodlají, zbaví se dlouhých front, sedání na znečištěná prkénka a nakonec možná i té sexuální diskriminace.
K radikální inovaci poprvé přistoupili organizátoři festivalu v Glastonbury v roce 2004, když pro ženy instalovali pisoáry She-Pee za růžovou plentou. „Uživatelky dostaly takzvané P-Mate, něco jako umělé penisy z tvrdého papíru na jedno použití, s jejichž pomocí mohly stát a zároveň čůrat,“ píše Barbara Pennerová ve zmíněné knize. Dle Pennerové měly dámské pisoáry velký ohlas. Byly čistší než normální „Dámy“, bez tlačenic a hygieničtější. Nápadem z Glastonbury se inspirovali například na australském festivalu Big Day Out v Melbourne o rok později.
Zařízení P-Mate si nechala patentovat již v roce 1999 nizozemská cestovatelka Moon Zijpová poté, co ji inspirovala úroveň latrín v Indonésii. Její levný a účinný vynález se skutečně uchytil, ve světě se ho prodaly již miliony kusů. Feministky jej dokonce vzývají jako poslední úspěch na poli genderových bitev: „Nechtěly jsme stejně vysoké platy, volební právo pro ženy nebo jen obyčejný respekt – cílem bylo čůrat ve stoje,“ objevilo se na chatu shiola.com.
Ne všichni ale s pisoáry pro ženy souhlasí. Například britská spisovatelka Rose Georgeová na nich oceňuje, že vyřeší přetíženost dámských toalet, ale už se jí nelíbí, že je „jako řešení nabízejí muži, kteří je nebudou muset používat“. Pisoáry přímo nenávidí profesorka Clara Greedová z univerzity v Bristolu, protože tento koncept považuje za krátkozraký. „Ženám nepomůže, když jejich záchody budou jiné. Fronty se zmenší, pokud přibude veřejných toalet,“ míní Greedová. Zvyšovat počet dámských záchodků se ale například ve Velké Británii příliš nedaří.
Pisoáry samozřejmě nejsou vhodné pro všechny a ve všech situacích. Co si počít, má-li na sobě žena mnoho vrstev oblečení třeba při lyžování, nese-li hromadu nákupních tašek nebo menstruuje? Musí použít normální záchod. A nesmíme zapomínat na soukromí. Na to se dbá v moderní společnosti natolik, že například v USA se z tohoto důvodu ani mužské pisoáry prakticky nevyskytují.
Stará myšlenka, nový obsah
První – jistěže pánský – pisoár byl vyroben v roce 1841 v Paříži a za vlády Napoleona III. se rozšířil po celé Francii. Cestu si brzy nalezl do celé Evropy a natrvalo se usadil i v Austrálii, což se nedá říct o prudérní Americe.
Zajímavé je, že i myšlenka vyrábět pisoárové mísy pro ženy je stará již více než sto let, avšak výhradně pro domácí využití. V publikaci Rudolfa Březiny „O kanalisaci nemovitostí“, vydané v roce 1906, se mimo jiné píše: „Mísové pissoiry pro ženské, jež shledáváme v domech amerických, podobají se klosetu, jehož mísa je napřed poněkud hodně rozšířena. Jsou proto výhodné, že se dají připojiti i k potrubí světlosti pět centimetrů, tedy ke kterémukoliv odpadnímu potrubí v domě.“
Spíše dnešnímu bidetu se podobaly „koupelnové vázy“ pro ženy značky Sanistand z padesátých až sedmdesátých let 20. století, vyráběné japonským sanitárním gigantem TOTO a firmou American Standard. Jejich na první pohled neforemné výrobky využívaly například sportovkyně na olympiádě v Tokiu v roce 1964. Pro svůj těžkopádný vzhled bojovaly marný boj s bytovými designéry a nakonec se v roce 1973 vyrábět přestaly.
V současnosti lze najít dva typy pisoárů určených pro dámskou část populace. Jde zatím stále spíš o kuriozity než funkční zařízení, ale to se může časem změnit. Zhruba před deseti lety se objevil pisoár pro ženy Lady P. Oproti klasické toaletě nemá prkénko, protože žena si na něj nesedá, nedotýká se ho, pouze se nad něj nahne. Designer Johan Karlsson zase nabízí dámský pisoár, který se svým vzhledem i způsobem používání blíží tureckým záchodům a je vlastně univerzální (i pro muže).
Duchamp by si poradil
, potenciál trhu je však obrovský. Kdyby se i jen promile žen rozhodlo je používat, doma či ve veřejných prostorách… Nabídka těch pánských je přitom velmi rozmanitá, ať už po designérské nebo technologické stránce. Ve světě můžete močit do roztodivných tvarů mušlí, setkáte se s mluvícím pisoárem, pojízdným pisoárem ve tvaru popelnice i se zařízením, jež se vysouvá na ulici ze země až kolem desáté večer, když se s plným močovým měchýřem vracíte z oblíbené hospody.
Většina současných pisoárů má svůj splachovací systém, který odvádí moč z mísy a zabraňuje zápachu. Je libo ruční splachování, časované, automatické či teplotní s čidlem umístěným v těle pisoáru? Jsou k dispozici. Nebo toužíte po nejmodernějších, ekologicky přívětivých kusech, které ani vodu nepotřebují a zpracují moč na kompost? Není problém.
Zářivá budoucnost však na pisoáry čeká pouze v případě, že někdo přesvědčí dámy, aby tato sanitární zařízení přijaly za svá. Asi by to chtělo někoho se schopnostmi francouzského dadaisty Marcela Duchampa. Ten v roce 1917 vystavil v jedné newyorské galerii otočený pisoár z bílého porcelánu a své „dílo“ nazval Fontána. Duchamp dokázal přesvědčit naivní důvěřivce, že obyčejná záchodová mušle nalezená na pařížské ulici se stává opravdovou sochou, je-li vystavena v muzeu umění. V roce 2004 Fontánu označili britští odborníci za „nejvlivnější umělecké dílo 20. století“ a zařadili ji před díla Pabla Picassa, Henriho Matisse a Andyho Warhola.
