Poslední srpnovou sobotu měla většina Čechů dvě starosti: kam se schovat před sluníčkem ajak dětem zpříjemnit poslední záchvěv prázdnin. Dusnou atmosféru tropického dne v Zadní Třebani narušilo nečekané hlášení místního rozhlasu. Ampliony oznámily, že zemřela jedna ze zdejších obyvatelek - Margita Rytířová (23. prosince 1924 až 31. srpna 2019).
Smutnou informaci třebaňské radnici oznámila paní Věra, jediná dcera Margity Rytířové. Narodila se v polovině 50. let, kdy už její matka měla to nejhorší za sebou.
Ale popořadě. Rodiče Margity Rytířové, ač nepraktikující Židé, zahynuli v koncentrácích - otec na tuberkulózu, matku nacisté zplynovali v Osvětimi. Své dvě dcery však zachránili, když je dostali mezi sedm stovek dětí, které 31. května 1939 odjely z Prahy takzvaným Wintonovým vlakem. Nejdříve dívky bydlely u strýce, který do Británie emigroval chvíli před nimi, pak si je vzala k sobě rodina z hrabství Herefordshire. Stará třešeň rostoucí před domem dala usedlosti jméno Cherry Tree Cottage.
Margitě tehdy bylo už patnáct, a tak po jednom roce stráveném v anglické škole musela začít pracovat. Zprvu si vydělávala jako chůva, příležitostně pletla i svetry, což ji ještě v Československu naučila maminka.
V roce 1942 se přihlásila k letectvu a v listopadu ji skutečně Královské britské letectvo (RAF) přijalo do svých řad.
Měla se hlásit v Gloucesteru u jednotky Ženských pomocných leteckých sborů (WAAF). V kanceláři ale nechtěla zůstat.
Aby se dostala k československým pilotům, prošla kurzem na elektrikáře bombardérů. Nadřízení ji ale převelet nechtěli. Ke 310. československé stíhací peruti se tak dostala až v červnu 1945, kdy se piloti chystali na slavný návrat domů.
„Tak jsme šli, dali jsme nějaké to pivo a oni mi do toho něco dalšího nalili.
Jednoduše řečeno, byla jsem opilá, ztratila jsem čepici a bylo mi tři dny špatně. Takže takhle jsem slavila konec války,“ vzpomínala Margita Rytířová pro Paměť národa, jak s britskými kolegy prožila 8. květen 1945.
Poté, co se ona i sestra vrátily do Československa, zjistily, že vjejich rodinném bytě v pražském Karlíně už bydlí někdo jiný. Odjet zpátky za kanál ale nechtěla, a tak si našla práci a začala dělat na Správě letiště v Ruzyni, kde od posádek přebírala letové plány. Tam se seznámila se svým budoucím mužem Vladimírem.
Po nástupu komunistů k moci se oba museli z letiště klidit, Margita se chvíli opět živila pletením svetrů. Od roku 1968 pracovala jako redaktorka ve Státním nakladatelství technické literatury a konečně zase využila angličtinu.
S její smrtí se uzavřela i jedna kapitola naší historie. Byla totiž poslední žijící Čechoslovačkou z těch, které za války prošly sbory WAAF.
Tak jsme šli, dali jsme nějaké to pivo a oni mi do toho něco dalšího nalili. Jednoduše řečeno, byla jsem opilá, ztratila jsem čepici a bylo mi tři dny špatně. Takže takhle jsem slavila konec války.
O autorovi| Ondřej Stratilík, stratilik@mf.cz
