Perex
Dost často se stává, že o veřejné televizi mluví lidé, kteří se na ni moc nedívají, neznají evropský kontext a vynášejí rychlé soudy, aniž by si uvědomili souvislosti. Alespoň to tvrdí ředitel zpravodajství, aktuální publicistiky a sportu České televize Milan Fridrich. Než zaujal tento post, zavedlo ho novinářské povolání na sedm let do Bruselu, hodně pobýval ve Francii, v Nizozemsku, Itálii a ve Velké Británii. Cestoval po celém světě a život ho evidentně baví, na lidi, věci i situace je stále stejně zvědavý. Je to pravý curiosus, jak říkají staří latiníci, což je hlavní předpoklad pro řádný výkon žurnalistiky. “Anebo na základě jedné nepříliš dobře udělané zprávy, jednoho nepovedeného pořadu hodnotí celou televizi, desetitisíce pořadů a reportáží, co odvysíláme ročně,” pokračuje ve své úvaze. “Jak říkal Čapek, největší zlo je generalizace.”
Předseda senátní mediální komise Jiří Oberfalzer z ODS při příležitosti vrácení návrhu zákona, jímž měly Česká televize a Český rozhlas přijít o stamiliony korun z poplatků, znovu položil zásadní otázku, co to je veřejnoprávní médium, respektive veřejná služba. Také zpochybnil existenci kanálu ČT4 Sport. Jaké otázky si v této souvislosti kladete vy jako ředitel zpravodajství?
Definici média veřejné služby máme už léta. Jeho hlavním úkolem je výroba objektivního zpravodajství a publicistiky. Má vysílat důležité kulturní, sportovní a společenské akce, vytvářet pořady pro menšiny. Zpravodajství veřejné služby má být základem, který lidem umožní vytvořit si svobodný názor. Tohle je filozofie veřejné televize i jinde v Evropské unii. Myslím, že nové a nové debaty o veřejné službě jsou ryze účelové, někdy populistické. Podtrhují fakt, že v České republice jako by nic nesmělo být pevně zakořeněno, mít už aspoň patnáctiletou tradici. ČT není žádná anomálie, když je placena ze soukromých peněz, jak občas někdo hlásá. Jsme v Evropské unii, která se historicky opírá o takzvaný duální systém elektronických médií: o veřejná a soukromá rádia a televize.
Jenže v Česku tomu je jinak, protože jsme z německého modelu opisovali nedůsledně. Neexistovala ještě občanská společnost, takže televizní rada neoddělila ČT od politického provozu a naši politici toho využili a nehodlají se svého vlivu vzdát…
Tak tomu je téměř v každé transformující se postkomunistické zemi, kde se systém veřejné služby konstituoval před necelými dvaceti lety. Když se podívám kolem, na jiné nové země unie, musím přiznat, že v Česku je situace jedna z nejlepších. Česká televize je nejstabilnější institucí svého druhu. K porozumění, že ČT je institucí, vůči které by měl být respekt jako vůči jiným pilířům společnosti, je ale ještě daleko. Ve Francii a Velké Británii, kde jsem dlouho pobýval, se vedou také debaty o veřejné službě, ale nikdy se nepochybuje o její podstatě, tedy o tom, zda má být, nebo nemá.
To platí stejně o Německu, kde jsem žil já, naopak dnes se ve staré Evropě diskutuje o tom, že v době větší atomizace elektronických médií a větším propojení soukromých televizí na byznys by role veřejnoprávních médií měla být větší a měly by se více chránit, tedy oddělit od politiky, aby nebyla ohrožená demokracie…
Jistě, proto je na západě evidentní jistá zdrženlivost dotknout se kořenů veřejné služby, i když ani tam se někteří lidé na nejvyšších místech nezdráhají útočit na nezávislost zpravodajství. Stoupenci radikální změny požadují většinou ořezání nebo privatizaci veřejné televize, většinou hlásají slabý „omezený“ stát a neuvědomují si, že v kontinentální Evropě znamená a znamenal slabý stát vždycky problém a vedl k destabilizaci společnosti. Říkám společně s Farídem Zakaríou, že demokracie není zárukou svobody a rovnosti, demokracie může být autoritářsky násilná a nespravedlivá, což už dokládá její aténská pramáti. Pouze demokracie spojená s právním státem, dobrou ústavou, zaručující práva menšin a svobodu slova, je demokracií, která přináší svobodu a stabilitu. A k ní patří veřejnoprávní televize a rozhlas jako záruka, že debata nad budoucností se bude odehrávat ve férovém prostoru. Demokracie není nikdy dost upevněna, a čím více máme institucí, které mají ručit za tradici a trvalejší hodnoty, tím lépe.
Ale to je chyba nás novinářů a univerzit, že nejsme schopni tento problém dost důrazně komunikovat ve veřejném prostoru, i když by to tady bylo víc zapotřebí než ve staré Evropě. Tam se mohou opřít o tradici a odvolávat se na roli, kterou sehrál. A navíc si připomeňme, že zárukou fungování kapitalismu nebylo tržní hospodářství, ale stolec nezávislého soudce…
V tom souhlasím. Jenomže u nás se obecně názory a slova pojímají lehce. Mluvit vážně o nutnosti držet se tradice, upevňovat zavedené instituce se ne vždy nosí. Jako by naše víra v současnou demokracii, svobodu slova a relativní ekonomickou stabilitu nám dávala křídla měnit cokoliv, jako bychom věřili, že boj skončil a je vyhráno.
A co politici a Rada ČT, jak ti vám mluví do obsahu? Jakým tlakům musíte nejčastěji odolávat?
Do obsahu, tedy co vysílat a jak, nám nikdo nemluví. Dostávám pouze zřídkavé komentáře k některým odvysílaným reportážím nebo přenosům, a to i sportovním. Většinou jsou to lidské názory, postřehy, ne pokusy strčit ředitele pod buchar a lámat mu kosti, aby poslouchal. Já diskusi s kýmkoli vítám. Velká nedorozumění pramení z toho, že lidé nevědí, jak ten druhý myslí, kým je, zda je schopen být zaujatý, nebo se poctivě snaží o profesionální novinařinu. Pokud děláte v ČT, jste odpovědný za určité novinářské hodnoty, a to musí každý respektovat. Každému řeknu, co si o jeho postoji nebo stížnosti myslím, a za prací lidí ve zpravodajství v drtivé většině případů stojím. Když uděláme chybu, přiznáme to, a snažíme se ji napravit. Tlak na ČT se démonizuje. V roce 2008 jsme jinde než před deseti lety.
Nejste moc velký optimista? Když člověk hovoří s redaktory vašimi i rozhlasovými, má naopak pocit, že situace je horší než před deseti lety a že existuje dokonce i strach na některých tématech vůbec začít pracovat. Mohu připomenout třeba tlaky po odvysílání pořadu o panu Dalíkovi, o nichž se přece veřejně psalo a hovořilo, a vyjádření redaktorů Michala Fialy, Davida Havlíka a Marka Wollnera…
To byla jedna reportáž, vysíláme jich tisíce. Jednou šlápnete na nohu tomuhle, jindy druhému. Je to ten typ reportáže, u které je vždycky dusno. Byl jsem na poradách, na nichž můj předchůdce Zdeněk Šámal dával přípravě reportáže zelenou, i když mu prezentovali výsledek. Vše šlo do vysílání. Kdyby byl na něj vyvíjen opravdu neúnosný tlak, pochybuji, že by jej nezveřejnil. Poté přišla písemná stížnost od premiéra, na niž jsme odpovídali. O nějakém strachu nic nevím, v ČT ho určitě nikdo nemá. A pokud nějaký nestandardní tlak bude, věřte mi, že si jej nenechám líbit. Hodnoty, které ČT ztělesňuje, neslouží žádnému jednotlivci ani partaji. Nikdo nemá právo tlačit na ČT, aby porušila novinářské zásady. Ani na reportéry, ani na ředitele zpravodajství.
Ještě bych se vrátil ke zpravodajství. Vy jste řekl, že ČT má přinášet to nejdůležitější, ale jak si tuto důležitost definujete? BBC World má jednoduché pravidlo: na první místo patří vždy taková zpráva, která se dotýká co nejvíce lidí na naší planetě…
BBC World je určena lidem ve světě, zpravodajství ČT lidem v naší zemi, v tom je to jiné. Ale ne radikálně. Jen vycházíme z jiných premis, nejsme Velká Británie, nemáme přes 60 milionů obyvatel, nejsme bývalá velmoc, půlka zeměkoule nemluví naším rodným jazykem, nemáme bývalé kolonie a naše hlavní město není jedním z finančních center světa. Ale přesto je tady pár lidí, kteří pracovali v české redakci BBC, ať jsou to šéfredaktor Michal Petrov či šéf zahraniční rubriky Martin Řezníček, editor Událostí, komentářů Jan Rozkošný, vedoucí Dobrého rána Angelika Bazalová a další. Ti trochu mají „bbc“ návyky v sobě.
Buďme tedy konkrétní: Jakou hierarchii máte ve zpravodajství?
První kritérium je, jak se daná událost bezprostředně dotýká největšího počtu obyvatel České republiky. Toto hledisko ale vždy přebije událost, která se týká širší bezpečnosti ČR, regionu nebo světa a podobně. Podívám-li se na vývoj našeho zpravodajství za poslední léta, je zřejmý odklon od preferování čistě lokálních událostí, jednotlivostí a ryzích zajímavostí. Je zřejmé, že významné světové události se dostávají do popředí jak ve zprávách na ČT24, tak v Událostech, komentářích, a to na poměrně velké ploše. To souvisí jak s rozvojem ČT24, tak s rozvojem sítě zahraničních zpravodajů.
Kolik máte nyní zpravodajů?
Když jsem do ČT v roce 2005 nastoupil, bylo jich šest, teď jich máme deset a plánujeme otevřít Londýn a post na Blízkém východě. Výhledově uvažuji a byl bych rád, kdybychom také měli korespondenta v Paříži a ještě jednoho člověka v Asii. Se čtrnácti zpravodaji bychom zeměkouli pokryli mnohem lépe a zachytili větší kulturní rozmanitosti, lépe věděli o nových mediálních trendech, svět se hned pro každou redakci „zmenší“, když má v zahraničí své lidi. Když jsme před třemi roky rozjížděli ČT24, tak jsme se nejvíce inspirovali právě v zahraničí. Dívali jsme se na zpravodajské programy v Británii, Francii, můj předchůdce byl v polské a švédské televizi. V ČT je pro zahraniční zprávy pochopení, protože tu působí hodně bývalých zpravodajů na postech editorů a vedoucích rubrik. Nemají tedy averzi vůči světovým událostem, vůči zprávám z jiných kontinentů. Rozhodně si už u nás dávno nikdo nemyslí, že mít hodně zahraničí znamená zabít divácky zpravodajskou relaci. Tuhle logiku, tak zabetonovanou v českých redakcích, jsme odstranili. Je jasné zadání: Každá globální událost je i událostí České republiky.
Co byste chtěli vytvořit?
Aby kanál ČT24 byl pro lidi solidním důvěryhodným informačním zdrojem. Vzhledem k tomu, že dnes je možné odkudkoliv dopravit materiál na vysílací pracoviště velice rychle, domnívám se, že i v době internetu má zpravodajská televize budoucnost. Dobrá redakce totiž na rozdíl od internetových portálů má k dispozici řadu kompetentních lidí, kteří se v informacích rychleji orientují a mohou je kvalifikovaně třídit. Proto si myslím, že minimálně pro nejbližší dekády má televize budoucnost. Tohle internet a blogování nemohou nikdy nabídnout, protože tam nejsou žádná profesní kritéria. Lidé jsou ochotní poslouchat i dlouhé analýzy ve chvíli, kdy jsou nějakou událostí hluboce zasažení. A v tu chvíli nejčastěji sledují Českou televizi, protože vědí o potenciálu jejího zpravodajského týmu, její síle.
Jak jste spokojený s ČT24, proti které hlavní výtka dlouho zněla, že je jen recyklací zpráv a relací z ČT1 a ČT2, že tím odnaučíte lidi se na ni dívat?
To již dávno neplatí. Neustále sleduji zahraniční zpravodajské stanice, a přiznávám, že někdy musím kolegy až brzdit v aktualizaci programu, jednotlivých zpráv. Pokud se něco děje, nikdo nemůže vidět stejnou zprávu dvakrát po sobě. Možná kdysi ji viděl, ale ne na ČT24 v roce 2008. ČT24 považuji za pilíř veřejnoprávnosti, a to ze dvou důvodů. Zaprvé ze všech výzkumů, které máme, vyplývá, že první službou, kterou obyvatelé od ČT vyžadují, je právě zpravodajství. Publicistika, dokumenty, seriály a zábava jsou až na dalších místech. Ze zkušenosti víme, že když jsou povodně, nebo když se stane něco razantního, co ovlivňuje lidský život, když jde o událost, jakou byla prezidentská volba, je veřejnoprávní médium pro lidi atraktivní, protože události věnuje maximální pozornost, velkou plochu a má dost profesionálů, aby vysílalo ve dne v noci.
Dne 11. září 2001 jste ale zcela selhali, to byla Nova výrazně lepší…
Není to alibismus, ale to jsem ještě v ČT nebyl a nemohu hodnotit váš komentář. Mohu ale oponovat, že v roce 2002 ČT skvěle zvládla povodně a ukázala, že umí kontinuální zpravodajství a její společenská role je v kritických okamžicích nesporná.
Jaký je ten druhý důvod, proč je ČT24 pilířem veřejnoprávnosti?
Informace neztratily nic na své atraktivitě, naopak. Mít informační program, který na sebe nabaluje nová média – internet, mobilní komunikaci a splňuje určitá novinářská kritéria nezávislosti, nezaujatosti a profesionálního výběru, je veřejnoprávní služba. A to všechno se nyní zabalilo pod hlavičku ČT24. A v oblasti sportu se zabalilo pod hlavičku ČT4.
A co říkáte výtce, že kanál ČT4 Sport na veřejnoprávní televizi nepatří. Je přece pravda, že takovéto kanály v zahraničí jsou privátní… To je naše specifikum, nebo se mýlím?
Každá země má své specifikum. Česko je rájem sportovní mnohosti a existují tady vedle sebe stovky sportů, které se perou o místo na slunci. To bylo důvodem, proč vznikl ČT4 Sport. Tento kanál se věnuje hlavně sportům, které nepatří mezi marketingové zlaté rybky. Třeba volejbalu, nohejbalu, stolnímu tenisu … Dosud se v České televizi sport vysílal převážně na ČT2, a tím zase trpěla tato stanice, hlavně její večerní program. ČT4 nyní vysílá čtyřiadvacet hodin živě a sportovní svazy to kvitují s povděkem, protože privátní kanály jim nebudou hrát ligu sportu, kterému se věnuje v celé republice 50 000 lidí. Díky nám tyto svazy a kluby lépe seženou sponzory. To považuji za bohulibou věc a pro veřejnoprávní médium příznačnou. A na místě je také otázka: Považujeme sport za společensky závažnou věc? Já patřím ke generaci lidí, která ho tak vnímá.
Můžeme teď trochu nahlédnout do budoucnosti. Jaké máte představy o dalších posunech v programové struktuře zpravodajských pořadů?
Když se řekne zpravodajství ČT, vždycky musíte vzít v úvahu, že mluvíme o třech fenoménech. O zpravodajském programu ČT24, o pořadech, které vyrábíme pro analogové ČT1 a ČT2, a o sportu, a tím pádem i ČT4. Všechny programy se mění neustále. Od letošního roku máme novou grafiku, upravená studia, novou podobu Událostí, komentářů, o 3,5 hodiny více živého programu na ČT24. Letos chystáme vybudování multimediálního studia, úpravu hlavní zpravodajské relace Události, nové ranní vysílání z regionů, profilujeme jednotlivé bloky na ČT24. Řekl bych, že v zásadě se bude program na ČT24 stále více podobat Událostem, komentářům, které jsou dle mých letitých zkušeností pořadem na světové úrovni.
Na co zejména chcete zaměřit pozornost?
Na ekonomiku, regiony a kontakt s divákem. Do budoucna uvažujeme, že by na ČT24 byla regionální hodinovka, v níž by se shrnuly zprávy lokálního a regionálního významu pro všechny diváky. Na ČT1 by měl být znovu regionální Večerník v pětadvacetiminutové délce ve třech vydáních. Události by měly být pětatřicetiminutové. Vznikne tak superrelace shrnující vše důležité bez ohledu na to, kde se daná věc děje.
A teď spíše vize než plány. Události, komentáře nyní mají čtyřicet minut, ale až ČT24 bude mít stejné pokrytí jako ČT2, nebude důvod je nepřesunout zcela na ČT24 a nevytvořit z nich hodinovku v britském stylu od 22 hodin. Další z představ je, že od 20 do 21 hodin by na ČT24 mohla být ekonomika. Večer na ČT24 by byl tedy analytický, podrobnější a ještě více by plnil roli veřejné služby, kterou spatřuji v cíleném informování o aktivitách lidí, kteří ovlivňují život země, a dopadech klíčových událostí na občany.
Za jak dlouho můžete projekt s hodinovou relací od 22.00 zavést?
Byl bych rád, kdyby se to podařilo do poloviny příštího roku. Šlo by zase o diskusně analytickou relaci rozšířenou o kulturu, mohli bychom se tam věnovat více novým fenoménům. Vše závisí i na novém studiu 6, které by mělo být mezičlánkem před „studiovým domem“, který potřebujeme pro dlouhodobý rozvoj.
To zní všechno velice dobře, ale budete mít dost peněz na to, abyste mohl náležitě rozšířit redakci? Kdybyste to dělal se současným počtem redaktorů, mohlo by to být příliš povrchní. Toho se nebojíte?
Domnívám se, že z devadesáti procent jsme schopní tyto změny pokrýt se současným stavem lidí, protože to je pouze transformace formátů, které děláme už nyní, do jasnějších a přesně ohraničených celků. Dobré zpravodajství se pozná dle toho, kam a jak rychle se dostane na místo dění a jak dokáže využít vhodné hosty. Nevidím důvod to nezvládnout. Začátky byly horší, než je rozvoj.
Zopakoval bych otázku: Budete na to mít dost peněz, abyste mohl alespoň o deset procent rozšířit redakci a počet zahraničních zpravodajů o čtyři?
Já věřím, že ano. Zpravodajství, respektive ČT24 jsou u nás vnímány jako priorita veřejné televize. Část věcí se dá vyřešit přesměrováním priorit uvnitř zpravodajství jako takového. Jiná otázka je nová zpravodajská budova, která by měla stát na místě dnešního parkoviště. U tohoto projektu jsme na začátku. Byl bych moc rád, kdyby se mohlo se stavbou začít již příští rok, ale vím, že to není nákup kamery. Příklad TV Nova ukazuje, že bez takové budovy se nedá vykročit do digitálního věku, propojit televizi a internet, zavést plošně HD technologie, mít k nim režie.
Kolik by to mělo stát?
Projekt není schválen, ale Novu to stálo kolem třičtvrtě miliardy. Většinu peněz stojí technologie, ne zdi nebo kanceláře.
Ještě jsme nehovořili o tom, co se dnes nazývá design rétoriky. Jak byste chtěli projev svých redaktorů změnit a přiblížit divákům?
Začal bych jinak. Když jsem po škole nastoupil v roce 1995 do Radiožurnálu, tak heslem dne na českém rozhlasovém trhu bylo, že vítězí dynamika a razance projevu. To je typická představa zcela mladých novinářů, jenže my dnes současně vysíláme také pro ty, kteří pamatují, že byly jen noviny, časopisy a rádio. Když to tedy přeženu, vysíláme pro lidi, kteří ještě zažili rezidua XIX. století, a lidi, kteří již mentálně žijí pouze v XXI. století, pro které rádio a televize jsou už mimo, zastaralé mediální koncepty. Všechno chtějí mít v ruce a každá zpráva musí být rychlá, nejlépe v mobilu, jinak je nezajímá. V tomhle prostoru a s takovými příjemci má pracovat veřejnoprávní médium. Pro koho tedy máme dělat programy, pro šestnáctileté, nebo pro pětasedmdesátileté? To už dávno není o tom, zda děláme program pro méně a více vzdělané…
Profesionální otázka ale zní jinak: jakou máte cílovou skupinu a jakou chcete mít cílovou skupinu…
Veřejnoprávní televize musí vysílat sice v různých časech, ale pro všechny. Ve Spojených státech se říká, že klasickým divákem zpráv je vysokoškolsky vzdělaný muž evropského typu. Zbytek Ameriky se dívá na komerční infozábavu. Zprávy se tam ostatní lidé dovídají ze zábavných pořadů. Našim většinovým posluchačem zpráv je také muž 50 +, ale naším cílem je, abychom byli zajímaví i pro muže a ženy 35 +.
A jak tomu chcete přizpůsobit onen design projevu redaktorů?
Snaha je, aby byl jejich projev uměřený, ale přitahoval diváka, aby u televize zůstal. Uvolnění a spontaneitu vnímám jako schopnost zaujmout charizmatem, ne křikem, silou osobnosti, ne exhibicionismem. Redaktor nebo moderátor nesmí nudit, být monotónní, ale jeho projev nesmí ubírat informaci na hutnosti nebo jen bavit. Na každém moderátorovi a redaktorovi by mělo být vidět, že je silná osobnost, a podle toho by měl hovořit. Takový člověk pak může cokoliv, třeba i křičet, a nikomu to nepřijde divné či protivné, protože je to pan Někdo. To je ale v českém prostředí přetržené kontinuity v žurnalistice nesnadný úkol.
Jak by zpravodajství České televize mělo vypadat za další tři roky?
Byl bych rád, kdybychom v té době věděli, kdy začneme vysílat v novém studiovém domě. Už současný stav neodpovídá tomu, co vysíláme. Jsme v provizoriu, které původně vůbec nebylo navržené pro vysílání zpravodajství. Rozměry budovy byly dostačující tak do roku 2000. ČT24 se proto odbavuje z přetíženého prostoru, kde je hlava na hlavě, ČT4 Sport je dokonce v suterénu. Nestěžujeme si, protože tvořit je vždycky více než jen chodit do práce, budovat je více než si užívat komfort. Věřím, že už bude usazený program, profilované tváře a lidé přesně budou vědět, kdy a kde co najdou. To by mohlo přinést i dobrou sledovanost.
Co je podle vás dobrá sledovanost?
Nemyslím si, že se to dá vyjádřit jen procenty. Mohla by to být tři až čtyři procenta v denním share. K dobré sledovanosti ale u veřejné služby musí patřit prestiž a důvěryhodnost programu.
A co Milan Fridrich za tři roky? Bude chtít být generálním ředitelem ČT, nebo si založí svou televizi?
Tak to rozhodně ne (smích). Chci dělat zpravodajství, dotvořit program ČT24, modernizovat jeho podobu, podílet se na silnějším etablování veřejné televize ve společnosti. A chci dál psát fejetony, knihy a věnovat se rodině.
Box:
Milan Fridrich (38)
Pražský rodák vystudoval filozofii na Univerzitě Karlově. V roce 1995 nastoupil do Českého rozhlasu, byl zahraničním reportérem a vedoucím zahraniční redakce, v letech 1998 až 2003 zahraničním zpravodajem v Bruselu. V roce 2003 pokračoval v bruselské štaci pro Hospodářské noviny. V roce 2005 se vrátil do České republiky a nastoupil do ČT jako šéfeditor zpravodajského programu ČT24. Od prosince 2008 je ředitelem zpravodajství, aktuální publicistiky a sportu ČT. Fridrich během své kariéry napsal stovky fejetonů, natočil 67 cestopisných črt z Itálie, Belgie, Nizozemska, Turecka a Lucemburska pro ČT pod názvem „Postřehy odjinud“.
