Řeší ještě politika reálná témata, nebo jde jen o virtuální hru, v níž je důležitější, jak se věcí jeví, než jaké jsou? Tahle otázka nás musí napadnout, když sledujeme aktuální partajní hemžení. Tématem číslo jedna je podle důležitosti bezesporu reforma veřejných financí.
Co však politiky vážně rozvášní, je boj o to, kdo získá vliv v elektronických médiích. Což je oblast, kam by demokratická moc v žádném případě neměla strkat prsty. Politici, kteří sami mají čím dál tím méně co říci, se upínají k televizní obrazovce a přisuzují jí větší moc, než má, tedy především sílu vyhrát nebo prohrát volby. Bohužel, tato černá magie má brizanci sebevyplňujícího se proroctví. Hloupá představa se stává realitou, protože jí politici věří, jednají, jako by byla pravdivá, a tím ji nakonec uvádějí v život. Hysterické slovo se stává tělem nové telekracie. Počátkem devadesátých let Klaus s přehledem vyhrál volby, ačkoli jeho protivníci měli na své straně sympatie většiny médií včetně tehdy monopolní Československé televize. Vizi reformy, kterou hlásal charismatický vůdce, nešlo odolat, byť ji nepodporovala žádná hlásná trouba. V roce 1996, kdy se reforma utopila v kompromisech a místo cesty kupředu uměla ODS nabídnout jen nabubřelé heslo „dokázali jsme, že to dokážeme“, dopadl Klaus hůře, než čekal. A hned měl po ruce vysvětlení: volby mu „prohrála“ TV Nova. Ztráta tahu na branku a výjimečně slabá kampaň, to byly pravé příčiny volebního patu, zatímco Nova byla v té době vůči stranám spravedlivá: s chutí si kopla do každé z nich. Ale vykládejte to politikům. Víra ve spiklenecké teorie přinesla své ovoce - nejsilnější televize byla zbavena svobody a pevně provázána s mocenskou sítí opoziční smlouvy. Pokus upevnit si monopol obsazením České televize nevyšel. Paradoxně na konci útoku na nezávislost veřejnoprávního média stála Špidlova protismluvně opoziční koalice. Ne, že by právě o tenhle cejch lidé z Kavčích hor stáli. Ale politici se chovají jako dvě bandy mafiánských vyděračů, které se také nikoho neptají, zda stojí o jejich „ochranu“. A vykládejte někomu, že jste nezávislý, když vás partaje bezostyšně nálepkují jako své protivníky. Utkvělá představa, že elektronická média rozhodují o moci, vyústila v podivnou karikaturu politiky, v níž to vypadá, že vlády se ustavují kolem televizních vysílaček. Na barrandovském kopci Nova a opoziční smlouva. Naproti přes řeku Kavčí hory a s nimi nová koalice. Ta to vize je v první řadě urážlivá pro všechny novináře obou médií, protože z nich apriorně činí partajní slouhy. Ale ti, kteří mají v rukách skutečnou moc, se chovají, jako by to ani nemohlo být jinak. K domnělému vlastnictví ČT si Špidlovci chtějí ochočit skrze nově obsazenou vysílací radu komerční televize. Komunisté s ODS kontrují a naopak se snaží dosadit do rady České televize své lidi, z nichž jeden z ČT odešel kvůli podezřelým smlouvám, druhý sloužil Šloufovi a pak Grebeníčkovi, a třetí úspěšně normalizoval redakci publicistiky ČT. Mluví se o tom, že šedá eminence ČSSD Gross vyjednal obchod s majiteli Novy. Také se říká, že by dnešní ministr vnitra mohl brzy vést příští velkou koalici. Takže se pomyslný vládní prapor opět přestěhuje z Kavčích hor na Barrandov? Je to vážně bída. Opoziční smlouva, Špidlova koalice, Grossův zatím hypotetický kabinet ČSSD a ODS. Těžko se hledá, co tyto formace ideově spojuje, ve jménu čeho chtěly či chtějí vládnout. Propojenost s tou či onou televizí je pak jedním z mála jasných identifikačních rysů. Není divu, že televizní studio v hlavách mnohých plní roli satanistického oltáře, kolem nějž se shromažďují ke svým obřadům zasvěcenci moci. Politika hodná toho jména je samozřejmě o reálných problémech lidí, o zajištění jejich bezpečnosti, jejich práv, o sociálních problémech a ekonomice. Jenomže myšlenky mají důsledky. Když si politici představují, že správa věcí veřejných je z velké části o televizi a navíc mají prostředky jak zařídit, aby to tak bylo, je k „mediální demokracii“ jen krok. Zvláště když se nedostává lepších témat a nápadů. Česká demokracie je vyprázdněná, dutá jako - televizní obrazovka.
