Heydrichiáda a holocaust. Co mají tyto dvě události společného? Nejen to, že se týkají druhé světové války, ale spojují je i dvě televizní díla, která pojednávala o těchto událostech a vyvolala mezi diváky a odborníky velkou diskusi.
Česká televize před nedávnem odvysílala dvoudílný televizní film o paravýsadku Silver A, který se spolu s dalšími parašutisty podílel na atentátu na SS Grupenführera a zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě Reinharda Heydricha. Tento muž (mimochodem syn hudebního skladatele a ředitele konzervatoře) po příchodu do Prahy zahájil v okupované zemi krutý teror a akce výsadkářů byla odplatou za jeho krutost. Pozůstalí parašutistů na vysílání reagovali ostře, soudili, že milostná zápletka jednoho z hrdinů příběhu snižovala čest mrtvého, že ve skutečnosti všechno bylo jinak a tak dále. Ozvali se i veteráni z RAF, Svaz bojovníků proti fašismu a řada dalších institucí i lidí.
Ve stejnou dobu, kdy se v médiích vedla nad tímto zpracováním skutečné události, v němž aktéři měli skutečná jména, čilá diskuse, objevil se na našem trhu druhý díl pamětí Elie Wiesla s názvem Všechny řeky jdou do moře, moře se však nenaplní, v němž autor věnuje jednu kapitolu vzpomínkám na svůj protest proti americkému seriálu, který byl věnován holocaustu a který postupně odvysílal skoro celý svět. Elie Wisel tomuto tématu někdy v půlce osmdesátých let věnoval obsáhlý článek, který tehdy otiskly The New York Times. Článek začíná slovy: „Příběh, který vypráví tento film, je přitažlivý, projev herců přesvědčivý, poselství neodolatelné – a přesto.“ Argumenty jsou pochopitelné. Toto „dokumentární drama“ nepředstavovalo holocaust, jak si ho autor, který pobyty koncentračních táborech přežil, pamatoval, protože jako každá taková dramatizace proměnilo ontologickou událost, která se týká bytí jako takového, v kýčovitou operu. „Jestliže takový film rozpláče, plakali diváci ze špatných důvodů.“ Elie Wisel se domníval, že kdyby byl film jasně fiktivní, nebo čistě dokumentární, byl by svým způsobem užitečný. Směsice obou stylů vyvolává zmatenost.
Tyto výhrady lze mít i proti českému televiznímu filmu, který byl natočen téměř o třicet let později. Připomínám to, protože hranice mezi fikcí a realitou se stírá stále častěji a účinněji. I protest proti tomuto boření hranic je stále kratší a méně důrazný: minulost je zmenšována a my zapomínáme na to, že tím zmenšujeme i sami sebe.
