První licence penzijním fondům byly uděleny v druhé polovině roku 1994. Za deset let tehdy nový finanční produkt penzijní připojištění se státním příspěvkem, nové finanční instituce – penzijní fondy, i samotná legislativa prodělaly mnohé změny.
Na začátku penzijního připojištění byly úvahy o demografickém vývoji v České republice, jeho prognóze na dobu přibližně 25 let a úvahy o důsledcích z této prognózy vyplývajících pro průběžný důchodový systém. Vyústily v záměr doplnit základní státní důchodový systém systémem dobrovolného individuálního penzijního připojištění se státním příspěvkem. Vše vyvrcholilo přijetím zákona 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem. První licence byly tehdejším odborem dozoru nad pojišťovnictvím a penzijním připojištěním ministerstva financí ve spolupráci s ministerstvem práce a sociálních věcí penzijním fondům uděleny v druhé polovině roku 1994. Během roku, respektive roku a půl, již první fondy soustřeďovaly 100 tisíc klientů.
Solidní zájem.
Vzhledem k tomu, že současné penzijní fondy vznikaly před deseti lety na zelené louce, je stručná charakteristika současného stavu zároveň charakteristikou celého uplynulého desetiletého vývoje. K 30. červnu 2004 mělo penzijní připojištění sjednáno 2 837 000 lidí. Podíl účastníků penzijního připojištění na počtu obyvatel Česka ve věku od 20 do 59 let činil 47 procent. Téměř každý druhý občan v tomto věku tedy měl uzavřenou smlouvu s některým penzijním fondem.
Za necelý rok a půl od zahájení činnosti prvních penzijních fondů (ke konci roku 1995) se pro penzijní připojištění se státním příspěvkem rozhodlo téměř 1,3 milionu občanů, z toho v průběhu roku 1995 více než 1,1 milionu lidí, což byl největší meziroční nárůst (viz graf). Za dalších osm let se počet účastníků zhruba zdvojnásobil. Rychlejší nárůst v letech 1999 až 2001 lze vysvětlit novelou zákona o daních z příjmů, která zavedla daňová zvýhodnění ve formě položek snižujících základ daně z příjmů jak pro samotné účastníky penzijního připojištění, tak i pro jim přispívající zaměstnavatele.
Více než polovina - 52 procenta - současných účastníků připojištění je mladší 49 let. Vzhledem k tomu, že nárok na starobní penzi z penzijního připojištění vzniká v šedesáti letech, je patrné, že tito lidé nevidí ve své účasti pouze výhodné krátkodobé spoření se státním příspěvkem. Lze to interpretovat i tak, že stále více lidí si uvědomuje limity průběžného systému a snaží se svou budoucí situaci řešit vlastním přispěním.
Průběžný systém.
Průběžný důchodový systém, kdy ekonomicky aktivní generace hradí starobní důchody generaci ekonomicky neaktivní, je v Česku již tradičně zavedený a užívaný. Pokud platí to, že do systému žádné jiné peněžní toky již nevstupují, ani z něj neodplývají, je hrou s nulovým součtem.Tedy co někdo dostane, musí někdo jiný zaplatit. V delším čase, v měnících se ekonomických a demografických podmínkách, nelze jeho parametry (například věk nároku na starobní penzi, výši povinných odvodů na výplatu penzí, způsob výpočtu penzí) zafixovat. A tady začínají složitosti. Jednak jde o téma nanejvýš citlivé a jednak vzhledem k tomu, že o těchto parametrech rozhoduje stát, stává se již takto poměrně složitá záležitost politickou. Navíc vzhledem k výše zmíněnému principu nulového součtu jakékoliv rozhodnutí vždy někoho poškodí. Nicméně v situaci, kdy již je jasné, že změny budou nutné, nepřijetí žádného rozhodnutí znamená nejenom neřešení problému a jeho odsouvání do budoucnosti, ale i to, že daný problém narůstá.
Dvojí efekt.
Omezení inflačního rizika fondového systému a zvýšení mobility pracovní síly jsou na první pohled různé věci. Přesto spolu souvisejí, respektive mohou souviset. Ve fondovém systému, ať již v dobrovolném penzijním připojištění nebo v jiném fondovém systému důchodového zabezpečení, se prostředky tvoří a zhodnocují dlouhou dobu. Inflační riziko je tedy reálné. Jednou z možností, jak ho snížit, je investovat část nashromážděných prostředků do nemovitostí. Nemovitosti jako aktivum, které je inflaci daleko odolnější než uspořené peníze, jsou sice méně likvidní, ale používají se právě při dlouhodobém investování.
Pokud by těmito investicemi byly byty v nájemních domech, přinášel by jejich pronájem za normální ekonomické situace vyšší výnosy než úroky z termínovaných vkladů. Zároveň by se jejich výstavbou zlepšovala nabídka nájemního bydlení, což je podmínka pro zvyšování mobility pracovní síly, a to je v české ekonomice poměrně častý problém. Tímto způsobem by mohlo být dosaženo dvou pozitivních efektů.
Není bez zajímavosti, že současným penzijním fondům zákon umožňuje investovat až deset procent majetku penzijního fondu do movitých a nemovitých věcí. Tato možnost však není v současnosti příliš využívána, neboť nemovitosti tvoří necelou polovinu procenta z celkového objemu prostředků.
