Pozapomenutý Alén Diviš v Rudolfinu
Nemusíte si hned připadat nepatřičně, pokud vám jméno Alén Diviš nic neříká. Jediná jeho větší výstava se v Praze konala před šestnácti lety a v přehledech dějin českého výtvarného umění bývá zmiňován jen okrajově, pokud vůbec. Nynější přehlídka v Galerii Rudolfinum je v podstatě prvním pokusem o ucelený pohled na jeho dílo. A Diviš z ní vychází nejen jako jeden z nejoriginálnějších autorů poloviny minulého století.
Alén Diviš (1900-1956) patřil k téže generaci jako František Tichý, Toyen či Jindřich Štyrský. To, že jeho jméno nikdy neproniklo do širšího kulturního povědomí, je způsobeno jednak souhrou historických okolností, jednak obtížnou zařaditelností jeho díla. Od šestadvaceti let žil ve Francii, přičemž jeho styky s českým uměleckým prostředím nebyly zdaleka tak intenzivní jako v případě řady jiných tvůrců, kteří se mezi válkami usadili v Paříži. Ne snad, že by na vazby s domovem dobrovolně rezignoval, rozhodně však nevynikal v umění poutat na sebe pozornost.
Nejvýznamnější zlom v Divišově životě představuje několikaměsíční pobyt v pařížském vězení Santé na přelomu let 1939 a 1940. Z jeho předcházející rané tvorby se toho příliš nedochovalo. Necelá třicítka děl, která známe, však rozhodně nesvědčí o mimořádné umělecké originalitě. Jeví se z nich jako průměrný malíř, váhající mezi různými formami modernismu. Teprve existenciální zkušenost vězení to změnila. Počmárané vězeňské zdi se pro něj staly stejně důležitým zdrojem inspirace, jakým bylo africké umění pro Picassa.
„Zdi v cele jsou špinavé a zašlé, oprýskané, pokryté skvrnami a plísní. Díval jsem se na ně celé hodiny a celé dny a noci. Když se na ně hledí dlouho, oživnou, mění se v postavy, mračna, krajiny, skály a vodopády, zápasící obry, plující nestvůry, tančící skřítky. Skvrny tvoří celé obrazy, které jsem dělal srozumitelnější kouskem omítky, kaménkem vylomeným ze zdi vyrýval a drápal jsem tvary a obrysy, aby skvrny dostaly pevnější formu lidí, zvířat, krajin,“ popsal později Diviš své umělecké zážitky z pobytu za mřížemi.
Do vězení se dostal spolu se skupinkou umělců a intelektuálů kolem Adolfa Hoffmeistra, kteří v Paříži žili v takzvaném Domu československé kultury. Šlo o provizorní útočiště pro uprchlíky před nacismem z řad levicové avantgardy. Několik týdnů po Hitlerově napadení Polska a po vstupu Francie do války se tato komunita stala obětí dobové špionománie. Obyvatelé a pravidelní návštěvníci vily v rue Notre Dame des Chams, domu, který před tím sloužil jako středisko španělských interbrigadistů, byli francouzskou policií v září 1939 pozatýkáni a obviněni ze špionáže.
Z vězení byla celá skupinka propuštěna až v březnu 1940. Zrušení obvinění však zdaleka neznamenalo svobodu. Čekala je ještě dlouhá anabáze po internačních táborech ve Francii, severní Africe a na Martiniku. Odtud se nakonec Diviš spolu s přáteli v květnu 1941 dostal do Spojených států. Dalších šest let pak prožil v New Yorku. Do poválečného Československa se vrátil až na jaře 1947, teprve když vyčerpal všechny možnosti, jak si svůj pobyt v Americe prodloužit.
Celá 40. léta znamenala pro Diviše velmi plodné období. Jeho obrazy začaly zaplňovat postavy, krajiny i přízraky, které ho tolik zaujaly na zdech vězení Santé, a jeho malířský styl získal na osobitosti a na síle výrazu. Již dříve Diviš tíhnul k tlumené barevnosti, teď se však jeho paleta redukovala na minimum. Jeho zralá díla jsou mnohdy malována jen v odstínech šedé či hnědé.
Ať se jedná o obrazy „rekonstruující“ vzhled vězeňských stěn, přímořské krajiny, květinová zátiší či výjevy z cirkusového prostředí, jejich společným znakem je bezútěšnost. Jako by Diviš naprosto ztratil schopnost smát se a radovat. V jeho obrazech není ani vztek ani zloba, ale chybí jim veškerá lehkost a hravost. Jsou to tíživé vize světa, který sice snad není primárně zlý, ale ve kterém je krásu a dobro nesmírně těžké najít. Svou náladou často připomínají román Cesta do hlubin noci od Ferdinanda Célina, asi ne náhodou malířova oblíbeného spisovatele.
Po návratu do Československa Diviš prožil krátké období relativního úspěchu a zájmu o své dílo. V únoru 1948 se v pražské Vilímkově galerii na Národní třídě uskutečnila jeho výstava, vůbec první samostatná v domácím prostředí. Stát z výstavy, která skončila tři dny před únorovým pučem, prostřednictvím různých institucí zakoupil obrazy za 150 tisíc korun.
Diviš byl sice již před válkou sympatizantem komunistické strany, netrvalo však dlouho a v nových poměrech se stal nepohodlným. Na přelomu 40. a 50. let se intenzivně věnoval ilustracím k zamýšlenému knižnímu vydání Erbenovy Kytice. Projekt byl ale zastaven již po vydání Svatební košile v roce 1952. Příslušná komise usoudila, že Divišovy ilustrace nejsou „v souladu se současným názorem“ na básníkovo dílo. Tehdejší situaci výmluvně dokládá, že předsedou této komise byl malířův někdejší pařížský spoluvězeň Adolf Hoffmeister. Obrazy na motivy Svatební košile přitom bezpochyby patří mezi Divišova nejlepší díla.
Poslední léta života prožil Diviš, stále více sužovaný zdravotními problémy, ve značné izolaci a v tíživé finanční situaci. Místo malbě, na kterou neměl prostředky, se věnoval kresbě uhlem. Jeho posledními díly jsou silně osobní kresby na motivy příběhů Starého zákona. Na jedné z nich je zachycen Mojžíš, jak s nadějí a pokorou ve tváři vzhlíží k temnému mračnu nad sebou. Ten černý oblak nad jeho hlavou zde reprezentuje Boha. „Lid zůstal stát opodál a Mojžíš přistoupil k mračnu, v němž byl Bůh,“ napsal Diviš na okraj kresby. Možná, že nakonec jeho dílo není tak bezútěšné a smutné, jak se na první pohled zdá…
Alén Diviš
Galerie Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12
do 24. dubna, www.galerierudolfinum.cz
ČLÁNKY DO MAILU