Ze Zlína chodily do Spojených států strašlivé dopisy. Tomáš a Jan Baťovi odjeli za moře na konci roku 1919. Tomáš v Lynn v Massachusetts koupil továrnu, začal vyrábět boty a plánoval, že se prosadí na americkém trhu. Jenže po několika měsících se musel vrátit do Zlína a řízení americké továrny nechal na nevlastním - dvaadvacetiletém a o dvaadvacet let mladším - bratru Janovi (jméno Antonín po otci začal používat až později).
Naděje byly velké, jenže podnikání se nedařilo a továrna mířila ke krachu. „Omez výrobu i obchod na nejmenší míru a nejmenší prostředky. Prosím tě o to. Mám strach, že uděláš ostudu mému i svému jménu,“ radil v dopisech bratrovi Tomáš.
Chtěl, aby propustil většinu personálu a vyráběl pouhých 100 párů bot denně, ty prodal a z výdělku žil - skromně jako dělník, „když neumíš dělat továrníka“. Radil mu, že musí pracovat 16 až 20 hodin denně - stejně jako on, když jemu samotnému hrozil před čtvrtstoletím krach: „Ty nemůžeš jet v Pullmanově voze. Ty nemůžeš jezdit autem. To prodej. Ty nemůžeš chodit, do kina. Ty nemůžeš sedět v restauraci. Ty musíš dělat dělníka ve své vlastní továrně.“
Přečtěte si také:
Nejmladší z rodu. Rozhovor s pravnukem zakladatele obuvnického gigantu
Nejvíc Tomášovi vadilo, že mu „Jeník“ píše málo, i když často byla na vině pošta: „Očekávám denně velmi zlé události, neboť od člověka, který nemá čas vykonati to nejdůležitější (poslat zprávu - pozn. red.), nelze očekávat dobré zprávy.“ A když dopis z Ameriky nešel, vyčítal znovu a znovu: „Čekám každý den s úzkostmi Tvůj dopis nebo aspoň telegram, žes už propustil ty zbytečné lidi, tu svoji armádu zkázy.“ Sem tam přidal čistě osobní výtku - „je v tobě kus otcovy povahy, který jeden měsíc prodával uhlí a ihned toho zanechal, jak poznal v praxi, jak špinavý jest (to) obchod (…) a začal sníti o novém obchodě, a to s pomerančema“ - případně svému nástupci učitelsky nařizoval: „Čti pozorně. Opiš mi tento dopis vlastnoručně a pošli mi ten Tvůj rukopis do Zlína.“
Zase spolu
V září 1920 už toho bylo moc. Jan se sebral a našel si práci u konkurence. O rozchod „od stolu a lože“ však nešlo. Dál Tomášovi psal spoustu dopisů, ve kterých zapáleně líčil, jak by šly ve Zlíně využít zkušenosti z amerických továren. Zajímaly ho technologie (hlavně pásová výroba), marketing (důležitost filmové reklamy a obrázků v novinách, protože „poví pohledem mnohdy to, co na dvou stranách čtení popíšeš“) i sociální vymoženosti (domky pro zaměstnance, firemní nemocnice, školy, restaurace, opatrovny pro děti…) u tehdy největšího světového výrobce bot Endicott-Johnson Shoe Company, kterého později firma Baťa převzala a zdokonalila.
Tomáš to dovedl ocenit a na přelomu let 1920 a 1921 bratrovi psal, že mu takové dopisy „zjednávají dobré jméno“ a nabídl mu místo obchodníka v Londýně. Jan přijal, ale v Americe „na zkušené“ vydržel až do června, během té doby prokázal, že také on je neúprosný didaktik, když nutil svou budoucí ženu Marii Gerbecovou, aby se nechala zaměstnat v továrně jako šička a v dopise bratrovi vysvětloval: „Nebude-li šít teď, počkám také s ženěním, až se to naučí.“
Mladý Tomík a jeho strýc Jan Antonín Baťa
Po návratu z Londýna se oženil, vystřídal ve firmě spoustu funkcí, podnikl několik cest po Evropě, v polovině 20. let absolvoval dobrodružnou výpravu do Brazílie (Tomáš ho opět kritizoval - „v Tvých popisech nenalézám důkladnosti, málo jest tam kalkulací a málo úvah o tom, u koho, kde a kdy bude nejlépe nakupovat kůže“), ještě jednou se s bratrem - tentokrát kvůli stavbě rodinného domu - rozešel ve zlém a nakonec roku 1928 zakotvil v ředitelně společnosti Baťa.
Jeho vliv stále rostl, a když Tomáš v červenci 1932 zahynul v troskách letadla, našla se v jeho trezoru dokonale jednoduchá - před rokem podepsaná - smlouva: „Já podepsaný Tomáš Baťa prodávám Vám J. A. Baťovi a Vy ode mne kupujete veškeré akcie Baťa a. s. Zlín za obnos 50 milionů měny československé“. V závěti zároveň Tomáš odkázal své ženě a synovi „Tomíkovi“ bratrův dluh, tedy oněch 50 milionů korun. Jan do týdne zaplatil a stal se majitelem Baťových závodů.
Nejlepší možný nástupce
Tvrdá bratrova výchova by řadu lidí zničila, ovšem z Jana Antonína Bati udělala dokonalého nástupce. Ředitelování mu šlo víc než dobře. Dno velké hospodářské krize v Československu mělo teprve přijít, ovšem Baťovy závody z ní vyšly silnější než kdy dřív. Čtyři z pěti bot vyrobených v Československu pocházely od Bati, koncern se stal největším vývozcem kožené obuvi na světě a jeho továrny chrlily boty ve 33 zemích. A bylo jich stále víc. Jestliže před Tomášovou smrtí závody vyráběly ročně 36 milionů párů bot, pak v roce 1936 to už bylo 58 milionů párů. Podobně rostl počet baťovských prodejen - roku 1932 jich doma i ve světě existovalo 2500, o sedm let později 5500. Koncern navíc začal úspěšně vyrábět pneumatiky, produkoval umělá vlákna a sám sobě i jiným dodával obráběcí stroje. Není divu, že roku 1938 zaměstnával 65 tisíc lidí, tedy dvakrát tolik než v Tomášových dobách.
Čtěte: Podnikatelem století byl vyhlášen Tomáš Baťa. Předstihl Emila Škodu i Františka Křižíka
Kromě toho Jan vydal vizionářskou knihu Budujme stát pro 40 milionů lidí, založil ve Zlíně filmové ateliery, pozval do města přední světové architekty včetně Le Corbusiera, napůl se státem financoval 52 kilometrů dlouhý Baťův kanál a roku 1937 podnikl marketingově mimořádně úspěšnou leteckou cestu kolem světa. Přes Balkán, severní Afriku, Persii - „nikdy ještě jsem neviděl lidi, pokud jde o obuv tak zbídačelé“, Indii - tady ho v baťovském městě Batanagaru přivítal jménem tří tisíc zaměstnanců továrny domorodý „odchovanec Baťovy školy práce Silcar Amar“, Indonésii - „klima je na Jávě takové, že pro mnoho lidí je příjemnější chodit boso než v botách, což je veliké neštěstí pro ševce“ a Dálný východ, následně zamířil do Spojených států, poté lodí do západní Evropy a zpět domů do Zlína.
Za mořem
Kdoví, kam by to dotáhl, kdyby nepřišla válka. Na podzim roku 1938 dostal nabídku ucházet se o prezidentské křeslo, ovšem - na rozdíl od nešťastného Emila Háchy - prozíravě odmítl. Po okupaci přenechal řízení továren spolupracovníkům a v červnu 1939 vycestoval s rodinou do Ameriky, aby se domů již nikdy nevrátil. Dál už jen velice stručně. Spojenci zařadili Baťův koncern na „černou listinu“ a noviny ve Spojených státech psaly - hodně nespravedlivě - o německé páté koloně. Jan proto roku 1941 definitivně přesídlil do Brazílie.
Válka se chýlila ke konci, jenže exilová vláda neměla chuť - svého zřejmě největšího sponzora - rehabilitovat. Už v červenci 1945 ho lidovecký ministr pošt František Hála ve Zlíně veřejně označil za kolaboranta a o necelé dva roky později mu Národní soud - ve vykonstruovaném procesu - uložil 15 let vězení a zabavil veškerý majetek.
„Spravedlnost“ sice do Brazílie nedosáhla, přesto byla poslední Janova léta hořkosladká. Brazilskému podnikání se sice dařilo a dodnes existuje řada měst, které v této zemi založil - Batatuba, Mariápolis, Bataguassu, Bataypora… - jenže synovec „Tomík“ zpochybnil závěť svého otce Tomáše Bati, a tak byl Jan nucen vést nekonečné soudní spory o zahraniční pobočky společnosti Baťa. Bolelo to, a navíc jich většinu prohrál.
Jan Antonín Baťa zemřel 23. srpna 1965 v brazilském Sao Paulu.
Čtěte také:
Nebyl jenom Baťa. Zlínský průmyslník zdatně okopíroval osvědčené modely
