Věra Špinarová mohla klidně zpívat i text na tramvajové jízdence a stejně to lidi dojalo. Většinu života strávila po severomoravských kulturních domech
Tentokrát se ke kondolencím přidal na Twitteru i Bohuslav Sobotka: „Podmanivý hlas Věry Špinarové nám všem bude chybět.“ Premiér patří přesně k té generaci, již v polovině 80. let náhle vytrhl z dřímoty refrén („to víš, sny zůstanou a možnáááá…“) z písně Jednoho dne se vrátíš na motivy Ennia Morriconeho. Poněkud mdlý text tehdy nikdo nevnímal, slyšet bylo jen burácení ženského altu, jež prořízlo tmu normalizačního popu jako list motorové pily. Samotná interpretka Věra Špinarová (22. prosince 1951 – 26. března 2017) na píseň přitom tehdy už skoro zapomněla.
Ostrava nezapomene
Zpěvačka patřila k Ostravě asi jako Beatles k Liverpoolu. „Do Poruby jsem přijela jako sedmiletá. Když na Leninově třídě kladli potrubí, spadla jsem do žluté vody a sledovala žáby, jak na mě koulejí očima,“ vzpomínala v deníku Dnes. Už v osmnácti nazpívala hit Music box (a taky verzi světového hitu Son of a Preacher Man), ovšem – slovy hudebního kritika Jiřího Černého – nezpívala jako teenagerka, nýbrž ženská, která už ví o životě všechno. „Lidi znali můj hlas, ale nevěděli, jak vypadám. Představovali si mě jako dvoumetrovou ženskou.“ Špinarová měřila pouhých 152 centimetrů a v mládí byla drobné postavy.
Svůj syrový alt „jakoby potažený vzpomínkou“ (Jiří Černý), který jí vysloužil přirovnání k Janis Joplinové i Tině Turnerové, propůjčila řadě původních (Bílá Jawa 250, Meteor lásky) i převzatým hitům (Fernando, Já mám ráda boogie). K produkci popových (občas až moc) songů se nahrávka s Morriconeho nápěvem moc nehodila, už jen proto, že délkou šesti minut dvakrát překročila tehdejší limit populární písně. Když se proto za deset let vynořila z archivu ostravského rozhlasu, vyvolala davové nadšení. „Spojení jejího hlasu a skvělé hudby jednoho z nejlepších světových filmů Tenkrát na Západě je geniální. Ostrava nezapomene,“ říká dnes rektor Ostravské univerzity Jan Lata.
Jednoho dne se vrátíš
A zrovna tehdy, po patnácti plodných letech, udeřila bída. „V roce 1986 se vlivem perestrojky, kdy stát výrazně přiškrtil peníze na kulturu, začaly zavírat kulturáky. Byla jsem zvyklá dělat dvacet představení měsíčně a najednou jich bylo jen deset a pak čtyři. Musela jsem rozpustit kapelu. To s vámi zatřese,“ řekla magazínu Právo. Po revoluci to bylo ještě horší, vystupovala už jen po barech („hele, Špinarka, ta tedy dopadla“), potom dlouho vůbec. Dle vlastních slov působila jako reziduum komunismu, který jí přitom házel klacky pod nohy: „Někdy mě zachraňovaly takzvané výchovné koncerty, které se dělaly za dvě stovky.“
Normalizační reminiscence brzy polevily a poslední patnáctiletí života patřilo úspěšnému comebacku, když její syn Adam založil kapelu a doprovázel ji na koncertech. V žádném vystoupení už nikdy nesměla chybět píseň Jednoho dne se vrátíš, diváci často chodili jen na ni. Špinarová byla podle přátel nekomplikovanou osobností, která věci sdělovala na rovinu (jako všichni v Ostravě) a nejšťastnější se cítila před publikem. Bylo jí přitom jedno, pro kolik diváků zpívá. Srdeční zástava ji zastihla přímo uprostřed koncertu, na němž vystupovala se synem.
O autorovi| Lubomír Heger, heger@mf.cz
