Jak herec Langmajer režisérku Bělohradskou k Hamletovi přivedl
Hamlet v černých džínsech a košili křičí na svoji matku-královnu. Náhle se zarazí a promění se v Jiřího Langmajera, který začne režisérce Lucii Bělohradské vysvětlovat, co na scéně cítí kapku jinak. Chvíli diskutují a Hamlet křičí nanovo. Divadelní zkouška jako komunikace. „Tak nějak si představuji, že by mělo zkoušení vypadat, ale ne vždycky se to podaří, říká Bělohradská.
Divadelní představení je jako stavba domu. Režisérovo myšlení vychází z celku. Na počátku je úvaha a rozhodnutí, bude-li výsledkem kostel, nebo chlív. Herci myslí za postavu a při zkouškách řeší kliku dveří, aniž by si uvědomovali tvar celého domu. Jsou ale rozhodující částí stavby a musejí s ní být v souladu. Musejí hrát celek, nesmí je zajímat pouze jejich postava. Tak vidí svou práci Lucie Bělohradská, jejíž pohled určí podobu Hamleta v letošním ročníku Letních shakespearovských slavností pod otevřeným nebem. V tomto kontextu není náhodné, že její otec působil jako architekt. Myšlení ve strukturách a celcích si zase rozvíjela u režiséra, jehož způsob práce jí je nejbližší – Jana Grossmana, s nímž začínala jako asistentka v divadle v Chebu.
Jak sehnat Horacia
Nabídka režírovat Hamleta přišla z nečekané strany. Agentura Schok oslovila Jiřího Langmajera coby představitele hlavní role a ten Lucii Bělohradskou doporučil, protože spolu už udělali několik představení, v nichž on hrál velkou či hlavní roli. Ostatní herce už vybírala sama. Je to v podstatě úkol pro manažera. Obsazení jí ostatně dělá vždy nejvíce starostí a za výběrem vhodných herců je mnoho probdělých nocí. „Je to jedna z nejdůležitějších věcí, protože představení je vždycky takové, jaký je herec, tvrdí. Bohužel specialitou léta je to, že je pro herce jediným delším obdobím, kdy mají divadelní prázdniny. Spousta z nich naplánovala dovolenou, nebo si chtějí prostě odpočinout. Je proto leckdy obtížné přesvědčit je, aby se volna z velké části vzdali. „Třeba Horaciů jsem postupně oslovila sedm a až u osmého jsem uspěla.
V Česku se divadelní provoz netočí vždy ve stejných obrátkách jako v Evropě – a netýká se to pouze herců. V tomto ohledu si však paní režisérka starosti nedělá. Ačkoliv s autorkou kostýmů Zuzanou Ježkovou a scénografem Ondřejem Nekvasilem spolupracuje poprvé, nemůže si je vynachválit. „Jsou to skvělí profesionálové, o čemž svědčí i to, že Ondřej pracoval pro americkou televizi a film, Zuzana byla na stáži v Paříži.
Šestihodinová překážka
Inscenace Hamleta by trvala kolem šesti hodin čistého času, pokud by měl být zachován celý text. Začít se proto muselo jeho krácením. „Škrtla jsem asi deset malých postav, zhutňovala dějovou linii, ale v žádném případě nezkracovala monology, popisuje Bělohradská svůj způsob práce s textem hry. „Překladatel Martin Hilský moji metodu nazval plošné krácení. Nakonec skončila zhruba na polovině původního rozsahu.
Lucie Bělohradská žádnou hru od Shakespeara dosud v klasické podobě na divadle nerežírovala. Hamlet je přitom pro ni spolu s Macbethem, kterého bude příští rok režírovat ve Vinohradském divadle, z dramatické tvorby tím nejzajímavějším. Studovala různá ztvárnění, ať už divadelní či filmová, protože důležité je mít přehled, jak ke hře přistupovali jiní. Na videu proto zhlédla šest nastudování, z nichž ji tu a tam něco inspirovalo. Názor na to má jasný: „Použít tři takty je v pořádku, nikoli však motiv.
Poloscény
Zkoušet se začalo 14. dubna. Oproti režírování v divadle přináší značné problémy velké vytížení herců. Ti mají povinnosti k vlastním scénám, kde musejí přes den zkoušet a večer odehrát představení. Je obtížné vytvořit časový plán, který by vyhovoval všem. Z toho vyplývá, že zkoušení nemůže probíhat kontinuálně, jak se hra odvíjí, ale scény se vybírají podle toho, jak kdo má čas. Pro režiséra to znamená jedno: během převážné části zkoušek vidí hru jenom v útržcích, nemá celek. „Ideální by bylo postupovat od začátku do konce jako autor, ale takto sleduji vlastně poloscény, vysvětluje Bělohradská.
Svého ideálního zkoušení se režisérka dočká až jedenáct dní před veřejnou generální zkouškou, která je 26. června. Od té doby bude totiž probíhat na scéně na nádvoří Nejvyššího purkrabství Pražského hradu. Háček tkví v tom, že podoba jevištních zkoušek je poněkud extrémní – probíhají od jedenácti hodin večer do tří ráno, jelikož přes den je na místě hlediště otevřena kavárna a večer hrají herci ve svých divadlech. Takže k ideálu opět daleko. „Kolegové režiséři mě varovali, že je to neskutečně vyčerpávající. Beru to ale jako britští vojáci za války, kteří říkali: Ten most přejdeme, až k němu dojdeme. Na premiéře zjistíte, jestli jsem těch jedenáct dní přežila.
Martin Hilský: Kanonický text západní civilizace Hamletovská úvaha současného dvorního překladatele Shakespeara
Nikdo dodnes neví a pravděpodobně nikdy vědět nebude, kdy se Shakespearův Hamlet hrál poprvé. Jisté je jen to, že k tomu došlo v prvních letech sedmnáctého století buď v shakespearovském divadle Svět (Globe), nebo na královském dvoře. Z nejrůznějších zmínek v jiných alžbětinských hrách a jiných pramenů je zřejmé, že se tento kus těšil neobyčejné popularitě.
Neméně jisté pak je, že sotva první Hamlet na jevišti umřel, hned vstal z mrtvých. To se samozřejmě děje při každém představení každé tragédie, ale v případě prvního představení Hamleta to přece jen bylo trochu jinak. Divadelní smrt prvního Hamleta a jeho první divadelní zmrtvýchvstání předurčilo divadelní osud Shakespearovy tragédie způsobem, který nemá obdoby. Na konci prvního představení hry zvané Hamlet zkrátka cosi začalo.
Zpočátku ono „cosi nebylo tak zřetelně patrné jako dnes. V sedmnáctém a osmnáctém století Hamlet ještě nebyl nejznámější a nejhranější Shakespearovou postavou – toto prvenství si dlouhou dobu držel Julius Caesar a Falstaff z Jindřicha IV. Teprve romantičtí básníci začali dávat onomu „cosi vyhraněnější tvar. „Hamlet je Shakespeare, napsal roku 1820 John Keats a Samuel Taylor Coleridge v Hamletovi poznal sám sebe. I jiní psali a psali a v Hamletovi poznávali sami sebe, až z toho byla knihovna plná knih o Hamletovi.
A herci hrající Hamleta zatím pořád umírali a pořád znovu vstávali z mrtvých. A ono hamletovské „cosi bylo pořád větší a větší, až se jednoho dne stalo největší a z Hamleta byla hra her a tragédie tragédií, kanonický text západní civilizace.
Otázka, jednoduchá otázka, zní: „Proč? Čím vlastně Hamlet po čtyři sta let fascinuje diváky a čtenáře? V čem vlastně spočívá ono úžasné charisma Hamleta? Proč Hamlet pořád funguje jako zrcadlo, které nastavuje každé době – i té naší – její pravou tvář? Co se vlastně v Hamletovi stalo?
Na začátku hry minulost otráví jedem přítomnost i budoucnost. Claudius nalije Hamletovi, svému bratrovi a králi, do ucha smrtící jed. Princ Hamlet se o této vraždě jedem dozví od ducha svého zavražděného otce. Jed postupně prosakuje celou hrou, až do jejího tragického konce. Hamlet, jeho strýc Claudius, jeho matka Gertruda i jeho přítel a dvořan Laertes umírají na jed. Nic z toho duch Hamletova otce nepředpověděl.
Na začátku hry duch-otec vyzve syna k pomstě za vraždu jedem. Na jejím konci leží jedem zavražděný syn. Co tomu duch říká? Co říká divadlu tragické ironie, k němuž sám dal na začátku hry impuls? Proč mlčí?
Na začátku Hamleta stvořil Shakespeare otázku a do ticha za koncem jeho tragédie se vtírá ještě víc otázek, než jich bylo na začátku.
Jedinou odpovědí na hamletovské otázky jsou, zdá se, otázky samy. Otázky zrcadlí otázky a tak pořád dál. Hra napsaná v tázacím způsobu nemůže nikdy skončit, protože se znovu a znovu ptá. Jak odporovat zlu? Jaké břímě odpovědnosti unese člověk? Být, nebo nebýt? Co dělat? Jak jednat? Má smysl jednat? Jak vypovědět po pravdě svůj příběh? Jak o něm přesvědčit ostatní? Jaký je vlastně příběh Hamleta? O čem vypovídá? Jaký je jeho smysl a význam?
Jen odpovědi něco ukončují. Otázky pořád začínají. Hamlet nikdy nekončí, protože pořád znovu a znovu začíná.
(Z programu Letních shakespearovských slavností)
Zuzana Ježková: Matrix na Elsinoru Kostýmní a scénická výtvarnice, která oblékla nového Hamleta, říká:
Ukázala jsem režisérce Lucii Bělohradské film Matrix a rozhodli jsme se pro moderní střízlivost, duch, jaký v kostýmech použili tvůrci filmu. V Hamletovi jsou vlastně dvě rodiny. Hamlet, královna – jeho matka, a strýc – král. Druhou rodinou jsou Polonius, jeho dcera Ofélie a syn Laertes. V tom smyslu jsme se snažili je do jisté míry odlišit.
Pro královskou rodinu je například nejlepší jen to nejstřízlivější. Navíc kostým samotného Hamleta je značně ovlivněn osobností jeho představitele. Jiří Langmajer nesnáší zbytečný kus oděvu – míním to tak, že přijde s naprosto přesnou představou, co Hamlet musí mít a co už nemusí.
Druhá důležitá věc: Nedrželi jsme se úzkostlivě konkrétního historického stylu, ale pokusili se přiřazovat k charakteru postav vlastně libovolné století. Názorně to lze vysvětlit na postavě Polonia: ten v Shakespearově původním pojetí není ani omylem šašek, hlupák nebo slaboch, jak se někdy interpretuje. Polonius je velmi silný vypočítavý chlap, který se navíc považuje za génia. Kostým jsme proto nakonec stylizovali v napoleonském duchu. Ofélie zase je naprosto moderní drzá holka, která vždycky hledá, čím by provokovala. Samozřejmě i v oblékání. Tomu odpovídá i kostým, přičemž má ale zároveň jistou secesní eleganci, která jaksi k jejímu charakteru také patří.
Specifikou Letních shakespearovských slavností je samozřejmě jeviště pod širým nebem, proto bylo nezbytné přizpůsobit materiály tak, aby byly poměrně odolné, a hlavně použít dobré pevné kvalitní boty, protože se nehraje na divadelních prknech, ale herci se pohybují po kamenném podkladu. To ovšem zase zapadá do celkového výtvarného stylu, který jsme zvolili.
Ondřej Nekvasil
Scénograf Ondřej Nekvasil se rozhodl pro inscenaci Hamleta opustit tradiční dominantu scény na nádvoří Nejvyššího purkrabství, tedy starobylou kamennou zeď, a vytvořit novou dominantní konstrukci.
Ondřej Nekvasil patří ke generaci mladých scénografů a výtvarníků, kteří se zabývají divadlem, filmem i televizí. Podílel se například na filmech Díky za každé nové ráno, Pasáž, Výchova dívek v Čechách, Indiánské léto či Anne Frank. Spolupracoval mimo jiné s Moravským národním divadlem v Ostravě či Divadlem v Celetné.
Jevištnímu prostoru bude tedy letos vévodit moderní skleněný dům vyrůstající z původní kamenné stěny, v jehož patrech se Hamlet odehraje. „S Ondřejem jsme se shodli na tom, že prostor Purkrabství je ve své autentické podobě již obehrán a vyčerpán – v tomhle stylu, završeném loni Králem Learem, už pokračovat nechceme, řekla k novému pojetí prostoru Lucie Bělohradská. Ta také zdůraznila, že ve složitých akustických podmínkách Pražského purkrabství, kde diváci v zadních řadách nemusejí herce pokaždé perfektně slyšet, musí mít každý šanci alespoň výborně všechno vidět.
