Smiřme se s tím, že o kvalitě fotbalové ligy rozhoduje ekonomická síla země
Nejmladší český fotbalista, který nastoupil v kvalifikaci. A nejmladší, který dal v boji o šampionát gól. Devatenáctiletý útočník Tomáš Necid zahájil v lednu pětileté angažmá v CSKA Moskva. Ruský klub zaplatil pražské Slavii za nejlepšího střelce podzimní části Gambrinus ligy přes sto milionů korun. „Transfer sanuje náš půlroční rozpočet. Zaplaťpánbůh, že jsme ho podepsali už v létě,“ libuje si šéf Slavie Petr Doležal. Dnes by za Necida lídr nejvyšší fotbalové soutěže tolik peněz nedostal. „Transferový trh v Evropě se zastavil, všichni i kvůli finanční krizi čekají, co se bude dít,“ dodává.
Zatím nejdražší odchod sezony potvrdil, že pro fungování tuzemských klubů představuje prodej hráčů pilíř rozpočtových příjmů. Přestože může angažmá v ekonomicky silném klubu znamenat pro mladého fotbalistu jistotu vyššího platu, ne vždy znamená i jistotu zařazení do základní sestavy áčka. Což neprospívá nejen hráčům samotným, ale ani českému fotbalu vůbec.
Momentální převaha byznysu v evropském fotbalu na úkor národního ducha kopané leží již delší dobu v žaludku předsedovi Evropské unie fotbalových asociací UEFA Michelu Platinimu. Pod praporem fotbalového romantismu se snaží i prostřednictvím nejvyšších orgánů Evropské unie prosadit omezení počtu cizinců v klubech a zakázat přestupy hráčů do 18 let. Což se samozřejmě nelíbí nejbohatším soutěžím v čele s anglickou Premier League.
Vraťme se ale do Ruska. Tam bude od příští sezony zavedeno pravidlo 5 + 6, „mírnější“ obdoba pravidla 6 + 5 (tedy minimálně pět potenciálních reprezentantů v klubu dané země), kterou prosazuje zejména šéf mezinárodní fotbalové asociace FIFA Sepp Blatter. „A už s tím mají problémy,“ upozorňuje hráčský agent Dalibor Lacina. V minulých letech totiž ruské kluby nakoupily spoustu zahraničních hráčů, jejichž cena se zavedením zmíněného pravidla rapidně poklesla. A cena některých ruských fotbalistů se naopak zvedla neúměrně jejich kvalitě.
Zavedení pravidla 6 + 5 v evropských ligách naráží na platnou legislativu EU, zejména na volný pohyb pracovních sil. Pokud by ale byl v rámci evropského práva přiznán fotbalu, a potažmo sportu potřebný punc specifičnosti, mohl by Platini podobné opatření teoreticky prosadit. „V takové chvíli by ale byla nutná spolupráce s EU nejen v oblasti pracovně-právních norem, ale i v oblasti ochrany investic,“ upozorňuje náměstek ministra školství pro sport Jan Kocourek. Majitelé klubů, které v posledních letech nakoupily zahraniční hráče za desítky i stovky milionů, by jistě znehodnocené investice neodepsali mávnutím ruky.
Nejvíce bita by byla kolébka fotbalu, přitom právě Anglie se stala průkopníkem všech moderních prvků ve fotbalové manažerské strategii. Jenže i díky finančním injekcím zahraničních majitelů klubů se nůžky mezi jejími příjmy a příjmy ostatních evropských lig stále více rozevírají. V tomto světle jsou Platiniho snahy o udržení významu a stability národních týmů, které anglickým modelem trpí nejvíce, pochopitelné. Za jistě chvályhodnou aktivitou je však třeba vidět i snahu udržet atraktivitu evropských a světových šampionátů, z nichž do pokladny UEFA proudí nemalé finanční částky. Takže přeci jen i onen proklínaný byznys.
„Ať je to, jak chce, národní identitu fotbal potřebuje,“ domnívá se souhlasně s Platinim slávistický Doležal. Jenže jak ji v současné „otevřené“ Evropě definovat? Třeba v Itálii kluby již dnes stahují patnáctileté hráče z ciziny, aby těm nejlepším v budoucnu nabídly italské občanství. Jakých rozměrů by mohla dosáhnout „asimilace“ zahraničních hráčů, napovídá pohled do soupisky reprezentačního týmu Německa. Smiřme se už konečně s tím, že o kvalitě národní fotbalové soutěže rozhoduje hlavně ekonomická síla dané země. A že jsou mylné naděje, že jakýkoliv zásah shůry tuto skutečnost jako písknutím do kouzelné píšťalky změní.
