Stát pokřivuje trh s energiemi
Vláda by měla připravit takovou legislativu, která by byla v souladu s našimi závazky i zdravým rozumem
Jedna z nejvíce iritujících věcí na způsobu, jakým jsme se v Česku chopili tématu „obnovitelných zdrojů energie“, je nastavení relativních cen vykupované elektřiny. Stát, veden snad původně dobrým úmyslem zajistit srovnatelnou návratnost investic, nastavil široké spektrum cen vykupované elektřiny podle toho, z čeho a jak se vyrábí.
Nejde jen o lapsus s fotovoltaikou, ale o obecný problém. Kupříkladu za proud vyrobený spalováním biomasy platí spotřebitel výrazně odlišné ceny podle toho, co je spalováno. Když jde o vedlejší produkt, o něhož mají zájem jiné průmyslové obory, je cena nastavena mnohem níž, než když jde o produkt, pro který není alternativní využití. Mnohem vyšší cena se platí za biomasu, jež je pěstována úmyslně pro to, aby byla spálena v kotlích nebo hozená do fermentorů bioplynových stanic. Systém si hraje na to, že pomáhá zemědělství k novým tržním příležitostem, zároveň chrání jiné obory, které dovedou danou surovinu zužitkovat jinak než jako palivo a zároveň už zaměstnávají lidi.
Lepší příklad sociálního inženýrství nevymyslíte. Kdykoli se stát vměšuje do tržního mechanismu stanovení ceny, aby „něco“ podpořil nebo „něčemu“ zamezil, je třeba se mít na pozoru.
Obzvlášť pikantní jsou politickými záměry způsobené deformace trhu tehdy, když jsou náklady spojené s vynucováním předpisu vysoké a dají se obcházet. Kdo je ve skutečnosti schopen kontrolovat, co se v kotlích pálí? Jediný způsob, jak odlišit, zda biomasa byla cíleně pěstovaná anebo kdy jde o pálení nějakého zbytkového materiálu, je inspekce na místě.
A tak se podvádí a podvádět bude. Přísnější kontrola však není správným řešením.
Recept se nabízí sám: zrušit diferenciaci výkupních cen a pokusit se dosáhnout požadovaného podílu obnovitelných zdrojů na celkové výrobě elektřiny s minimálními náklady. A to nejlépe aukcí. Pokud by tento jednoduchý princip platil, nabídka „zelené“ elektřiny by kopírovala náklady na její výrobu. Nejdříve by uplatnily nejlevnější zdroje a postupně by se přidávaly dražší. Výsledná cena by v průměru musela být někde jinde, než je současná úroveň garantovaná na x let dopředu.
Tento mechanismus by mohl vést ke koncentraci „zeleného byznysu“ do rukou velkých hráčů. Tomu se však dá zabránit tím, že kapacitu poptávanou v aukcích bychom mohli vyčlenit pro malé lokální kogenerační zdroje. Propojení s lokálními dodavateli paliv pak představuje cestu, jak si pojistit stabilní dodávky za předem dohodnutou cenu.
Kdyby se ukázalo, že k naplnění cílového podílu obnovitelné elektřiny potřebujeme například zakládat trvale rostoucí porosty, je nejjednodušší a nejsnáze kontrolovanou metodou podpora nabídky poskytováním dotací na hektar. Nevyužitá vhodná půda by v Česku byla.
Zvlášť fikaným rysem nejen české legislativy vztahující se k obnovitelným zdrojům je, že předstírá nulový dopad na veřejné finance. Zvýšená cena totiž dopadá na spotřebitele. To ovšem není pravda ani náhodou.
Důsledky ani zdaleka nejsou triviální. Účet za elektřinu prodražujeme zbytečně právě proto, že jsme nehledali nákladově nejpřijatelnější variantu. A za tuto nehospodárnost docela mastně zaplatíme. Oslabením ekonomiky podnikové sféry, snížením zaměstnanosti i disponibilních příjmů obyvatelstva, zvýšenými výdaji za elektřinu ve veřejném sektoru a oslabením daňových výnosů jak z firemní sféry, tak z domácností. V míře, v jaké ceny elektřiny vzrostou výrazněji než v ostatních zemích, podlamujeme konkurenceschopnost českých producentů doma i v zahraničí.
Dovedu si představit, že v českém daňovém řádu postupně zvedneme ekologické daně tak, aby plně zohledňovaly negativní zátěž životního prostředí. Zároveň dáme producentům čas, aby se na ně adaptovali, včetně daňově fiskální podpory investic do úsporných či nápravných opatření. Jsem zastáncem zpoplatnění emisních povolenek, opět s využitím získaných peněz do energetických úspor a snížení zdanění práce.
Nepochybuji o tom, že globální oteplování je spojeno s lidskou činností a že představuje do budoucna značné riziko. Zároveň však naprosto chápu, proč Václav Klaus pouze strpěl novelu zákona o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, aby mohly být napraveny největší excesy. Konkrétní úprava bude i po přijetí novely, řečeno s Klausem, skutečně „systémově chybná a pro národní hospodářství, daňového poplatníka i spotřebitele energie vysloveně škodlivá“. S dovolením bych také rád požádal vládu, aby přichystala takovou legislativu, která bude v souladu s našimi mezinárodními závazky a zdravým rozumem.
