Cílem je zastavit oteplování Země na dvou stupních Celsia
První vážně míněnou hrází proti globálnímu oteplování zeměkoule je Kjótský protokol, který ve středu 16. února konečně začíná platit. Přestože je neduživým nedonošeným dítětem, jehož se navíc jeden z rodičů - Spojené státy americké - zřekl, má zásadním způsobem otočit trend. Místo setrvalého nárůstu emisí oxidu uhličitého má do roku 2012 vyvolat jejich pokles. Sice jen o 5,2 procenta, když ke skutečné účinnosti je třeba snížit roční přírůstek o 60, ba i 80 procent, ale změna více než staletého trendu i tak bude velice cenná. A to i v případě, když smluvní státy využijí děr v dohodě a znečištění celkově omezí jen na předpokládaných 2,5 procenta.
Zalezlí čeští jezevci.
Nesmírnou přízní osudu se vývoj českých emisí na základě Kjótského protokolu srovnává s rokem 1990, kdy jely ještě naplno plýtvající socialistické provozy, takže po restrukturalizaci průmyslu stále máme 25 procent „ušetřených“ emisí k dobru. Senátor Bedřich Moldan, stínový ministr životního prostředí za ODS, je přesvědčen, že především právě to vede českou vládu, politiky i podnikatele k trestuhodné pasivitě vůči snahám zmenšovat emise kysličníku uhličitého. „Jestliže naše společnost co nejdříve nedospěje k sebereflexi a nezaměří se na snižování emisí, začneme zaostávat,“ upozorňuje Moldan. „Týká se to každého z nás. Úspěch či neúspěch snižování imisí se bude odvíjet od životního stylu převládajícího ve společnosti. Kde jinde lidé tolik přetápějí své domácnosti, že i v největších mrazech chodí po bytě v trenýrkách? To se v západní Evropě nevidí. Topit méně a nosit svetr přece nikoho neomezuje. Každý zbytečný stupeň navíc znamená velký výdaj energie, a tím i produkci emisí.
Totéž se týká osvětlení. Světelně emitující diody ušetří až 70, ba dokonce 80 procent energie. Nejvíc se ovšem šetření energií projeví v průmyslu. Je třeba stále zvyšovat účinnost na jednotku vložené energie. To samozřejmě vede k zavádění nejmodernějších technologií, a tím i ke snižování emisí a zároveň k vyšší konkurenceschopnosti,“ upozorňuje Moldan.
Je hluboce nespokojen s tím, že se oficiální česká „kjótská“ politika stále opírá o formálně ušetřené emise a veřejně nepřizná, že Česká republika svým ročním průměrem 12,5 tuny kysličníku uhličitého na hlavu patří do druhé pětice největších znečišťovatelů na světě a mezi největší producenty „klimatických plynů“ na obyvatele v Evropě. Tuto ostudu si nikdo nepřipouští, nikdo na ni neupozorňuje, nikdo se to nesnaží změnit.
Světová anomálie.
„Velcí světoví státníci ve svých důležitých projevech a inauguračních řečech nikdy nezapomenou na potřebu čelit nebezpečí klimatické změny,“ povšiml si Moldan. A protože je profesorem Univerzity Karlovy, pověřil jednu diplomantku, která na toto téma psala práci, aby udělala rešerši podobných výroků ve významných projevech českých státníků a politiků. „Nenašla nic. Ani zmínku. To je světová anomálie, žádný z českých premiérů necítil nikdy potřebu se o klimatické změně alespoň zmínit,“ komentuje to Moldan.
I programový ředitel Hnutí Duha Vojtěch Kotecký to cítí jako vážnou chybu. „Je zoufalé, že v zemi, která patří k největším znečišťovatelům, nemá vláda koncepci a politické špičky neberou klimatickou změnu za téma. V důsledku to velice poškodí naši ekonomiku. Čím později se se snižováním emisí začne, tím to bude dražší. I úředníci zvolili ten nejhorší možný začátek, místo aby působili na snižování, odškrtávali na papíře formální závazky. A průmysl? Toho se to jakoby netýká, nepřijal žádnou zodpovědnost. Dlouhodobý klimatický program nikdo nezná a nebere ho vážně. Horší už to být nemůže,“ tvrdí Kotecký.
Schovávaná za Ameriku.
Druhou raritou jsou stálé české pochybnosti o věrohodnosti varování vědců před klimatickou změnou, soudí Moldan. Zatímco jinde se věcně diskutuje o tom, jak nejzávažnější ekologické hrozbě čelit, v Česku pracně vyhledáváme ojedinělé odborné pochybovače a přikládáme jim málem větší váhu než tisícihlavým vědeckým klimatickým panelům. Plané diskuse, které z toho povětšinou vzniknou, považuje Moldan rovněž za mrhání energií.
A copak česká malost, vyjádřená dvěma desetinami až půl procentem světových emisí, něco zmůže ve srovnání se Spojenými státy, které kjótský proces bojkotují? Čtvrtina světových emisí stojí kvůli USA stranou, a Češi by si s tím svým drobečkem měli připouštět nějaké nepříjemnosti? Výčitky Americe jsou zřejmě tím nejčastějším námětem, který se v Česku o klimatické změně publikuje. Pro sebereflexi českého hospodářství a české společnosti vůči produkovaným emisím však stále chybějí odborné podklady.
Naproti tomu pro Ameriku je to navzdory bojkotu Kjóta stále živé téma. Jedenáct států na východním pobřeží USA se chystá spustit obchod s emisními povolenkami podobný evropskému systému. V Chicagu už burza povolenek dokonce funguje. „USA nejsou černobílý monolit. Mnohé státy nečekají, až se k něčemu rozhoupe federální vláda. Kalifornie, která kdysi mívala hrozivou ekologickou pověst, má jako žádná jiná země na světě uzákoněné pevné procento automobilů s nulovými emisemi. Tím jistě přispěje nejen ke zmenšení emisního účtu, ale i k vývoji modernějších elektromobilů,“ připomíná Moldan. Upozorňuje, že dnes už je trendem, že environmentální pokrok začíná v Kalifornii, přejde do USA a teprve pak do Evropy.
Návrat do hry.
Nezávisle na Kjótu zbrojí proti nebezpečím klimatické změny i skupina nejbohatších zemí světa a Ruska G8. Jejímu připravovanému zasedání ve Skotsku už předcházely dvě platformy pro svobodnou výměnu názorů o skleníkovém efektu. Mezinárodní klimatickou pracovní skupinu Taskforce svolaly na zjevný popud Tonyho Blaira tři nezávislé instituce z Británie, USA a Austrálie a měla zřejmě jediný úkol: připravit nejžhavější klimatická témata pro nadcházející politická jednání. „V ničem to nebylo podobné zasedání klimatických panelů Rámcové úmluvy OSN. Na nich se nic nedohaduje, shromáždí se výsledky, které vědci v mezidobí vyzkoumali, a shrnou se do tří knížek. Ty pak slouží jako výchozí materiály k různým prognózám. Pro debaty Taskforce byla naopak typická názorová i personální všehochuť, vedle několika vědců diskutovali například bývalý ředitel Konfederace britského průmyslu, ředitel Světového fondu pro ochranu přírody či premiér nejlidnatějšího australského státu Nového Jižního Walesu. Ale také byznysmeni a různí experti ze zemí třetího světa. Co člověk, to jiná zkušenost a jiný názor,“ uvádí Kotecký. „Měli však najít globální cíl, a taky ho našli - nedopustit, aby přírůstek průměrné teploty překročil dva stupně Celsia. Ať už se na teplotním přírůstku podílejí přirozené přírodní procesy nebo jen emise. Zvolené dva stupně jsou hranicí, za níž by už mohly na Zemi nastat nevratné změny,“ shrnuje Kotecký.
Na rozdíl od všech předchozích podmínek je to cíl všem srozumitelný, takže jednání G8 budou mít nepochybně přesah mimo zúčastněné země. Nijak to však nesníží význam Kjótského protokolu. Také volba předsedů skupiny Taskforce dává tušit, že se iniciativa nezastaví u jediné schůzky: na jedné straně bývalý ministr průmyslu první Blairovy vlády Stephen Byers, který je britským emisarem klimatických jednání s Bílý domem, na druhé americká senátorka Olympia Snowová, reprezentující Bushovu Republikánskou stranu. Vše nasvědčuje tomu, že USA se znovu začaly veřejně angažovat ve snižování zátěže atmosféry skleníkovými plyny. „Vlastně nikdy nepřestaly, vždyť tři čtvrtiny klimatických modelů jsou amerického původu,“ vysvětluje Moldan. „Nečekejme však, že se vrátí na jednání Kjótského protokolu, půjdou jistě jinou cestou,“ dodává.
Také následná konference v Exeteru, svolaná britskou vládou, zbavila účastníky ostychu. Už se otevřeně mluví o riziku zastavení Golfského proudu, vysychání nejúrodnějších oblastí, o nebezpečí vyhynutí ledních medvědů či tučňáků. V Česku však předpokládané dopady klimatické změny na vodu, lesy a pole oficiálně nikdo nezkoumá. Stát i občané jsou k problému lhostejní. Ještě že Česko leží v nejméně rizikovém území.
